Sama mezi Indiány

K této knize jsem se dostala přes audioverzi čtenou Helgou Čočkovou. Ani mi tolik nevadilo rušení v podobě otáčení stránek a různých šumů na pozadí jako spíš samotný přednes. Byl podán tak syrově a neosobně, že mi trvalo, než jsem se do poslechu vůbec zaposlouchala. A upřímně – čtení to nebylo vůbec příjemné. Vraždilo se tam neustále, a obzvlášť brutální byly scény zabíjení nemluvňat.

Příběh má formu deníku ženy, která byla jako dítě unesena indiány a žila s nimi dvaadvacet let. Soužití rozhodně nebylo idylické a člověk jí přál, aby se mohla vrátit mezi bílé. Ani to však nedopadlo úplně dobře – únos jí v podstatě zničil život.

Malá Helena byla unesena indiánským kmenem Janomamů. Jedna z jejich žen se jí ujala a přijala ji za svou dceru. Tím byla ušetřena zabití, které by ji jinak čekalo.

Citace Heleny po návratu:

„Představovala jsem si u bílých všechno jinak.“

Nakonec si Helena Valerová zvolila znovu život mezi Janomamy.

Autentický náhled na život jihoamerických indiánů vlastně ještě v nedávné době, tedy v polovině 20. století.
Ale máte často pocit, že je to z pravěku.
Tolik násilí, bolesti, krutosti, bezohledného zabíjení (např. i malých dětí), že George R. R. Martin ve své Hře o trůny je proti tomu naprostý žabař.
Rozhodně zajímavé, ale už nikdy tuhle knížku nechci držet v ruce. Jednou bohatě stačilo.

Dievča z civilizácie je unesené juhoamerickými domorodcami, s ktorými následne žije v pralese na úrovni lovcov-zberačov doby kamennej so všetkými súvisiacimi "radovánkami" ako sú medzi aj vnútrokmeňové vraždenie dospelých aj detí rôznymi spôsobmi, povery a rituály, konzumácia plodov a živočíchov všeho druhu. Nie je to román, všetky tie hrozné veci sú popisované bez nejakej extra drámy, v čom vidím plus. Nejedná sa o popis od cestovateľov a vedátorov po niekoľko dňovej či týždňovej návšteve, ale popis niekoho, pre koho to bola každodenná realita. S čím som mal hlavne problém bolo rozlišovanie mien jednotlivých indiánskych kmeňov aj postáv, ktoré zneli veľmi podobne.
Obsahovo veľmi zaujímavé, ale nijako extra čtivé, takže som si to dal ako audio v podaní Helgy Čočkovej a aj to mi trvalo trochu dlhšie než obvykle.

Naozaj fantastická kniha. Treba povedať, že mám vyslovene rád intímne , autentické vhľady do iných kultúr čo táto knižka maximálne naplnila. Samozrejme je to dosť drsné, najviac začiatok knihy neskôr už toľko nie ( píšem hlavne preto aby pár úvodných scén z únosov niekoho neodradilo). Pre prečítaním som si pozeral komentáre, kde viacero čitateľov písalo o tom, že sa číta vyslovenen ťažko. V mojom prípade sa to nepotvrdilo ani trošku, kniha ma pohltila od začiatku a na každé ďalšie čítanie som sa veľmi tešil a pár večierok som si pretiahol viac ako by som chcel :). Knižka však nie je len o inej kultúre, veľmi ma fascinovala aj osoba hlavnej hrdinky/ autorky, ktorá mala neuveritnú vnútornú silu a to čo zvládla ona by z nás zvládol asi málokto. Ku knižke sa časom asi znova vrátil a ostane jednou z mála knižiek ,ktoré si ponechám a popoputuú ďalej. Asi jediná podobná kniha čo som čítal bola Nisa, dcera Kungov, ktorá je trošku inak pojatá ale podobne fascinujúca.

