Schovej mě v dešti
Jojo Moyes
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/434292/bmid_schovej-me-v-desti-Mng-434292.jpg
4
637
183
Tři generace žen, jeden příběh… Když Kate jako mladá utekla z domova, nezanechala za sebou žádné stopy. Toužila začít nový život daleko od rodiny a především od matky, ke které necítila takové pouto, jaké by dcera zřejmě cítit měla. I proto se Kate později zapřísáhla, že ona sama tu pro svou milovanou dcerku Sabine vždycky bude… Jenomže čím je Sabine starší, tím víc ji nejasná minulost její matky zajímá – a jednoho se prostě rozhodne svou babičku Joy na irském venkově navštívit. Splněný sen o shledání vnučky a babičky se však záhy změní v horlivé pátrání po tajemství minulých let, která doteď zůstávala pohřbena…... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2020 , Ikar (ČR)Originální název:
Sheltering Rain , 2002
více info...
Přidat komentář
Je znát, že jde o autorčinu prvotinu. Zejména postava puberťačky Sabine je vykreslena čistě dle zažitých klišé - co dělat bez časopisu, drbů, kluků, počítače, jak je všechno trapný... To mě dost mrzelo. Navíc byla dost sobecká. Kate, ač se autorka snažila o její bližší vyobrazení, pro mne byla také dost těžko uchopitelná. Co jen si z knihy vzít? Žádná láska není dokonalá a každý má tajemství a přetvařuje se?? S tím se nechci smířit.
Mezigenerační román, prvotina oblíbené autorky. Z knihy je znát nevypsanost, další její tvorba je o něco lepší. Ale i tak odpočinkové, příjemné čtení. O lásce k irskému venkovu a nutnosti komunikace v rodinách.
S touhle knihou jsem měla docela problém ji přečíst, protože mě moc nebavila. Nějak mi přišlo, že je o ničem, nic zvláštního se tam neděje. Až posledních cca 60 stran bylo pro mě zajímavých.
Kniha, která neurazí, ale ani nenadchne. Příběh byl fajn, ale rozhodně to nebylo čtení, které bych hltala. Autorka má daleko lepší knihy.
Zajímavá kniha. Příběh byl že života, i když tam nebyly takové zvraty, tak na konec mě to docela bavilo.
Dostala jsem od knihy přesně to co jsem očekávala, poklidný příběh vyprávěný z pohledu tří žen, tří generací jedné rodiny. Pasáže z Honkongu, popisující mládí babičky Joy byly příjemným zpestřením příběhu. Pravidla a etika vyšší společenské vrstvy v Asii nedávné minulosti, určují povinnosti, která jsou od vás očekávána jsou pro nás svým způsobem nepochopitelná. Joina matka Alice, která velmi lpěla na dodržování těchto pravidel, byla opravdu pro mne noční můra, ale tak to zkrátka ve vyšších kruzích této doby chodilo. Nelze než napsat, že to Joy neměla lehké a svou třináctou komnatu měla dlouho uzamčenou. Příběh z pohledu její dcery Kate mě až tak moc neoslovil, ale i ona má samozřejmě svá trápení, především týkající se své dcery Sabine, která zrovna prochází pubertou, což je nelehké období pro všechny rodiče i dospívající děti. Moc se mně líbilo, že autorka čerpala ze své blízké rodiny. Vzpomínkou na svou babičku nám připomněla, že si máme vážit obyčejných radostí a společných chvil strávených se svými blízkými.
Knížka má opravdu velice pomalé tempo a moc akcí a zvratů se neděje, ale pokud toužíte číst chvíli nenáročné čtení je přesně ta pravá.
Od zacatku, kdy Sabine prijela do Irska, jsem tusila dej (az na detaily třeba Annie). Ale to u pohádky take víte, jak dopadne a libi se. Autorciny knihy jsou vetsinou pohádky pro dospělé. A tahle byla fajn na období sestinedeli. Dozvedela jsem se neco o honech, dojala se, i usmivala. Milé, nekomplikovane.
(SPOILER)
Nejslabší kniha Jojo Moyesové...
Ale není se čemu divit. Jde o prvotinu, kterou u nás vydali až po úspěšných bestsellerech, které jsme si zamilovali.
Čekala jsem více. A to proto, že jsem četla Než jsem tě poznala; Dívku, již jsi tu zanechal; Stříbrnou zátoku; Poslední dopis od tvé lásky;...
Kdybych neznala její předešlá velkolepá díla, možná by mě dokázala touto knihou potěšit. Ale protože její tvorbu znám, cítila jsem, že je to prostě slabé...
Že je to vlastně celé tak trochu o ničem... Pubertální holka poznává své prarodiče a zamilovává si venkov a koně. Její matka je nestálá ve vztazích a tím ubližuje své dceři i sama sobě. A nejstarší z generace žen je zase odměřená a je jasné, že se budeme pídit po křivdě z minulosti... Je to nudné... Tyto témata jsme již četli mnohokrát, tudíž je vyžadujeme alespoň originálně zpracované. Děj se někdy šinul hlemýždím tempem...
