Proč všichni odcházejí

Knížka, která mi neuvěřitelně připomíná moje vlastní dětství a od přečtení musím pořád vzpomínat na to, jaké to bylo, když jsem byla ještě na základní škole a vlastně se strašně moc chci do té doby zase vrátit a znova ji prožít a víc si uchovat všechny ty vzpomínky.

O hodně slabší než současné autorčiny romány, které jsou opravdu velmi silné a výborně napsané. Toto je takový nedonošený čajíček. Důležité je, že díla ZD mají vzestupnou tendenci. Držím jí palce, aby to tak bylo dál a nespadla do komerční propasti jako někteří populární "VIP" autoři.

Taky dávám tři hvězdičky, ačkoliv to čtení nebylo vůbec špatné. Jen mi to jako celek moc nesedlo.

Po knize Soběstačný jsem čekala další pecku, a to nechci nijak shazovat autorčiny vzpomínky. Ale nějak to nemělo tu jiskru, tady nebyly skoro žádné emoce, a to i přes to, že se s tím setkal každý z nás, když byl malý. Teda jakoby se s tím setkáváme pořád, ale chápeme se..

Kniha se mi líbila a četla se mi dobře, opravdu, jen jsem čekala o něco víc.

A taky, na 157 stránkách uběhlo asi tak pět let a mě přišlo, že je to pořád stejné.

Chyběla MI tam jiskra. Náboj.
Šťáva taky třeba. Avšak dočetla jsem. Byť s přemáháním.
A Soběstačný, to je úplně jiné kafe.

Kniha mě vůbec nebavila, spíš než o příběh tady jde o smutné střípky z dětství autorky.

Trošku zklamání - oproti románu Soběstačný. Ale stále slušné čtení. Dokonce i druhé vydání.

Takhle knížka mi nesedla. Po knize Soběstačný, kterou jsem četla od autorky jako první, jsem čekala podobně zajímavý a poutavý příběh, ale mě to do děje nevtáhlo. Vadil mi styl, jakým byla kniha napsána a celkově figury a jazyk. Prostě mě to nebavilo.

Příběh byl o dívence, která se postupem času stávala slečnou, vzpomínala na svoje dětství a kamarády. Dětství, které je protknuté vzpomínkami na hru na cello, na které hrát nechtěla, na pobyt v nemocnici, kde potkala i ztratila kamarády, na pobyt u babičky a dědy, které ve finále také ztratila. Na život v židovské obci, který se řídí jasnými pravidly.

Pokud se jedná opravdu o autobiografii autorky, je mi to velice líto, dětství měla velmi složité, ale stylem, kterým to napsala, mě za srdce nechytl.

Knížka má melancholickou a nostalgickou náladu. Vrátila jsem se do času dětství. Nejvíce na mě zapůsobila kapitola z nemocnice, kdy jsem se vrátila do období hnusného nemocničního jídla, studených bílých stěch, nechutného čaje a opravdu protivných sester. Ostatní části hlubší emoce nedokázaly vyvolat, nevyhovala mi forma vyprávění.

Taková obyčejná knížečka o obyčejných vzpomínkách malé holčičky. V něčem ale byla nezapomenutelná a laskavá, i když hodně hodně smutná... :-)

Tuhle jsem vzdala. Z dětství hlavní hrdinky na mě čišelo příliš bolesti, nepochopení a frustrace, že se mi nechtělo pokračovat dál. Ale myslím, že to není špatná kniha, možná se k ní někdy vrátím.

Krásně napsané, ale vlastně velmi smutné vyprávění o dospívání jednoho děvčátka.

Odlétáš, děťátko, do strání, do polí
posílám básničku na cestu tvoji...

Krásné verše - a to je asi tak všechno. Za mě bohužel zklamání. Pořád jsem čekala, kdy se mě příběh nějak dotkne - a nic.

Příběh o dětství, křehké dětské duši, barvách, létu i smrti. Především o smrti. O odcházení, loučení a pochopení.

Příběh o přátelství, samotě, nemocech, ztracených kocourech, bruslích a prvních láskách. Vyprávěný z pohledu malé holčičky. Neobratně, stroze, až chladně. Jako by tomu chyběla duše...

Četla jsem už víc příběhů vyprávěných z pohledu dětí a většinou si mě dokázaly získat. Tenhle ale ne. Bohužel...

Hlavní postavou je Zuzanka, která popisuje svůj život a různé zážitky - nejdříve z pohledu šestileté holčičky, která brzy nastoupí do první třídy a poté sledujeme její život postupně až do páté třídy. Pochází z židovské rodiny, hraje na violoncello a píše básničky, díky kterým utíká do jiného světa.

Spolu se Zuzkou a její rodinou se ocitáme v 80. letech 20. století v jednom malém moravském městě. Otec je režisér a moc často ho z důvodu pracovních cest nevídá. Zažijeme s ní prázdniny u babičky a dědy. Při pobytu v nemocnici se seznámí s Monikou, se kterou si několik let posílají dopisy. A vždycky po nějaké době někdo odejde z jejího života a tak se ptá - proč všichni odcházejí?

Vyprávění je autentické, včetně použitého nářečí nebo různých slov a výrazů typických pro zvolený čas. Já osobně si připomněla slovo pišingr nebo období, kdy jsme nosili kamaše.

Jak je uvedeno na obálce - je to hořkosladké a nostalgické vyprávění o tom, jak se z malé Zuzanky stává dospívající dívka, která zjišťuje, že i ti nejbližší nás opouštějí. Bavilo mě sledovat myšlenkové pochody malé holčičky a také to, jak ztrátu blízkých vnímala - za mě se to autorce moc povedlo.

Příběh dospívající dívky. Na všechno je sama, snaží se pochopit chování dospělých. Vyrovnává se se samotou, s úmrtím blízkých ,pomáhá ji její fantazie a psaní básniček. Knížka k zamyšlení.

Po knížce "Soběstačný" jsem měla větší očekavání. Knížka se mi přesto líbila a určitě stojí za přečtení.

Autobigrafická knížka vyprávěná šestiletou holčičkou Zuzankou do jejích 11 let. Její svět se točí kolem rodinných vztahů, prázdnin v Konicich u babičky a dědy a také psaním dopisů kamarádce Monice, kterou potkala v nemocnici.

Melancholicky laděný příběh dospívající Zuzany, která nepřemýšlí jako dítě, vypráví o zážitcích, které z ní právě dospělou udělaly. Setkává se se smrtí a jejích blízkých. Kniha se velmi dobře četla, ale čtenář neměl možnost blíže poznat postavy. Zuzku ano, i její myšlení bylo pochopitelné, dokonce i díky dopisům bylo možné nahlédnout do myšlenek její kamarádky. Autorka píše velmi dobře, ale klidně se mohla více věnovat i ostatním postavám a natáhnout příběh ještě o 50 stran.
Měli bychom si uvědomit, že smrt je součástí každého života.

(SPOILER) Pěkně napsaná kniha pohledem malé holky. Smutný závěr se dal čekat. Další povedená knížka paní Dostálové.

Svět dospělých popisovaný očima dítě, ještě z dob socialistických. I přes místy lehce úsměvnou naivitu dětského pohledu na svět, nic veselé.. Silně jde cítit jistá "nenávist" k tehdejšímu socialismu. Osobně ale na mne nejsilněji působily osudy těžce nemocných dětí v nemocnicích, opuštěných, bez přítomnosti rodičů, umírajících v osamocení... Jako "starý cíťa" jsem to probrečel.