Nesmíte k tomu přistupovat jako ke klasickému příběhu o bílé dívce žijící mezi domorodci Jižní Ameriky. Spíš k něčemu na způsob deníku, který by si dívka psala, kdyby mohla. Takhle to musela udělat až potom, co domorodé kmeny opustila, a proto má její vypravování formu popisu, vzpomínek na události a na konkrétní živé i mrtvé. Helena Valerová v nich nepoužívá čas, jména, jen popisuje události, spory mezi kmeny, únosy žen, vraždy mužů a dětí, shánění jídla, přesuny mezi kmeny, hrozby z džungle a její pocity, většinou strachy ze smrti, nebo újmy všeho druhu. Deníkové zápisky jsou tedy spíš podobné plynutí řeky - tečou od začátku do konce.
Na poslech to náročné není. Seděla jsem dnes například hodinu u lékaře a zelená čekárna se změnila v zelenou džungli :). Pak i procházka městem mi přišla nějak kratší, když jsem ten čas trávila s knihou.

Nedokážu si představit život zrovna v místech, kde musela přežít vypravěčka. Přemýšlela jsem, jestli bylo dobře, či špatně, že ji unesli v dětství??? Když tedy pominu fakt únosu jako něco, co se jí nemělo stát nikdy...
Myšlenkové pochody domorodců byly místy velmi logické a novodobé, jindy se otíraly o pověry a nadpřirozeno (třeba výroba kurare mě pobavila). Volně citováno: "pokud jeden z kmene vyrábí jed a ten poté nefunguje tak, jak má, děje se to proto, že další muži kmene porušili pro ten čas tabu a byli s ženami." A přitom to chlapík "jen blbě odměřil?"

Řekla bych povinná četba každého kulturního antropologa.

Prof. Stanislav Komárek onehdy na přednášce prohlásil, že knížka Heleny Valerové by neměla chybět „v knihovničce žádného mladého přírodovědce“. Ač podle studijního průkazu přírodovědec nejsem, znělo to lákavě. A kdoví, možná k panu profesorovi zběhnu v postgraduálu – takže jsem si ji opatřila.

Nu, řekněme to takhle: je to zajímavé, velmi zajímavé – a nezábavné, velmi nezábavné. Nic z toho, co průměrný evropský čtenář, třeba jen podvědomě, žádá, nedostane: napětí (Helena sděluje předem, zda dotyčný na konci historky zemře), pointu, možnost vžít se do osob (záhy umírají nebo mizí v bezdějinnosti džungle, tak jako Xoxotami; navíc autorka v souladu s yanomamskou tradicí často nepoužívá jména), katarzi u tragických událostí (jejich prožívání se nám zdá citově mělké až netečné). A systém; o téže věci se dozvídáme na několika vzdálených místech knihy. K tomu přistupují indiánské specifičnosti, jako je časté užívání citoslovcí („tak“, drnčí šípy) a přímé řeči, kde se mluvčí stále dokola opakují. Četba pro potěšení to prostě není.

Jednou stranou kulturní vzdálenosti je úmorná forma, druhou stranou poutavý obsah. Autorka ukazuje svět ustavičných válek, krevní msty, infanticidy, endokanibalismu a mnohoženství. Svět, kde muži s plným vědomím vstupují mezi ty, kdo se je chystají zabít, aby nebyli nařčeni ze zbabělosti. Svět, kde se čerstvě dospělé dívky musejí ze všech sil bránit před znásilněním. Kde únosy žen patří k životnímu rytmu. Kde některé kmeny zabíjejí syny zajatkyň tak, že jim – před očima matek – rozrazí lebku o skálu či strom. Kde vyvolené muže provázejí duchové zvířat, přízraky mrtvých lze zastřelit šípem a léčba probíhá pomocí halucinací. Svět, kde psi bývají milovanými součástmi rodiny a harpyje, jež někdo navzdory tabu zastřelil, se oplakávají, kdežto postiženým dětem se láme vaz. Svět, kde životy lidí uplývají v pochodech mezi šapunem, zahradou a sídlem jiných kmenů. Atd.

