A to si pak můžeš řikat, co chceš

Nedoposloucháno - slyšeno na ČRo, skvělý přednes P. Tomicové, ale obsahově mi to vůbec nesedlo.
Možná silný životní příběh, ale nemám sílu či chuť vstřebat a vybrat podstatné mezi vulgaritami a sebevědomím postaveném (snad) na přesvědčení o své pravdě a hodnotě, ale pro mne příliš neochvějným, cizím.

Posloucháno na ČRo s naprosto famózní paní Tomicovou. Nebudu hodnotit životní příběh paní Skalické a její přístup k životu, to nám nikomu nepřísluší. Nikdy bych knížku nepřečetla, kdybych na ni nenarazila na ČRo. Ale můj dojem z ní je přesto velmi silný. Chvílemi jsem se smála, chvílemi červenala a chvílemi jsem byla zhnusená, ale celkově jsem byla nadšená a obdivovala jsem tu sílu a houževnatost jít dál životem, který by chtěl žít málokdo z nás. Paní Skalická je rozhodně svá a myslím, že je ji úplně fuk, co tady všichni píšeme. A právě tu svobodu ji závidím.

Jadrná mluva, ale já se takových existencí a ukecanců naposlouchal. Hlavně aby neřekli, že něco neví nebo nezažili. Všechny zmlátí, všechno jim vyjde (a když ne tak jen proto, aby to vyšlo později a nebo je jí to jedno, protože ona sama to tak chce - taková ta cílená sebe deziluze), zahulí si, zaprcá si, všechno je pohoda. Pravda se dnes neříká jen tak... proto si už roky připadám jako na jiné planetě. "Kdo jsou tihle lidi, co jdou okolo? Každý lže, každý mě může zničit... měj se na pozoru." Nejsem naivka, každej lžeme, ale já mluvím o momentech, kdy na vašich slovech opravdu záleží a vy tím zneužíváte situace nebo někoho jiného. Lidi příšerně lžou nejen když k tomu mají důvod, dělají to mnohdy i jen tak, aby udělali dojem, neumí říct "nevím", jejich lži jsou naplněny sebevědomím. Teď jsem si vzpomněl na Leslieho Nielsena "Tvé lži jsou jako banány. Přicházejí ve velikých žlutých trsech." Nebo přinejmenším hodně přibarvují realitu. A ještě o to víc jsem skeptik, pokud jde o vyprávění ženské - pro jejich přirozenou náturu upravovat příběh, aby seděl narativu... dokážou přetavit v nepřítele toho, kdo je k nim upřímný, protože se jim nelíbí pravda, co slyší... a současně přinutit toho, kdo je k nim neupřímný jim lhát a říct, co chtějí slyšet a myslet si, že je to láska. Takhle slábneme celkově... tím nekonečným, postupným kompromisem, protože se učíme víc a víc přijímat lhaní. Skalická ale definitivně měla tu hroší kůži (mentalitu), protipól těch dnešních sněhových vloček, co chodí na terapii, protože nedokážou rozdejchat, že někdo dostatečně neocenil jejich snahu, všiml jsem si, že často jsou to takový ty snaživky, co potřebujou mít věci pod kontrolou a přesně podle sebe, sledovat, jak se pak ten jejich skleněný koncept tříští o kameny reality je nevyhnutelné. Všechno je dnes přepolitizovaný, až se člověk bojí okolo někoho dýchat, aby mu to náhodou nezpůsobilo trauma. Lidi se mají asi příliš dobře. Ale taky jsem měl v práci jednu takovou kolegyni, měla děsně prořízlou pusu a uřvaná byla zrovna tak. Ale tohle vyprávění je taková směs polopravd klasické pouliční figurky, co řekne, co jí zrovna na mysl padne a dostane jí k tomu, co zrovna potřebuje na úkor ostatních, nebo aby odrbala ostatní. Ono, já v tomhle prostředí dělal částečně taky, ti lidi mají problémy, ale taky jsou vychcaní (třeba jeden, co se vždycky praštil do hlavy klíčem, aby měl krvácení, pak si lehl na zem a čekal až mu někdo zavolá rychlou - následně se mu udělalo CT a pak jsme ho poslali sanitkou domů, což byl důvod, proč tohle dělal - chtěl taxíka zadarmo domů, protože prochlastal všechny peníze). Skalická radši pila, hulila a nechala se tahat po ústavech... protože hned na začátku předkládá nemakání jako nějaký její rozhodnutí z přesvědčení, protože s ní vyjebali (ale to je běžná praxe, že jsou ostatní uzlíčkem nejistot, co si filtrují na ostatních... důležité je moci se podívat do zrcadla a říct si, že já to nedělám).

