Řekni vlkům, že jsem doma
Carol Rifka Brunt
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/202018/bmid_rekni-vlkum-ze-jsem-doma-Vke-202018.jpg
4
621
188
Píše se rok 1987 a June Elbusové je čtrnáct let. Je uzavřená a nedůvěřivá, těžko se jen tak s někým spřátelí, nedokáže vyjít ani se svou starší sestrou. Na celém světě existuje pouze jediný člověk, který jí opravdu rozumí – strýc Finn, uznávaný malíř, její důvěrník a nejlepší kamarád. Jenomže Finn zemře na záhadnou nemoc, jejíž jméno Juneina matka dokáže vyslovit jen šeptem, a dívčin svět se převrátí vzhůru nohama. Román je především příběhem o tom, jak dospět, najít vlastní identitu a vyrovnat se nejen s nejrůznějšími nečekanými situacemi, ale i bolestí a ztrátami, které přináší život. Přečtěte si, co se stane, když se zamilujete do někoho, do koho byste se zamilovat neměli. Pochopíte, že žárlivost a pocity viny dokáží zničit i to nejpevnější přátelství a někdy mají ty nejtragičtější následky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , JotaOriginální název:
Tell the Wolves I’m Home , 2012
více info...
Přidat komentář
Bylo to lepší, než jsem čekala. Sympatické postavy, zajímavé téma knihy a občasné nádherné pasáže mě zcela uchvátily. Kniha se mi četla dobře od začátku do konce, nic jsem nepřeskakovala, jazyk se mi moc líbil. Ale jak už tu bylo řečeno, mohlo to být o něco kratší, kniha by se tak přečetla rychleji a zanechala by víc emocí. Proto strhávám jednu hvězdu, ale zbytek byl vážně super, moc jsem si to s June užila, byla stejně trhlá, jako já, tedy spíš moje mladší já. Dokonale jsem se s ní ztotožnila a prožívala to, co ona. Život je občas hořkej a nic s tím nejde dělat. Je třeba žít dál.
Hluboce lidské vyprávění o tom, že věci často nejsou tak, jak se na první pohled jeví. Postavy knihy vás nejen zaujmou, ale doslova si vás získají na svou stranu.
Minulo me. Nějak jsem při půjčení neodhadla, že nejsem cílová skupina, protože anotace napovídala něco jiného.
Pro mě velmi neuvěřitelné. Opět knížka pro teenagerky.
Ráda bych řekla, že kniha překonala má očekávání. Byla opravdu nádherná, ale samosebou i melancholicky smutná. Romány nikdy nebyly úplně můj šálek kávy, ale po této knize se to rapidně změnilo! Finn i Toby mi hrozně přirostli k srdíčku a těžko jsem se srovnávala s jejich odchodem a tak stejně i s koncem knihy. Myslím, že ve mně tento krásný příběh něco zanechal, leč nevím přesně co, cítím to.
Pekne citlivo napísaný príbeh o láske (a rôznych druhoch lásky), o smútku zo straty milovaného človeka, o dospievaní. Miestami je náročné o tom smútku čítať a prežívať ho v pocitoch 13-14 ročného dievčaťa, ale autorke som tie pocity verila..
"Vím o drobných věcech, o maličkostech všechno. Věděla jsem všechno o lásce, která je příliš velká, než aby se vešla do malého kyblíku. A tak tím nejtrapnějším způsobem pocáká všechno kolem. "
Myslím, že mi tenhle příběh otevřel oči hlavně v ohledu, že se mi zamlouvají knihy psané tímto stylem. Ano, někdo by mohl namítnout, že se jedná o svévolný nátlak na mysl čtenáře, ale zase ten, který se nenechá, nemůže být nijak ovlivněn. Já se ale nechala a prožívala příběh společně s June, protože - ač by se ta fráze mohla zdát ohraná - jsem se s ní sžila. Možná jen reagujeme jako každý normální člověk, ale já s ní každopádně soucítila vždy, když se odehrálo něco zásadního a nebo ve v ní odehrával nějaký rozkol. Zvlášť silné mi to přišlo v momentech se sestrou a vzpomínkách na strýce a s ním spojené 'zrady'. Vážně jsem jí naprosto dokázala uvěřit, jak přeměřovala každý prožitý okamžik a snažila se ho přiřadit k tomu pravému, od koho to vlastně vzešlo. A taky, když nad tím tak zpětně přemítám, myslím si, že sem autorka hodně promítla sebe, možná zrealizovala něco podobného, co sama prožila a nebo k tomu měla blízko. Tak mi to alespoň připadá, ale bylo by k tomu potřeba většího zkoumání. Jen bych řekla, že bez vnitřní odezvy není možné popsat takové myšlenkové pochody, aniž by v sobě měl ten daný autor nějaké reálné poklady. Toť vše k tomuhle úseku.
