Rodné krajiny
Josef Čapek
• Výbor próz z let 1908-1939. Uspořádal a medailón o autorovi napsal Vladimír Binar. Doslov napsal Tomáš Vlček. 1. vydání.
Přidat komentář
Zvláštní kniha, která rozhodně není k plynulému čtení. Kdo očekává klasický "beletristický" počátek, průběh a konec čtení, bude jistě zklamán. Soubor Čapkova díla je jako písek na zlatém rýžovišti, mezi hromadou bezcenného písku tu a tam naleznete zlatý blýskavý kousek (někdy dokonce v podobě jen odstavce nebo souboru vět v jednotlivém příspěvku). Josef Čapek mnohde píše jen pro samotné psaní, aniž by něco zásadního a důležitého sdělil, maluje vzletnými slovy a prázdnými alegoriemi, aby tu i onde z tohoto šedivého prachu najednou ostře vztyčil prst a píchl jím čtenáře či čtenářku do oka. Úvodní ŽIVÝ PLAMEN je prakticky k nepřečtení. Zaujala mě z něj akorát alegorie k Titanicu Zářivé hlubiny. Podobně je na tom i další blok SPÁČI, OPILÝ SPÁNKEM, kde mi v paměti utkvěla jen ryze horrorová pasáž z Rukopisu nalezeného na ulici. Mnohem lépe už je na tom "malířská a dekorativní" část RUCE EURYDIČINY, s parádní Zátokou odpočinku a nadčasovými Ucpávkami prázdna. Kapitolou samou o sobě je velmi zajímavý UMĚLÝ ČLOVĚK, vpravdě až filosofické, sociálně-kritické dílo doplněné mnohými zábavnými, ironickými i karikaturními ilustracemi. HBITÝ OUTEK ŽIVOTA pak již pokračuje v úvodních "fejetonech", od předchozích se odlišuje hlavně v tom, že jsou čtivější a v některých případech i povedené a zajímavé (Když to klouže, Neviditelná smrt, nesmírně poetický Hbitý outek života nebo satirický Buď práci čest!). NECHŤ NEMYSLÍM JEN VE SLOVECH jsou jen "citátotvorné" útržky a záznamy myšlenek, rozvah a názorů, tu poetických, tu vlasteneckých, tu humanistických, tu filosofických. Někdy mají spíše čistě osobní hodnotu, která je na čtenáře nepřenositelná. RODNÉ KRAJINY už pak jsou zase v podstatě fejetony, různého záběru, kvality a zajímavosti. Kladem je jejich jistá autobiografičnost, která tomu poskytuje zajímavé pozadí. Za pozornost rozhodně stojí Má první vzpomínka. Nejvíce mě zaujala rozsáhlá obrazová příloha. S hodnocením jsem dost na rozpacích. Cosi mě nutí dát pouhé dvě * za tu spoustu věcí, na které jem se nedokázal naladit a musel jsem se jimi doslova prokousat jako nechutným a nepoživatelným betonem. Stejně tak mám ale chuť dát tři * za těch pár úžasných klenotů, které se v knize skrývají. Dobře, i díky té obrazové příloze, budu shovívavý.
Autorovy další knížky
| 1956 |  Povídání o pejskovi a kočičce |
| 1972 | Devatero pohádek |
| 2004 |  Ze života hmyzu |
| 1964 | Stín kapradiny |
| 1997 | Kulhavý poutník |
Přistoupil jsem k této knize nedůvěřivě. Různé výbory z jeho děl, různě povytrhané myšlenky bez kontextu, různé ukázky apod. chodívají po povrchu a bývá to jen taková „reklamní ochutnávka" autora. A tato kniha tak na první pohled vypadala - je to výběr různých kapitol z Krakonošovy zahrady, Lelia, Pro delfína, Nejskromnějšího umění, Ledacos, Psáno do mraků, Kulhavého poutníka a O sobě. Ač název Rodné krajiny, který je jedním z Čapkových textů, odkazuje snad k nějaké autobiografii, není to tak - autobiografii sám nenapsal. Bál jsem se, že si kniha hraje na něco, co není.