[četba mujRozhlas]
Na jedné straně obdiv k urputnosti, životní síle, houževnatosti, humoru ale i určité pravdivosti přes nepřízeň osudu.
Na druhé straně smutek za těžké dětství a za tristním stav psychiatrické i sociální péče o tenhle typ lidí. Pavla Tomicová přidala Heleně na plastičnosti, ale poslech nebyl úplně snadný.

Poslechla jsem v podání Pavly Tomicové. Byla to síla, je to úplně jiný svět než člověk zná. Cíleně bych si knihu nevybrala, ale díky českému rozhlasu se dostala k mému uchu a člověk se zamyslí nad těžkostí některých osudů.

Taky poslechnuto. Úžasný přednes paní herečky Pavly Tomicové. Chvílemi jsem se smála tomu jadrnému slovníku a reakcím Helenky. A pak jsem byla i šokována , co zažila doma i v léčebnách. Jednou se mi zhnusila, když přiznala, že jedla psy. Tuto kapitolu pejskařům nedoporučuji.

No těžké čtení

Tak to bylo docela silný kafe. Poslechnuto na Dvojce v podání Pavly Tomicovové. Což bylo skvělé. Po přečtení se pohled na bezdomovce asi trochu přehodnotí. I když jak kdy a na jak dlouho.

Příběh Heleny Skalické byl pro mě opravdu silný zážitek. Už během čtení (respektive poslechu) jsem procházela širokou škálou emocí, často i velmi protikladných. Na jednu stranu jsem Heleně nedokázala odpustit její neuvěřitelnou impulzivnost, agresi a chvílemi až šílenost. Říkala jsem si, jak může být tak hloupá, proč si některé věci způsobuje sama. Ale pak přišly momenty, kdy mě naprosto dostala svojí opravdovostí, bezprostředností a vnitřní pravdou. A v tu chvíli jsem cítila spíš obdiv.

Bylo to brutální. Nejen tím, co prožívala hlavní postava, ale i tím, co to dělalo se mnou jako čtenářkou. Vynucovalo si to ode mě neustálou reakci, postoj, názor – a ten se pořád měnil.

Tenhle příběh není snadné poslouchat ani hodnotit. Ale myslím, že je dobře, že takové knihy vznikají. Knihy, které nás nutí přemýšlet, které nás vyvádějí z pohodlí, které nelakují svět narůžovo. Helenin příběh možná není příjemný, ale je skutečný. A to je podle mě dnes hodnota.

Poslouchala jsem jako audioknihu na mujRozhlas. Skvěle, ale opravdu skvěle načtené Pavlou Tomicovou. Pohled na svět zcela jinýma očima, na svět, který (naštěstí) moc neznám. O kolik jinak budu nyní hledět na všechny tuláky.

Knížku čtu po jedenácti letech od vydání a docela by mě zajímalo, jestli ještě žije, nic jsem o ní z poslední doby nenašla. Bezdomovce dokážeme odsoudit, ale nikdo v jejich botách nechodíme. Nápravné zařízení málokdy někoho napravuje, jen co špatného ještě neumí, tak se tam naučí, ale jak žít život bez problému, to je tam asi neučí.

Pan Novotny odvedl opravdu skvelou praci a predal nam velice zajimavy, znepokojivy obraz. Nekteri ctenari knihu mozna uplne nepochopili (soude podle komentaru). Doporucuji precist i doslov a poznamku autora. Libi se mi s jakou empatii a citem autor k vypovedi pristoupil.

Fuj, naprostá katastrofa, ani jsem nedočetla. H. Skalická je autorka výtvarného „art brut“, od mládí je v invalidním důchodu. Často utíkala od rodiny, jako bezdomovkyně přechodně žila i v Praze. Tomu kniha odpovídá !