Chválím dějovou linku z padesátých let, jejíž atmosféra je opojná a příběh nepředvídatelný a neskutečně dobře popsaný. Když se z této doby vynoříme, jsme najednou irským venkovem trochu zaskočeni. I tam je hezky, ale děj se tam vždy zastavuje a neposouvá.
Tohle jsme u Jojo již mohli mnohokrát zažít - například u Zakázaného ovoce mě dobová linka neuvěřitelně nadchla, ale ta současnost byla ubíjející. Autorce se tohle moc nedaří, i když musím říci, že u Dívky, již jsi tu zanechal mi to nevadilo.
Můžeme tedy ale říci, že Moyesová ušla od svého prvního románu neuvěřitelnou cestu. Z předvídatelného a ne příliš originálního příběhu se propracovala k příběhům tak silným a nezapomenutelným, že si je ještě na smrtelné posteli budeme pamatovat.
Neztratila jsem touto knihou o Jojo zájem, naopak teď vím, že její další knihy budou nejspíše zajímavější a propracovanější.
I tento příběh ale může chytit za srdce, pokud vám nebude vadit táhlejší tempo příběhu a neoriginalita problémů postav.
Čekala jsem od knihy víc, sice jsem ji dočetla, ale nějaké extra nadšení se nekonalo. Od autorky jsem četla lepší knížky.
Paní autorka mě snad ani zklamat nemůže. Moc jsem se těšila na její prvotinu, do které zakomponovala osudy své babičky a rozhodně nejsem zklamaná. Zdánlivě líně se odvíjející příběh skrývá pod povrchem spoustu moudra a citů, lásky ke koním a k Irsku. Krásně se to četlo.
Jen tedy ten, kdo psal anotaci, asi četl jinou knihu.
Jsou spisovatelé a spisovatelky jejichž prvotina je velmi povedená. V tomto případě musím říct, že tato prvotina se nepovedla.
Příběh jako takový sice není tak závratný a silný, ale mě se líbila hloubka a vykreslení postav a jejich životních příběhů, atmosféra prostředí. Proto jsem se zájmem četla dál a dál až do konce, než se příběh ukončil.
Knížka mi bohužel přišla někdy tak nudná,že jsem ji chtěla odložit. Nakonec jsem ji dočetla. Řekla bych takový průměr, Byla to moje první knížka od této autorky a měla jsem větší očekávání.
Tak za mě trochu zklamání, úplně špatné to nebylo, ale jaksi jsem si z knihy nic neodnesla.
Steelovka ja vysita a adept na cenu nejpomalejsi rozjezd roku. Nejhorsi moyesovka, jakou jsem cetla.
Každou knihu jsem od autorky četla, ale tahle mě absolutně ničím nenadhla..přečetla jsem nakonec,ale trvalo to..asi znát, že to je její první kniha
Jojo Moyes, ano ! Na knize je znát, že je to autorčina prvotina. Proto chápu některé komentáře, že je kniha nejslabší.... Ale nesouhlasím. Kniha je podle mě silná svým příběhem. Zpočátku trochu kostrbaté přeskakování ve vyprávění na konci knihy úplně vymizí a od Vévodovo vyjížďky to jde šmahem. Neodtrhla jsem se. Za mě prostě opět plný počet. Vždy u JM najdu takové to pohlazení na duši.
Přečetla jsem moc krásný rodinný příběh, který napsala paní spisovatelka, která dostala do vínku spolu s nesporným vypravěčským talentem i schopnost laskavého, moudrého vidění světa kolem sebe. Knihu Schovej mě v dešti vůbec nevnímám jako zdlouhavou, možná tím, že nečekám na překvapivé tajemství či rozuzlení, o které ani v této knize nebudete ochuzeni. Prostě si užívám celý příběh, plný lásky k lidem, zvířatům, přírodě, prostě k životu takovému, jaký je, a že to není vždy pouze procházka růžovým sadem. A to překvapení na konci je jen taková třešnička na dortu, příjemná, ale ne nezbytná. Krásný příběh, naděje plný, poutavý a lidský. Moc jsem si ho užila a i přes modrá čísla v hodnocení , vřele doporučuji.
Štítky knihy
pro ženy rodinné vztahy osudy žen
Autorovy další knížky
| 2013 |  Než jsem tě poznala |
| 2013 | Poslední dopis od tvé lásky |
| 2015 | Dívka, již jsi tu zanechal |
| 2018 | Sama sebou |
| 2015 |  Stříbrná zátoka |
(SPOILER) Pohodový příběh se šťastným koncem, mě se kniha líbila a ráda jsem si přečetla další autorčinu knihu. Ale je pravda, že to není jedna z nejlepších knih, Než jsem tě poznala málo co překoná.