Začetl jsem se a pochopil jsem, že tak subtilní autor, jako je Josef Čapek, se nejenom nedá, ale ani on sám se prostě nechce dát spoutat. Ať už jsou ty vybrané texty odkudkoliv, jsou celkem. Jeho vidění je zcela konzistentní. Jsou to pronikavá zastavení tu a onde, v mikrosituacích (jeho) života, které ho vedou tu k úvaze nebo k literárnímu obrazu; před očima kreslí prchavé dojmy, pocity, ale tak, že mají obecnou platnost. Jeho texty jsou prodchnuty obdivuhodnou obrazotvorností, jemností, citlivostí. Není tak vstřícný ke čtenáři jako jeho bratr Karel, je na první pohled nepřístupnější, číst Josefovy formulace znamená prodrat se jakousi mlhou jazyka a metaforičnosti. A když se ale člověk naladí, je šťastný.
Musím uznat, že celý výběr je skvělý řez Čapkovým světem, jeho zájmem o věci všední i transcendentní, jsou v zde zastoupeny všechny jeho polohy, včetně humoru i snového vzpomínání, dotýkáme se pocitů teplých (domov, bratr) i mrazivých (válka). Velmi pěkné jsou jeho studie o nejobyčejnějších předmětech, při nichž si klade otázky hranice umění a kýče, přičemž i v diletantismu vidí hodnotu autentičnosti.
Dovolím se podělit o pár příkladů:
„Velkoprůmysl. Ale údolí se ježí továrními komíny, zastřeno závojem sazí a dýmu. Továrny dýchají kouřem, hlukem a párou; špína z nich prýští a plyne jako duhové mastné cáry bezrybnou horskou řekou. Chórem ječivých a temných píšťal počíná i končí se den. Bezpočetně proudí modré blůzy páchnoucí strojem: jutou, olejem, kovem, škrobem a prachem tkaniva. Jsou cítit jedinou člověčinou, a to je pot.“ (s. 8)
„Čas je smutková míra věcí. Avšak čas je více; neboť je utrpení. Všichni, kdož se provinili proti řádům tohoto světa, jsou trestáni ztrátou svobody, říká se; budiž. Ale nesvoboda žalářů skládá se z práce a čtyř stěn, tedy z téhož, z čeho se skládá normální svoboda. Ale věznice má svou trýzeň: čas.“ (s. 16)
„Bojovníka hubí střela, námořníka bouře, dělník hyne svou prací a dobrodruh mstou. Motýl i květ zanikají láskou a plodností, led se rozplývá v paprsku a kámen věky se mění v prach. Pochopte a litujte, chcete-li, snad musí tak býti: na svém místě a po svém vyplnění.“ (s. 41)
„Upozorňuji všechny, a sebe zvláště, že jsme přežili světovou válku. Že všichni, kteří tu jsme (a je nás vlastně dost), jsme se zachránili z náramné katastrofy, zanechávajíce za sebou milióny mrtvých a zmrzačených, šílených a zbědačených; vydechnuvše a přestavše jektati zuby, my zbylí, ještě celí potřísnění od moře krve, jímž jsme se přebrodili, pokračujeme nyní na takzvané “dráze života“. (s. 69)
„To někdy v červenci se stýská po jeseni.“ (s. 174)
„Služba je sama ušlechtilost, není-li otroctvím. (s. 213)“
„Ba ne, těším se cele ze života, jsem si příliš vědom rozkoše prožívat život na sobě a skrze sebe. K tomu tu přece jsme. Dělám v tom opravdu, co mohu. Jsem maximalistou, kterému i málo stačí.“ (s. 215)
„V školním kreslení jsem nikdy nevynikal, nudilo mě a nenasycovalo, ale vždy jsem byl naplněn takovým tichým vnitřním snem, ba spoléháním, že nepochybně je to umění, čím se lze nejpronikavěji přiblížiti k životu a ke všem těm tajemstvím, která jsem v něm viděl, a to že bude někdy má pravá věc.“ (s. 235)
„Ale pokud je rodný kraj zároveň domovem, vracejí se ztracení synové nejinam než k otcům, domů, až tam, odkud vyšli, neboť pak teprve je dokonána každá veliká cesta a každé toulání, a já, nezdráhám se to přiznati, mám nadmíru rád rodný kraj i rodné toulání, trvale přitahován, trvale se odpoutávajíce, v ustavičném návratu.“
A ještě něco pro uživatele Databázeknih:
„O ničem se u vyhřátých kamen tak dobře nečte jako o nepohodě, o vánicích a jakého stupně dosáhly mrazy. Ba vzbuzuje to i jistý pocit uspokojení a pýchy, když se dočteme, že byly v těchto dnech obzvlášť znamenité.“ (s. 178)
Naprosto doporučuji.