Štěstí a kontemplace

Každý člověk touží po štěstí, zakouší ve svém nitru žízeň, která volá po utišení. Touha po štěstí je člověku přirozená, vychází z nejvnitřnějšího jádra lidské bytosti, kam byla vepsána už při stvoření. A tato touha musí nakonec dojít naplnění, má-li mít lidský život vůbec nějaký smysl. Kdyby neexistovala naděje na utišení, byl by člověk odsouzen k zoufalství. Lidskou touhu po štěstí ovšem nemůže utišit nic stvořeného. I kdyby člověk získal celý svět, nenasytí se, nepřestane prahnout po něčem víc. Onu nejhlubší žízeň může utišit jedině „dobro v úplnosti“, Bůh sám. Znamená to tedy, že štěstí nám bude dopřáno až na věčnosti? Nikoli. Už zde můžeme okoušet předchuť věčného štěstí, v milujícím patření, v pozemské kontemplaci. Ta není vyhrazena pouze mystikům či světcům, ale každému, kdo se dokáže zastavit, ztišit, žasnout a s láskou pohlížet i na ty nejnepatrnější věci.... celý text