Pygmalión

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Pygmalion (1912) je pravděpodobně nejslavnější komedie anglického dramatika irského původu Georga Bernarda Shawa, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925. Tato satira představy společenských tříd byla hrána nejprve roku 1913 ve Vídni, v Berlíně a v Praze, tiskem vyšla roku 1915. Když byla uvedena roku 1914 v Londýně, šokovala tehdejší diváky šťavnatým zaklením bloody arse z úst hlavní hrdinky (doslova zatracená prdel), dosud na anglickém jevišti neslýchaným. Vydání k příležitosti uvedení hry v Národním divadle. Obsahuje i biografii autora....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/95_/95540/pygmalion-95540.png 4.21763
Žánr:
Literatura světová, Divadelní hry

Vydáno: , Národní divadlo (Praha)
Originální název:

Pygmalion


více info...
Nahrávám...

Komentáře (173)

Kniha Pygmalión

Dámaskloboukem
23. května

Kupodivu se mi tato edice knih = divadelních her, čte dobře.
Ani nevím proč, jsem sáhla po té nejznámější - Pygmalion. Před očima mi při čtení běžela My fair lady. Hlavně, jak se do úmoru Líza učila správně vyslovovat : The rain in Spain stays mainly in the plain.
Možná, že toto filmové zpracování je známější než původní knižní předloha.
Na tom má největší zásluhu skvělá Aundrey Hepburn, která všechny ostatní herce po právu zastiňuje.
Mně osobně se v tomto provedení nelíbil profesor Higgins.

Pygmalion je o kráse čistoty rodného jazyka.
To je její hlavní motiv.
Dále se jemně dotýká úcty člověka k člověku.
Kdy jakékoli snahy o “ zkvalitnění” nebo “ polidštění” svébytné osobnosti většinou končí fiaskem.
Každý má právo být sám sebou, hrát život s těmi kartami, které mu byly rozdány a ve své přirozené podobě se většinou cítí nejšťastnější.
Životní štěstí se nedá pojistit inteligencí, správnou mluvou ani sociálním postavením.
V tom mi Pygmalion trosku připomíná Růže pro Algernon.

s1ombrehimawari
08. května

Vtipné drama, které zaručeně pobaví všechny lingvistické nadšence.


Jrsnbl
07. května

(+ SPOILER) Drama, do nějž se čtenář ponoří velice jednoduše a snadně. Líza mi svým jednáním a chováním ihned přirostla k srdci. Ten přerod z obyčejné květinářky do hotové dámy byl naprosto bláhový. Higgins si jej do jisté míry neuvědomoval, možná nepřipouštěl.

Až na konci příběhu, kdy se Líza rozhodla, že se k Higginsovi již nevrátí, mu konečně došlo, že jeho zamýšlená proměna byla provedena. Tak precizně a dokonale, že s tím ani on sám nepočítal. Třeba také přišel i na to, že Líza je svobodnou lidskou bytost , ne experimentem.

Pěkné drama.

Radějka
04. května

Je to krásné drama, já v něm cítím kapku feminismu, což se mi líbí :) Líza je chytrá dívka, která když chce, dokáže se sebou zázraky. Doporučuji k maturitě, já ji mám v seznamu a nelituji.

Cady
14. dubna

Jakožto žena, která vyrůstala na romantické nebo červené knihovně jsem byla velice příjemně překvapena. Konečně jsem při prohledávání rodinné knihovny narazila na kousek, který okamžitě našel místo v mém srdíčku. Nejvíce jsem se v díle zamilovala do rozvíjejícího vztahu mezi Lízou, Higginsem a Pickeringem. Typický příklad platonické lásky. Mé milované, ale v mém okruhu četby velice postrádané. Čtení všech strastí a slatí hlavní trojice vám pokaždé vykouzlí úsměv na tváři. Hlavně proto, že si nemusíte děj jen představovat, když máte po ruce překrásně zpracovaný film. Doporučuji proto poznat Pygmailon z více než jednoho uměleckého stylu. Ale i samotná kniha je velmi krásný zážitek.

andrejci
26. března

Knížka nebyla špatná, ale možná jsem čekala, že to bude vtipnější. Nejlepší část podle mě byla, když se Líza postavila Higginsovi.

