Přítelkyně z domu smutku
Eva Kantůrková
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/190942/pritelkyne-z-domu-smutku-190942.jpg
4
602
602
Přítelkyně z domu smutku nazývá sama autorka románem-pravdou. „Inspirací“ jí byl pobyt v ruzyňské věznici, ale neopírá vyprávění o vlastní příběh, na přesně a nelítostivě vylíčeném pozadí vězeňského prostředí kreslí jeden za druhým portréty žen, s nimiž se octla ve výbušném a těsném prostředí cely. Vězeňkyně mají společnou touhu, a to touhu po svobodě v prostředí působící krutě a negativně. Z některých se zde stávají egoisté, jiní i v psychicky náročném prostředí dokážou myslet na druhé a snaží se ostatním zpříjemnit pobyt.... celý text
Přidat komentář
Jak kniha, tak i stejnojmenný seriál se mi velice líbily. Krásný a detailní popis uvězněných žen dodává příběhu na síle. Knížku pravděpodobně znovu číst nebudu, ale rozhodně jsem ráda, že jsem mohla seriál porovnat s knihou samotnou. Kniha má spád, je příjemně autentická a nejsou tam žádné popisy "navíc". Vylíčení příběhů (řekla bych až údělů) jednotlivých žen je velmi jasné a výstižné, postavy v seriálu byly vybrány velmi dobře.
Přítelkyně z domu smutku jsem jako puberťačka prvně viděla v televizi a dodnes mi v hlavě utkvěla hubená postava Ivany Chýlkové, oděná ve vytahané teplákové soupravě. Knížku jsem sehnala v antikvariátu o hodně později a dodnes patří k mým oblíbeným. Líbí se mi rozčlenění kapitol na příběhy jednotlivých spoluvězněných žen. Samotný popis ubohosti prostředí na mě hodně působí díky drobným detailům (..."kus sýra na stropě, svědek čísi vzpoury proti jídelníčku").
Před pár lety jsem četla úchvatný příběh vězněné Dagmar Šimkové "Byly jsme tam taky." Od této knihy jsem měla podobná očekávání, to byla evidentně chyba. Eva Kantůrková na to šla úplně jinak - soustředila se úzkostlivě na popisy svých kolegyň a jejich osudů a její vlastní příběh je naprosto upozaděn. Příběhy žen nebyly nezajímavé, ale rušily mě časové skoky, kdy v prvních vyprávěních byly zmiňovány vězenkyně z pozdějšího období a naopak - čtenář se v těch všech ženských jménech pak snadno ztratí. Chybělo mi nějaké cílenější povídání o věznici a jejím režimu, ale částečná mozaika se dá poskládat i z menších střípků. A hlavní postava mi nijak k srdci nepřirostla, v určitých momentech byla až nesympatická. Ale uznávám, že to musela být příšerná zkušenost. Kniha Šimkové je mnohem koncentrovanější nářez (ač není úplně fér srovnávat věznice 50. a 80. let, z mnoha důvodů) a pro mě osobně má i hlubší rozměr.
Krásná kniha ze strašného prostředí. Nádherně vykreslené osudy odsouzených žen. Dojetí, bezmoc, nenávist, vztek...to všechno se mnou cloumalo při čtení. Seriál je také na vysoké úrovni, hvězdné obsazení a neskutečné herecké výkony.
Opravdu zajímavá knížka, která popisuje vztahy, pocity ve vězení. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány jednotlivým ženám, ale celkově je o nich zmínka i dále. Stojí za přečtení
Nejprve jsem sice již viděla seriál, ale to nic nezměnilo na tom, že mě tato kniha pohltila. velmi smutné...
Sice jsem knihu ještě nedočetla, ale vzhledem k tomu, že ji nemám v ruce poprvé, ráda se k oblíbeným knihám vracím, hodnotím ji jako jednu z mých stálic. Na ni nejvíc oceňuji to, co bylo tak výrazné ve filmu-dělení knihy na kapitoly podle příběhů jednotlivých spoluvězeňkyň. Nemyslím si, že film předčil knihu, ale spíš měli tvůrci filmu šťastnou ruku při obsazování jednotlivých rolí a knižnímu příběhu neublížili.
Kniha byla rozhodně zajímavá, ale neulovila mě do svých sítí. Některé životní příběhy žen, dívek a maminek byly pro mě těžko čtivé a možná i malinko nepochopitelné a zdlouhavé.
Přesto všechno se jedná o upřímnou zpověď Evy Kantůrkové z doby, kdy to neměla vůbec jednoduché... A to se cení!
Četla jsem již dávno a hodně se mi líbílo. Dokonale prokreslené postavy, autentické a působivě vylíčené lidské osudy.... Film jsem viděla později a zřejmě i proto se mi líbíl méně než kniha.
Co k tomu říct. Zase jednou musím říct, že film předčil knihu a to mílovým krokem a to se mi nestává mnohokrát. Kniha je sice čtivá, ale nějak nemá šmrnc, ducha nebo co já vím.
Přítelkyně z domu smutku je velmi čtivá kniha, ale už se k ní nehodlám nikdy vracet. Ano, popisuje věznění politických vězňů a vězňů trestaných za "normální" zločiny.
Chvílemi mi přijde, jako kdyby si autorka neuvědomovala, že je ve vězení, a očekávala zacházení jako v hotelu. Nemohu si pomoci, ale její vyprávění na mne působí velmi arogantně.
Je nutné si uvědomit, že z pohledu tehdejšího práva byl důvod pro její věznění - pokud nebyla ochotna řídit se právním řádem, pak musela očekávat sankce. Neříkám, že je to správné nebo že by to tak mělo být, ale bylo.