Musím ale napsat, že mi ze začátku docela vadilo to střídání času, protože chvilku se jednalo o dřívějšek a poté už o události po pohřbu. Na to jsem si ale zvykla natolik, že jsem si dokázala posléze užít Juniny odkazy na dobu minulou a jak a k čemu je přirovnávala. Přišlo mi to dramatické a plné melancholie, čili plné toho, co vítám s otevřenou náručí, pokud k tomu dostanu přístup. On se ten smutek a celkově zklamání spojené s tím, že se jistoty a představy boří, vsákl do celé knihy a když zrovna vysvitlo slunce, jednalo se většinou o vzpomínku. A přestože jsem tušila, jak to asi nakonec skončí, vydržela jsem trpělivě až do finále a viděla tak, jak tah jedné holky může změnit lidský přístup.
Kniha ve mě tedy i přes své na první pohled docela průhledné a očekávatelné vyvrcholení zanechala docela hlubokou odezvu, co se mi prozatím dostalo jen od fantasy a nebo od V šedých tónech. Může to být sice tím, že mám trochu jiný prioritní žánr a tak se to pro mě stalo něčím zajímavý a neokoukaným, ale i tak bych řekla, že mi myšlenky v knize obsažené něco daly.
Od knihy jsem neměla příliš velká očekávání, ale nakonec mne to mile překvapilo a fakt dostalo. Skvěle se tu zobrazuje vnímání homosexuálů mezi lidmi doby 80. let, zároveň mne moc bavilo sledovat, jak hlavní hrdinka pomalu dozrává z mladé dívky ve skoro dospělou. Skvěle napsané, rychle mne to vtáhlo do děje. Bavilo mne, jak autorka zobrazuje to, jak se každý se smrtí milovaného člověka vyrovnáváme porůznu. Určitě doporučuju.
Začátkem jsem se nemohla prokousat, moc mě to neoslovilo, zbytečné popisovaní věcí na začátku příběhu. Od poloviny se děj rozjel a konec byl dost předvídatelný. Knížka se mi líbila, ale znova bych ji nejspíš nečetla.
...Vlastně jsem ráda, že už nejsem holka, potažmo adolescent. Těch věcí, co musí člověk odžít a odtrápit, těch přebujelých domněnek, těch chyb...Těch věcí, co člověku dají ostatní "sežrat", toho času, kdy si člověk převaluje v hlavě, na tohle nemám... A nemusíte mít ani divnou mámu, tátu bez názoru a ségru, která je tak zlá, až se zdá trochu úchylná... A nablízku něco, co hlava úplně nebere. AIDS...
Nečetlo se mi to dobře. Ale notak, říkala jsem si, jasněže to a ono člověk nikdy úplně nezapomene, ale kolikrát sis už od té doby položila otázku, no páni, jak jsem mohla být takový jehně? Všichni to nějak zvládnem, ne? No, to je právě to. Ne. Když čtu druhou část anotace, zní jako nějaký zaručený návod. Ošemetné se mi zdá to "přečtěte si, co se stane, když...", jenomže ono to "co se stane, když..." prostě jako na potvoru žádný mustr nemá.