Elevant
21. února

Ve své společensko-kritické konverzační veselohře Shaw, skvostný archetyp naštvaného Ira, s úspěchem tepe do všech sociálních vrstev od smetánky po proletáře Tottenhamské ulice, ale k nerovnosti se vyjadřuje z hlediska možnosti přechodu z jedné vrstvy do druhé, a tím se dotýká svízelných témat jako determinace člověka, stálost jeho místa ve společnosti, určující faktor prostředí... jak to vyjádřil pan Doolittle: "Máte na vybranou mezi Schýlou chudobince a Charibdou měšťácký třídy". Přes svoje ambice vyjádřit se k podobným otázkám se hra nesnižuje k přílišné didaktičnosti (na rozdíl od, jak jsem vyrozuměl nikoliv z vlastní zkušenosti, Shawových méně populárních dramat - co čekat od člověka, který tvrdí, že umění musí být didaktické – jistě, jako každá forma komunikace by i ono mělo obohacovat a rozšiřovat obzor, ale pokud se snaží vychovávat a poučovat, jako umění selhává) stejně tak jako nesklouzává k schematičnosti – postavy jsou plnokrevné a uvěřitelné, i když lehce stylizované, asi jako u Wilda, srší slovním vtipem, místy geniálním (oslovení "kedlubnový chráste!" si vypůjčuji pro osobní potřebu), ale tahle legrace má svoje poselství, spíše moralizující: "LÍZA: Prodávala jsem kytky. Neprodávala jsem sebe. Vy jste ze mě udělal dámu – takže nic jiného prodávat nesmím. Měl jste mě nechat tam, kde jste mě našel."
Čtenáři a mnohému divadelnímu režisérovi musí četbu znepříjemňovat Shaw, tak trochu težěo se vyrovnávající s útvarem divadelní hry a jeho limity. Scénické poznámky jsou bezprecedentně (ale co já vím) rozsáhlé a tento prostor vyplňují jména malířů z jonesovské partie Grosvenor Gallerie, jejichž oleje má v bytě paní Higginsová, v bytě zařízeném dle vkusu Morrise a Berne Jonese, s jedinou krajinkou od Cecila Lawsona, rubensovské velikosti. Et cetera. Ovšem nejpamátnější je jedna z mnoha poznámek vykreslujících rozpoložení postav, které zřejmě není patrné z jejich slov. Tato poznámka se týká Lízy, vedoucí spor s Highinsem: "saje jeho pocity jako nektar a dopaluje ho dál, aby dostala větší dávku". Měl jsem příležitost porovnat, a skutečně ani v angličtině nezní věta o nic lépe. Ambivalentní pocity (resp. nektar) ve mě vyvolává autorův doslov. Plně souhlasím s tím, že případný sňatek Highinse s Lízou je zcela očividně nelogický, nepravděpodobný a narušuje vyznění hry, a není vinou Shawa, že jím byla poskvrněna leckterá inscenace a adaptace – Shaw přirozeně protestuje, jenže protest mohl být vyjádřen v novinách, v právním dokumentu, snad i krátkou zmínkou v samotném díle, ale nezdá se mi přijatelných 15 stránek líčení dalších osudů postav, vyfabulovaných ze závěru hry, ale s dějem již nesouvisející. Takovýto text nijak nezapadá do dramatického konceptu a navíc je podkopáván tvrzením pisatele, že to, co se v něm píše, bylo vykresleno již v samotné hře jako nevyhnutelný a jediný přirozený vývoj událostí – je-li třeba toto napsat, není tomu tak.

natalie0570
14. února

(+ SPOILER) drama, které ukazuje stinnou stránku společnosti, zesměšňuje ji, přesto kritizuje i tu ''smetánku''. Líza mi padla do oka, chytrá a nedoceněná dívka s perfektním sluchem, která vpadla do spáru Henrymu Higginsovi, arogantnímu starému mládenci, který si potřebuje všude dokázat, jaký je fonetik. Pěkný příběh, líbilo se mi i originální zakončení, že i když se mohly nějaký ty Henryho city k Líze poznat, stejně tak jako od Freddyho, nebyla kniha zakončena ohraným- a žili spolu šťastně až navěky.

1 ...