Sny
Olga Housková
Po čtenářsky úspěšných pamětech Staši Fleischmannové vycházejí drobné vzpomínkové texty a sny její sestry Olgy (* 1919), vynikající fotografky. V drobných črtách zde sledujeme osudy desítek osobností české společnosti a kultury a jedinečné postřehy o nich. Kniha je vedle unikátních autorčiných fotografií doplněna obsažnou předmluvou její dcery Anny, jež knihu opatřila i cennými životopisnými medailony. Olga Housková se svou sestrou vedla Fotoateliér OKO (1938-48). V letech 1956-72 byla fotografkou v Divadle na Vinohradech.... celý text
Přidat komentář
Umět je chytit na papír, zapsat si je - to je víc než…. je s probuzením zapomenout. Je to zvláštní, retrospektivní putování, předvídatelně nepředvídatelné. // Nalezeno v rámci pátrání po členech Táflrundy, kdy zaznělo jméno Rudolfa Jílovského (1890-1954), otce autorky. // Maximální počet hvězd.
---------------------------------------------------------------
17.9.2009
Ležím v posteli v jakémsi pokoji, nemohu usnout. Jsem v hrozné náladě, v depresi, že už jsem k ničemu, stará, ošklivá. Karel spí v sousedním pokoji, dveře jsou otevřené, dívám se na něj. Vstanu, rozsvítím a stojím mezi dveřmi. Vidím se, jako bych se viděla v zrcadle. V paprsku světla mezi dveřmi stojí v noční košili stará kostnatá postava, jako polednice. Karel se probudí a dívá se na mne zděšeně. Říkám: Karle, máš mne ještě vůbec rád? Stáhne mne k sobě na postel, políbí dlouze, krásně. Pak sedíme na posteli a díváme se na sebe, beze slova.
Sny
Nebýt mé pracovité předchůdkyně s komentářem níže, možná bych se k této drobné vynikající knížečce nedostal.
Zapisovat své sny je geniální nápad, autorka a její dcera to začali sepisovat až od roku 2000 (kdy Ole Jílovské-Houskové bylo více než 80 let) a já v duchu naříkal, že jsem totiž nečinil již dříve také, protože některé z těch mých byly neuvěřitelné.
Ale zde cituji sen paní Oly ze dne 25.3.2001:
Cestovatel objeví v Africe v pustinách neznámý malý státeček. Cestuje se svou ženou (jsem to já). Ujme se ho náčelník a přemlouvá ho, aby zůstal a pracoval jako vyslanec s velkým platem. Náčelník mluví česky a říká nám, že studoval v Praze. Jsme nadšeni domky domorodců, ten hlavní je palác-vilka, kam není vidět. Okolo plno soch a já zůstala s malým černouškem, jedním ze synů náčelníka. Ten najednou omdlel. Když se probral, povídá mi česky (rozuměla jsem mu jen já): A pak hned s tátou utečeme...