Tak co s tím dál... Za mě to bylo až trochu nepříjemně přeexponované, mmj. taky tím, jak byl děj rozvleklý. Jak píše jakafe 28. února - jakoby autorka stůj co stůj chtěla od začátku do konce psát dechberoucí text, ale moc tlačila na pilu. Navzdory tomu závěr knížky mě dojal a smířil. Najednou se na malé ploše objevily načrtnuté odpovědi na to, co je odvaha konat, sebedůvěra, přijetí, láska a odpuštění. Takže vlastně držím palce, aby těch pětihvězdičkových komentářů bylo nepočítaně...
Nezáleží o čem.. záleží jak! Tahle knížka mě utvrdila v tom co jsem vnímala už dřív. Není nutné román vystavět na komplikovaném příběhu plném zápletek s postupnou gradací a i přesto může být úžasný. Příběh popisuje vztah lidí ve složité životní situaci, kterou většina z nás zná, ztráta velmi blízké osoby. Skvěle nechává čtenáře nahlédnout hluboko do srdce hlavní hrdinky. Mě se knížka velmi dotkla a moc jsem si ji užila.
Je mi to líto, ale za mě ne. Klouzala po povrchu, všechny postavy jsem nesnášela a upřímně doufám, že mé děti budou mít lepší vztahy, jak mezi sebou, tak se mnou.
Ale jako ano, pár pasáží k zamyšlení, ale to mi nestačí.
Citlivě napsaný příběh o hledání sebe sama, o různých formách lásky a přátelství. O touhách dospívající June.
Knihu jsem si půjčila nejen kvůli překrásné obálce, ale i podivnému názvu. Jinak jsem o ní nic nevěděla. Žádné recenze a komentáře nečetla a to bylo dobře. Kniha mne okouzlila. Její pomalu plynoucí děj, popisy lesních toulek a setkáních s Finnem a potom s Tobym. Myslím, že na tenhle příběh budu opravdu dlouho myslet.
Šla jsem do čtení této knížky s tím, že jsem lehce pozapomněla, o čem měla být a to bylo špatně. Udělala jsem představu o čem bude (konkrétně jsem si myslela, že se bude June zabývat svojí sexualitou) a tím pádem jsem tak trochu pořád čekala na něco, co nikdy nepřišlo. Ale i bez této chybné představy by se mi knížka nelíbila, neboť jsem tam nenašla jedinou postavu, se kterou bych se alespoň v jedné věci ztotožnila. Řekni vlkům, že jsem doma mi ukázala, že knížky zasazené v reálném světě, nezabývajíc se nějakou epickou historickou dobou/událostí, opravdu nepotřebují více než 300 stran.
Při čtení tohoto příběhu jsem přemýšlela, proč jsem vlastně knihu chtěla mít ve své knihovně. Bylo to kvůli obálce, která mě na první pohled zaujala a křičela, že ji musím mít a nebo to bylo tím dlouhým, zvláštním názvem (anotaci jsem četla až když jsem doma držela knihu v ruce). Něco uvnitř mě mi našeptávalo, že se zamiluji. Ačkoliv některé maličkosti mi úplně neseděly, tento smutno-veselý, láskyplný příběh jsem prožívala spolu s June a skutečně jsem si knihu zamilovala. Vím, že se k ní budu neustále vracet a získala si čestné místo v mé knihovně.
Příběh dívky, která milovala svého slavného strýce gaye nemocného AIDS, jehož smrt jí krom slz a smutku přinesla i dalšího přítele a setkání se smrtí. Tématu, které je v dnešní době aktuální a je to dobře. Kniha má sice pár hluchých míst (sestra zahrabaná v listech??, Ben a hlavní hrdinka??...), přesto mě okouzlila a ráda ji doporučuji dál. A nebojte, není jen o umírání, ale i o naději, lásce a přátelství.
Štítky knihy
přátelství homosexualita New York smrt výtvarné umění 80. léta 20. století sourozenci AIDS žárlivost LGBT, queer, LGBT+
Řekni vlkům, že jsem doma
Vážně silný příběh. Je pravda, že jsem knihu četla docela dlouho, protože první polovina byla taková pomalá, ale zase druhou půlku jsem zhltla jedním dechem. Osobně mě příběh zasáhl a bylo mi smutno z toho, jak dokáže být svět nespravedlivý.