Smuténka

12.06.2018

POEZIE
Za tolik hanby plakat nedovedu.
Tlučení na výra je slovo.
Tak špatná pravda a tak krásná řeč.

22.04.2018

Jan Skácel si ve Smuténce používá množství metafor.
Hned z úvodní básně Pořád vystupuje úzkost:
"Tolik se bojím ticha a němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala." (s. 11)

Často se objevuje přesah nejen mezi verši, ale i mezi slokami:
"Léto je daleko a sníh,

sníh je tak čistý, až jiskří v očích." (s. 17 - Nahým a mokrým navrch)

Básně zaujmou prostotou:
"Od lesa přijde do dědiny jaro.
Pod paží ponese si skřipky,
prastarý nástroj z trojitého dřeva.

Některý večer pak ozve se v sadech píseň." (s. 27 - Březen)

I krátké osmiverší dokáže načrtnout krásu kolem nás:
"Na malinovém nebi
rozpouští se den.
Za zídkou z cihel
omamně voní bezy.

Je slyšet každý list.
Bez hnutí vrůstá
kaštan do noci.
V kamnech šplíchá tma." (s. 31 - Večer)

Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí
jak namoklá psí srst.
Za to se nerouhám. Chci jenom, aby bolest
opravdu bolela a slza byla slza.

29.01.2018

"Nebo snad věděli, že do lásky se chodí
tak jako na vojnu a nic nám nezaručí,
jestli se vrátíme. A když, tak jestli celí."

08.09.2017

Smuténka přináší do duše malilinko smutku a nezměrné potěšení z krásy poezie. Zlatá brána: „Hledal jsem hezké slovo pro tebe a měl jsem na jazyku temnou višni. I chřástal se mi líbil, také tráva. Dokonce autogén. A náhodou jsem našel nejhezčí, dívej se, venku p o p r c h á v á. Není to zlatý červencový liják, co je jak mečem podepřená brána. Můžeme vejít. Hlava nesejde. Venku jen trochu, drobně poprchává.“ Z Přísloví: „A nepřijde-li trest hned vzápětí, musíš si vinu odžít životem:“

23.08.2017

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

19.08.2017

Jednou za čas si Skácela musím dopřát...

03.08.2017

Myslím, že některé čtenáře Skácel odradí na první pohled neprůhlednou metaforikou některých svých básní. Jedna interpretace? Proč? V tom je podle mě kouzlo lyriky, některé texty mě osloví, jiné ne, některé mě provází po celý život.
Smlouva
Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.
Mám odedávna svého,
pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
A pro pokoru, které je mi třeba.

Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí
jak namoklá psí srst.
Za to se nerouhám. Chci jenom, aby bolest
opravdu bolela a slza byla slza.

02.08.2017

Básně Jana Skácela ve své nejdokonalejší podobě.
Bezedná studna lyrické poezie. Obrazy bílého sněhu dokážou navodit zimní atmosféru i uprostřed tropického léta. Básně s jarní tématikou zase přímo voní probouzející se přírodou. A ty smutné přikryjí duši těžkou peřinou smutku...
Prostě nádhera...

03.01.2017

Jan Skácel, můj oblíbený básník.

21.07.2016

Teskně krásné..

08.06.2016

Miluji Hradišťanem zhudebněnou Smuténku. Ty verše dostávají najednou další rozměr.. Často se vracím k básním pana Skácela a s každým dalším čtením v nich i v sobě objevím, dosud neobjevené..

07.08.2015

...
"Nebo snad věděli, že do lásky se chodí
tak jako na vojnu a nic nám nezaručí,
jestli se vrátíme. A když, tak jestli celí."

08.10.2014

Autor vystihl přesně to, co se slovy tak těžko popisuje, pocity hluboké melancholie, ale i jakéhosi zvláštního souznění. Básničky mě velmi hluboko zasáhly.

06.08.2014

Při četbě jsem balancoval na hraně mezi krásou a smutkem. Pochopil jsem,že tato hrana se nazývá Melancholie. A Smuténka na této hraně stojí překvapivě pevně.

07.02.2014

V noci jsem uslyšel smuténku.
Přišla a prostředním prstem
ťukala na sudy,
jestli je víno doma.

Všechno chce o nás teď vědět,
smuténka za nás smutná.
Klepala na sudy.
Potmě je tolikrát líto.

30.07.2013

Povinná četba k maturitě. Mile napsaná poezie, ale už nikdy víc nechci dělat rozbor básní! ...

28.12.2012

Mě to příliš nezaujalo.

Za stížnost sám sobě, že trpím neznalostí poezie, dostal jsem darem Smuténku. Knihu mám neustále při sobě, má své čestné místo v tašce přes rameno a jezdí se mnou vlakem do práce a zpět. Trpělivě čeká na mé duševní rozpoložení a čas od času na mě zavolá a vezme mě s sebou do krajiny poezie, do země tajemné a mnou dosud neprobádané. Do země, ve které ještě asi dlouho budu cizincem, ale jako cizinec v každé nové zemi budu chodit se smysly nastraženými a připravenými vstřebat příliv nových podnětů. A ty přicházejí ve stále větších dávkách...ale hodnotit ještě nemůžu.