Natura non facit salta. Člověk si při takovém čtení uvědomí, jak plynulý je přechod mezi námi a ostatními zvířaty: vybití potomků nově získaných družek, spojující Yanomamy s hulmany (nebo lvy), slouží jako dobrý příklad. Helena nicméně ukazuje, že i ve společnosti, kde je krevní msta normou, se vyskytující jedinci s jemnější morálkou, snažící se chránit nevinné.
Autorka je celkově pozoruhodná svojí silou a houževnatostí nejen fyzickou (holčička přeživší rok sama v pralese), ale i duševní. Ač dobře akulturovaná mezi svoje únosce, staví se k některým pověrám spíš s evropským racionalismem; s Fusiwem jedná jako partnerka, nikoli nevolnice; a celkově vystupuje tak nezávisle a průrazně, že by nejspíš vyčnívala i ve společnosti evropské.
Ten, komu nevadí ne právě „čtenářsky přívětivá“ narace, brutalita (pro mě bylo nejdrastičtější umírání anakondy) a celková pochmurnost, bude odměněn setkáním s radikální odlišností yanomamského etnika, kultury a vývojové fáze. Mimochodem je fajn si připomenout, že v letech 1939-45 se dělo i něco jiného než světová válka a že pro část lidstva tehdy byla nejzásadnější událostí sklizeň pupuní. :)

Snad nikdy jsem nečetl knihu tak plnou násilí, lepší než severská detektivka... všichni domorodci se neustále přepadávají, vraždí si navzájem děti a kradou ženy. Nechápu, že tam vůbec někdo ještě zbyl. Kniha je ze začátku zajímavá, člověk se nedokáže odtrhnout, ale text je postupně čím dál stejnější. Život těchto lidí se vlastně skládá jen z neustálého hledání jídla a vzájemného přepadávání a vraždění. Jakási zvrácená část mé osobnosti mně nutila číst dál o dalších nových způsobech smrti a utrpení těchto lidí. Posledních asi 50 stran jsem ale opravdu už jen přeletěl očima a dočetl závěr.
Vím určitě, že k této knize se už nikdy nevrátím.

Nelíbilo, odloženo hned od začátku

Verdikt: Nahlédnutí do jiného světa, do jiných myslí a jiných zvyklostí. Časem trochu omrzí stylistika, nebo spíš její absence, což ale vyváží fakt, že je vyprávění sepsáno podle skutečnosti.

Pozoruhodný životní příběh bílé ženy unesené indiány, odehrávající se v exotickém prostředí tropů, mezi domorodými indiány, který podle jejího vyprávění zaznamenal autor, etnograf. Obdivovala jsem schopnost Heleny přizpůsobit se novému prostředí, snahu přežít za každou cenu, ale nepoddat se zcela tradicím a zachovat si lidskost.

Určitě stojí za přečtení. Pro někoho možná zvláštní, ale autenticita za to stojí.

Nádherně zpracovaný životní příběh bělošky, která byla unesena jako nemluvně svým rodičům - vědcům a strávila 20 let života mezi indiány. Kniha působí velice autenticky.

Ze začátku mě kniha pohltila, ale postupem času jsem se čím dál více ztrácel v ději a kniha se mi zdála nekonečná jako venezuelská džungle. Každopádně ta autentičnost a stylizace vyprávění byla výborná.

Zajímavý to bylo, čtivý moc ne.

Oje, to je příběh!
Na začátku dvacátého století žili byli Indiáni bez nástrojů, bez úcty k lidskému životu - všechny spory řešili násilím. Nu, aspoň nebyly pletichy. (na kterou stranu se dát?)
Zabíjeli muže a syny, ženy si kradli.
A neustále někam chodili. Ti museli mít fyzičku!

skvele tema, ale podle me uplne promarnene stylem jakym je kniha napsana. Mohl to byt dokonaly poutavy roman podle skutecne udalosti ale je to jen oklestene vypraveni zeny, ktera leta zila mezi indiany, tudiz ma velmi jednoduchy zpusob mluvy a vse je jak.jsem jiz psala oklestene od vseho-emoci, napeti, vnitrnich myslenkovych pochodu. skoda. Pribeh me velmi zajimal ale bohuzel jsem nedocetla..nudil me a ztracele jsem se v nem. Podobny namet ma kniha " Divka beze jmena" -skutecny pribeh divky ktera vyrostla v pralese s opicemi. ovsem literarni styl se neda rovnat- tuto knihu jsem zhltla jednim dechem;)

