Štěstí Rougonů

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Úvodní svazek rozsáhlého dvacetisvazkového cyklu „Rougonů-Macquartů“ je obrazem francouzské rodiny a společnosti za druhého císařství, se všemi znaky tehdejšího sociálního života.
Třetí autorisované vydání.

https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78287/stesti-rougonu-78287.jpg 4.2117
Série:

Rougon-Macquartové 1.


Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Josef R. Vilímek
Originální název:

La Fortune des Rougon, 1871


více info...
Nahrávám...

Komentáře (17)

Kniha Štěstí Rougonů

maryzka
23.04.2021

Nesnáším tohoto spisovatele, nevím, nějak mi nesedl kvůli temnému prostředí a temným stránkám lidské povahy. Ale tento román mě velmi překvapil tím, že se podobal společenským změnám , vykreslení chování lidí z druhého císařství se všemi aspekty a důsledky.

Johana
01.02.2021

Nakonec tedy došlo na Zolu. Nechtěla jsem to číst nikdy dřív, kvůli syrovosti - až ohavnosti, kterou jsou díla pana autora z devatenáctého století známá. Až, najednou, jsem se začetla. Musela jsem zřejmě na Zolu dozrát.

První část ságy Rougon-Macquartové nás zavádí do Francie časů pádu druhé republiky. Dostáváme se doprostřed ozbrojeného a politického boje v malebném městečku Plassant, kde zvichřená doba vynese vzhůru či pohřbí několik členů jedné rodiny, vesměs potomků duševně postižené zelinářovy dcery.

Je to napsané ovšem nemoderně - pro dnešek. Nicméně magicky. Připojuji ukázky:

- Pascal upřel pronikavý pohled na šílenou, na svého otce, na svého strýce; sobectví vědce převažovalo; studoval tuto matku a tyto syny s pozorností přírodopisce, který pozoruje proměny nějakého hmyzu. A myslel na ty výhonky jediné rodiny, jediného kmene, z něhož vyrážejí rozličné větve a jehož ostrá míza roznáší tytéž zárodky do nejvzdálenějších haluzi, rozličně pokroucených podle prostředí, vytvářeného sluncem a stínem. A na chvíli se mu zazdálo, že vidí jakoby ve světle blesku budoucnost Rougonů-Macquartů, smečku rozpoutaných a ukojených chtíčů v plápolání zlata a krve.

- Ještě jednou se políbili, usnuli. A na stropě se světelná skvrna zaokrouhlovala jako vyděšené oko, otevřené a dlouze upřené na ty zsinalé měšťáky, jak tu ve spánku vypocují zločin pod svými přikrývkami, zahlédajíce ve snu déšť krve pršící do pokoje a měnící na podlaze své velké kapky v zlaťáky.

- V ztupělosti své beznaděje si nemohl uvědomit, proč se jeho sen blažené budoucnosti nikdy neuskuteční. Proč nemůže odejít s Miettou a s tetou Didou? Když úsilně pátral v paměti, zaslechl ostrý štěkot střelby, spatřil, jak před ním padá prapor s roztříštěnou žerdí a s látkou visící jako křídlo sestřeleného ptáka. V cáru rudého praporu spala spolu s Miettou i jeho republika. Ach, běda, jsou mrtvy obě! Mají krvácející otvory v hrudi a to mu teď zahrazuje život, ty mrtvoly obou jeho lásek. Nemá už nic, může zemřít. Právě toto vědomí mu vnukalo, co opustili SainteRoure, tu neurčitou a tupou mírnost dítěte. Mohli ho třeba bít, a nebyl by to ucítil. Nebyl už ve svém těle, klečel stále u svých milovaných zemřelých, pod stromy, v ostrém dýmu střelného prachu.

