Procedura
Pavel Novotný
Procedurou Pavel Novotný volně navazuje na "autobiografické" poemy Zápisky z garsonky a Dědek. Hrdina je dospělý a pracuje na své habilitační práci - existenciální děs se střídá s groteskou. Novotného práce se zvukem a rytmem slov opět okouzluje svou neokázalou přesností a vybroušeností.
Přidat komentář
Procedura od Pavla Novotného je zábavně vtahující exkurze do světa introvertního "zaseknutí se" v řešení zásadních civilizačních otázek, o jejichž závažnosti ovšem, snad vyjma několika dalších podivínů, patrně nikdo další nemá ponětí. Číst proceduru je tak trochu jako nakukovat do terária, kde si neznámí exotičtí živočichové staví bizarní konstrukce z nalezeného listí a větviček. Co a k čemu to dělají? Proč tím tráví veškerý volný čas? Proč ignorují potravu a spánek nebo vůbec jakýkoliv další život a jen se slepě věnují téhle záhadné činnosti? Odpovědí je, jak jinak, procedura sama. Soustavné opakování něčeho, pro co jsme ochotni se zničit, i když jeho smysl se zdá spíše mlhavý.
Stejně jako v předchozích Zápisích z garsonky a Dědkovi, zcela určující je Novotného poetika, která i zde vělmi věrně vystihuje to, o čem se píše. Základem jsou rutina a opakování. Úmornost. Dělání něčeho, co nemá zjevný cíl a vlastně ani motivaci. Dělání něčeho pro dělání samotné. Čtení procedury je přitom - pro mě nečekaně - ohromně zábavné, protože do terária nekoukáme jen zvenku, ale živočichům se dostáváme i do hlav, nebo spíš do jejich prožívání. Na vykonávání procedur jsou fascinující právě ty vnitřní pochody, které v nás vyvolávají frustraci, nenaplněnost, nebo naopak dojem intenzivního štěstí, onen pocit spřízněnosti s vesmírem, který nám říká, že když se "to" bude dělat, tak všechno bude v pořádku, k něčemu to povede, něco se podaří. Za velké plus považuju, že tento pohled zevnitř osciluje akorát tak na hraně mezi ironickým úšklebkem a chápavou laskavostí, takže vyvolává dojem, že ačkoliv živočichové v teráriu jsou tak trochu pošuci, jejich svět je plný okouzlení a vášně pro to, co dělají.
Jako vědcem mnou čtení Procedury - hlavně v těch úmorných a bezcílných pasážích - rezonovalo i tam, kde bych to vůbec nečekal. Výborně rozjetá série, jen tak dál!
Oproti Zápiskům z garsonky a Dědkovi, jejichž je Procedura volným zakončením (jakýmsi - dosavadním - finálem autobiografické trilogie), je to sbírka svým ražením poněkud vybočující: narativnost v ní je slabší (byť určitě neplatí, že by tam nebyla), silný scelující rámec či prvek chybí (snad by šlo říct kariéra či akademická práce - ale není to tak intenzivní jako v předchozích knížkách), to, co bylo na Zápiscích... a Dědkovi excelentní, zde naráží na své meze a rozplývá se v jakousi rozdrobenost, která jistě není nekvalitní a vykazuje řadu působivých momentů, ale měla-li být vykročením k nové poetické kvalitě, tak se to podle mě příliš nezdařilo. Nemyslím to nijak příkře a dost možná tak soudím zčásti i proto, že ve sbírce postrádám konkrétní detailno (z důvěrně známého libereckého prostředí), které ve mně umocňovalo výpovědní sílu předchozích dvou sbírek, nicméně Procedura zkrátka nedosahuje jitřivosti a plynulosti (ano, i v ní je často síla), jakou jsem zakoušel při četbě Dědka. A nejspíš se na tom projevilo i to, že jsem obě knížky přečetl bezprostředně za sebou. Vbrzku se chystám na autorův literární večer (a coby recitátora, či spíš performera vlastních básní jej každému jedině doporučuju!) právě ke sbírce Procedura, tak třeba svůj komentář na základě uslyšeného ještě trochu poupravím.
Dodatek: Opět se mi potvrdilo, že Pavel Novotný je geniální recitátor/performer (nejen) vlastní tvorby. V rámci svého literárního večera přečetl de facto celou Proceduru a díky jeho přednesu (a jistě i tomu, že to pro mě bylo během krátké doby vlastně druhé její přečtení) vynikly některé rysy této sbírky, které jsem při četbě tolik nevnímal. Jsou to jednak umné střety kontrastních ploch, tvořící při své disharmonii v podstatě harmonický celek. Určitě to není něco, co by bylo pro tvorbu Pavla Novotného výlučné či charakteristické, jen jsem si to předtím neuvědomil. Dále to je nesmírná vnitro- i vněkontextová provázanost sbírky, což vyniklo i díky autorovým komentářům a "pomrkávání" do publika. A pak zejména humor, který ne že by při tiché četbě nebyl patrný, ale vnímal jsem jej spíše jako něco velmi hořkého, trpkého, drásavě jízlivého, zatímco při autorově čtení se posunul do roviny bezmála temné grotesky, rozechvělé, leč současně cynické absurdity. Zkrátka jak píšu výše, básníkova literární čtení rozhodně stojí za návštěvu.
Autorovy další knížky
| 2020 |  Zápisky z garsonky |
| 2013 | A to si pak můžeš řikat, co chceš |
| 2010 |  Mraky |
| 2016 | Tramvestie |
| 2013 | Havarijní řád |
Kniha Procedura je v
| Přečtených | 7x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 1x |
| Chystám se číst | 4x |
Další skvělý počin libereckého barda. Hlavně ten přednes na živo U Fryče se v tomto případě zvlášť povedl. Doporučuji.