Na knihu odkazuje prof. Komárek kde len môže a po prečítaní konštatujem, niet divu. Na jej obsah možno nazerať dvoma spôsobmi. Prvý - nazvime ho vedecký - ktorý docení hlavne záujemca antropológie, etnografie, či sociológie s orientáciou na primitívne kultúry, je nesporne očakávania presahujúci. Myslím, že sa nikdy nepriblížila veda tak blízko k pochopeniu procesu, na začiatku ktorého stojí primitívny človek a na jeho konci človek civilizovaný. A práve na otázky typu, aký bol náš predchodca, aký bol človek primitívny, dávajú odpoveď antropologické a etnografické výskumy v domorodých komunitách, poprípade - neuveriteľná zhoda okolností v živote dievčatka Helleny Valerovej. Druhý spôsob - akým možno nazerať na knihu - je nazerať na ňu ako na akúsi autobiografiu životnej etapy dospievania Vallerovej v diametrálne odlišnej kultúre, ktorá ju naratívne opisuje Bioccovi s neskutočným zmyslom pre detail. Pri čítaní textu som mnoho krát skepticky opakoval prečítanie určitých úsekov, pretože som sa len ťažko prinútil uveriť tomu, akým okolnostiam (hady, šípy, hlad, úteky pralesom) dokázala mladá žena čeliť s neutíchajúcou túžbou prežiť ďalší mizerný deň. Pomyslel som si, ak by sme zobrali mladé dievča spomedzi radov generácie Z (grown up digital) a ušetrili ju toho dramatického úvodu, ktorého Vallerová ušetrená nebola, priviedli ju do pralesa a nechali na zodpovednosť vlastnej vynaliezavosti a schopnostiam, bojím sa, že prvý záchvat úzkosti by nespôsobilo uvedomenie si závažnosti situácie, ale oznámenie o absencii akejkoľvek možnosti Wi-Fi pripojenia. Nezlomnosť, ktorú Vallerová ukázala, ďaleko presahuje moje ideály o ľudskej bojovnosti. Jej návrat bol trpkým sklamaním, ktorý zakončuje vetou: "...predstavovala som si u bielych všetko úplne inak." Tu vyvstáva myšlienka, že ešte vždy je ľudská neochota lepšia ako šíp s jedom na hrote a každodenný boj o život. Prof. Komárek argumentuje proti dobovým kritikom a pesimistom, že žijeme v najistejšej dobe, a pomerne dlho bez globálneho konfliktu. Predstava, že každý deň prináša mnoho na život siahajúcich okolností, ktorá bola pre Vallerovú realitou, by mohla poopraviť tak negatívnu mienku o spoločenskom status quo. Záverom citujem prvého manžela Vallerovej, Fusiwe-ho, ktorý než vydýchol, poradil svojej manželke: "Tvoji rodičia ešte žijú, vyhľadaj ich! Bež za nimi, pretože ty a naši synovia nebudete dobre žiť v tejto zemi."

Do téhle knihy jsem doma často nahlížel jako dítě a odrůstající dítě (protože fotky nahých původních obyvatelek, že ano) a tu a tam ji začal číst ale nikdy nedočetl. Stalo se tak až teď, kdy jsem si ji znovu pořídil. kniha je vpodstatě vypravováním prožitého, na jednu stranu je fajn a zajímavé, že bylo vyprávění ponecháno v co nejpůvodnější verzi, na druhou stranu se tak kniha nevyhne neustálému opakování určitých věcí a dějů. určitě to je dobou, ale hodně mi třeba v knize chyběla intimní stránka, hrdinka prostě jen je těhotná nebo porodí. Chybělo mi také jakési závěrečné shrnutí života hrdinky, krátký medailonek jejího života. přesto všechno ale kniha poskytne zajímavý náhled do života "divochů", který mi přišel zajímavý v tom, že se ohledně povahy, chování a myšlení od těch civilizovaných lidí zase až tak moc neliší.