Absolutně nechápu, že to sem píšu, ale ano - tahle kniha je oddechové čtení. Aspoň pro mě. Dokonale věřím, že být za komančů politickým vězněm nebyl žádný med a spíš než o agresi to bylo o psychice. Usoudila jsem, že záměr Přítelkyň, jak už napovídá název, byl spíš zobrazit osobnosti okolo než autorčino věznění. Přesto mi hodně chyběla pořádná vězeňská atmosféra a návaly negativních pocitů, které tam člověk nutně musí mít. Kantůrková se (ať už nechtěně nebo záměrně) zobrazuje trochu ve stylu Mary Sue - je mi jasné, že když ona byla politický vězeň a všude okolo ženský, který pomalu neumí číst, skoro všechny žijí v nezdravých vztazích a mají překroucené pohledy na svět a na morálku, že si asi musela připadat jako perla v bahně. Ale i tak, její vyprávění působí docela arogantně. Koneckonců ale, co já mám co hodnotit, mně šibe z lidí každou chvíli, označuji se za přátelského misantropa a velmi dobře znám, co je to ponorka. Takže jaké to tedy asi musí být, na jedné cele s dvěma a více ženskýma, který vás na 90% budou velmi brzo štvát, sdílet s nimi i to, co nechcete, pod neustálým tlakem, bez soukromí... No fuj, úplně mě polil studený pot jen nad tou představou. Ale abych byla ještě upřímnější, já tady nehodnotím životní strasti paní Kantůrkové, ale její knihu, která je psána jako román, nikoli životopis, a tak to taky vnímám. Jen radím, je lepší nejdřív číst a pak zhlédnout seriál, protože tohle je jeden z těch vyjímečných případů, kdy je filmové zpracování lepší, než předloha. Chýlková tomu všemu dodala ten chybějící lidský prvek a ukázala i okamžiky slabostí, které byste spíš od (politické) vězenkyně očekávali. Nemluvě o tom, že v seriálu je prakticky každá postava geniálně zahraná.
Udělala jsem tu chybu, že jsem v polovině knihy shlédla seriál, natočen podle ní... Proto mě pak kniha už tolik nebavila. Kniha mi příjde v některých pasážích až příliš moc zdlouhavá. Ale četla se celkem hezky :-)
Citlivý pohled do osudů vězeňkyň, který dokazuje, že nikdo není černobílý a že často stačí málo, aby člověk sklouzl z cesty....Doporučuju především všem ženám, které chtějí nahlédnout do tajů ženské věznice...:-)
Otřesné svědectví, jak se minulý režim choval ke svým odpůrcům. O to víc děsivější je to, že je to žena. Další ze svědectví, která by se neměla nechat zapomenout, a čas od času si je připomínat. Člověk by se měl naučit poučit se ze svých chyb.
Přítelkyně z domu smutku pro mě byla dvousetosmdesátidvoustránková pastva pro oči. Příběh jsem znala z televizního zpracování, ovšem literární úroveň mě nabudila na další knihy, které paní Kantůrková napsala. Nemohla jsem si pomoci od jakési vnitřní úzkosti a s každou další stránkou jsem očekávala nějakou tu lepší budoucnost, dá-li se v takovém prostředí aspoň trošku očekávat.
Dávám pět hvězdiček, jinak to ani nejde :)
Velice chytlavá kniha. Dá se vcelku i srovnávat se seriálovým příběhem, kde skvěle ztvárnila autorku Ivana Chýlková. Ale o seriálu zde není řeč.Kniha je zajímavě napsaná. Popis dní a událostí, které patří ke kriminálu a životní příběhy jednotlivých "spolubydlících" je strhující. V době, kdy to paní Kantůrková bohužel seděla, to lehké jistě nebylo, ale klobouk dolů nad tím, že takhle otevřeně napsala svoji zpověď o životě v Ruzyni.
Štítky knihy
zfilmováno vězení, věznice 80. léta 20. století ženské věznice komunistický režim oběti komunismu Ruzyně (Praha) české romány
Autorovy další knížky
| 1990 |  Přítelkyně z domu smutku |
| 1967 |  Smuteční slavnost |
| 1991 | Jan Hus |
| 1990 | Pozůstalost pana Ábela |
| 2013 | Tajemství sametu |
Bezkonkurenčně plný počet hvězd. Skvělá sonda do vězeňského života v době totality na našem území. A navíc od ženy, která v kriminále byla na naše poměry nespravedlivě, a vlastně nic závažného neudělala, a přesto musela sdílet celu se zlodějkami, výtržnicemi, podvodnicemi a násilnicemi.
Může vůbec slušný člověk v prostředí lidí primitivních, chtivých, podlých a jednoduchých, zůstat stále slušným člověkem? A přesto, že většina ze spoluvězenkyň se k Evě nezachovalo hezky, stále zůstaly a zůstanou v jejich vzpomínkách i myšlenkách. Nazvala je všechny přítelkyněmi, s kterými sdílela nejen celu, toaletu apod., ale především strach, bezmoc, smutek, lítost, stískání, své vězeňské štěstí z balíku, návštěvy, snížení trestu, zrušení vazby.....
Pro mne nejen popis nesmyslného věznění, a ještě nesmyslnějších vězeňských předpisů, ale především kniha o sdílení prostoru, času i pocitů s lidmi, které jste si nevybrali, ale jste nuceni ve vlastním zájmu s nimi vycházet a respektovat je.