- A u Rougonových rozléhal se večer při zákusku smích uprostřed výparů tabule, celé ještě teplé zbytky hostiny. Konečně se mohli zahryznout do rozkoší boháčů! Jejich chtíče, vyblčované třiceti lety ustavičného dychtění, cenily divoce zuby. Tito velcí hladovci, ty hubené šelmy, teprve včera vypuštěné, aby se oddaly svým požitkům, jásali vstříc rodícímu se císařství, tomu království dravého kořistnictví. Tak jako znovu vzkřísil štěstí Bonapartů, založil státní převrat i štěstí Rougonů.


intelektuálka
15.01.2021

Dobová studie francouzského klasika - o začátku jednoho rodu v období vzniku druhého císařství ....

Sám autor uvádí, že zpracoval místní fakta - a k tomu vykreslil postavy, jejichž pohnutky vás budou překvapovat - naturalismus v pravé podobě....

Ale je tu i idealismus dvou mladých - Silvera a Miette - ovšem zrovna oni zaplatí vysokou cenu ....

Autor je mistrem v popisu krajiny i lidských charakterů ....a přivede k dalšímu pokračování této série ....

laepus
10.03.2019

Tak můj první Zola a musím říct, že zrejmě ne poslední. Zola uměl. Tak nechutné postavy už jsem v knížce dlouho nepotkal - a kdyby jen jedna... Ne, jeden je tady horší než druhý. Člověčina ve své nejodpornější podobě. Všichni intrikují proti všem, jde jen o zisk, o úspěch, o peníze, o slávu, a o to vše hlavně za cenu nulového úsilí. Z celého toho hnusu tak krásně vyčnívá vztah Silvera a Miette, při kterém se děj jakoby totálně zastavil a jsou to desítky stránek nádhery. Občas může být ta politika roku 1851 nesrozumitelná a počet postav velký, ale časem si člověk zvykne a rodinné vztahy si zapamatuje. Když k tomu člověk přidá tu bohatost Zolova jazyka, je to učebnice literatury, jaká už se dnes nevidí.

Bumeso
30.12.2018

Typicky pěkná (=ošklivá) Zolova knížka...

Lukyn96
24.06.2018

Právě jsem knihu přečetl podruhé, abych si připomněl počátky rodu Rougonů a Macquartů. Téměř všichni zde jednají motivovaní touhou po zisku a zajištění si respektu u druhých. Naturalistické prvky jsou v knize zastoupeny opravdu hojně. Ošklivé mezilidské vztahy, praskající lebky. V kontrastu jsou tu nezkažené ideály milenecké dvojice a také postava Pascala, který se věnuje lékařské vědě a okolní intrikaření ho nechává chladným.

Susan94
21.05.2017

Začátek ságy čítající 20 knih je zapomenutý klenot. Miluji jakým slohem a stylem je kniha napsaná. Politická situace, rodinné vztahy to vše je tak velkolepě popisováno, že přehodnocuji celého Zolu. Upřímně jsem si tak nejvíce oblíbila postavu Adelaidy a doktora Pascala. Ale přesto nejkrásnější je milostný vztah Silvera a Miette.
Díky, že existují levné knihy a já si tento skvost mohla koupit za hubičku.

denib
24.02.2017

Lidé jsou různí. Vždycky se našli a vždycky se najdou tací, kteří pletichaří a jde jim především o vlastní prospěch. A i když takoví nejsou všichni, je jich dost. Zola je úžasný tím, že vykresluje povahy lidí velmi reálně. Jeho popisy lidské povahy (ale třeba i míst a situací) jsou poměrně dlouhé, ale barvité a rozhodně ne nudné. Díky tomu je snadné si vše představit a prožívat. Musím říct, že mi je z knihy smutno. O Pascalovi Rougonovi, který se šel podívat na několik politických večírků, napsal: "Nudil se tu méně, než se obával. Napoprvé byl ohromen, na jaký stupeň pitomosti může klesnout zdravý člověk." To mi říká, že jsme se od 19. století zase až tak moc nezměnili ...

1