Případ baskervillského psa / Případ ztraceného suchoplavce / Případ Čerta č. 4
Ludvík Souček
https://www.databazeknih.cz/img/books/85_/85103/bmid_pripad-baskervillskeho-psa-pripad-z-vRx-85103.png
4
105
25
Martin Anděl série
< 4. díl >
Soubor tří poněkud svérázných detektivních příběhů Dr. Ludvíka Součka, který se čtenářům právě dostává do rukou, není uspořádán v původní časové posloupnosti, nýbrž vzhledem k exkluzivitě. A co ona exkluzivita znamená? To se má takto: stejně jako se Ludvík Souček v roli spisovatele zcela vymyká svým kolegům a době, poněkud neobvyklá je i autorova (zde) úvodní detektivka – a to ať v rámci žánru, tak i Součkovy tvorby vůbec. I proto si zaslouží úvodní pozici. Poprvé Případ baskervillského psa vyšel roku 1972 v nakladatelství Albatros jako sešitový „rodokaps" ve speciální dobrodružné edici Karavana. Neobvyklým Případem baskervillského psa tedy autor navázal na detektivní trilogii (z let 1968 a 1970) se svérázně dominující ústřední postavou soukromého vyšetřovatele-vozíčkáře Martina Anděla, záhadné postavy s obrovskou knihovnou, geniálním mozkem, ale též zcela nečekanými kontakty. A jak už sám název napovídá, tentokrát je autor výrazně inspirován nejslavnějším případem Doylova literárního detektiva Sherlocka Holmese a jeho fámula doktora Watsona. Jenomže to má mnohý „háček": literární fantazii našeho důmyslného českého „Šerloka" aktuálně postihla navíc ještě keltská magie, sci-fi a dokonce i „magický realismus". Krátce předtím totiž – roku 1968 – vychází poprvé v českém překladu slavné Jitro kouzelníků pánů Pauwelse a Bergiéra. Tuto kultovní knihu Souček rozhodně nemohl nečíst. Stejně jako snad i Fulcanelliho Tajemství katedrál. Přestože tahle směsice zní zasvěcenému na první poslech příšerně, kniha je výtečná. Dobře se čte a je vidět, že Souček byl při její psaní opravdu šťastný. První dva příběhy Součkovy detektivní tetralogie, tedy Případ ztraceného suchoplavce a volně navazující špionážní detektivka Případ Čerta č. 4, vyšly společně v publikaci z roku 1968. V Případu ztraceného suchoplavce Souček poprvé českého čtenáře seznámil s postavou svého nemohoucího detektiva, s vozíčkářem Martinem Andělem, který za pomoci redaktora Karlíčka pátrá po dávno ztraceném tatínkovi staré a hodné paní Kalousové, maloměstské bytné Martina Anděla. Opět tu máme konkrétní historické téma – období Jubilejní výstavy 1891 – kdy onen „suchoplavec", tedy balónový letec pan Kalous, bez stopy zmizel. Souček zde na základě historických fakt fabuluje skvělou a napínavou detektivku, jejíž rozluštění je přece tak logické a prosté, byť lidsky setsakra smutné… Druhý případ, který řeší stejná dvojice, pak vychází z „bláznivého" podezření na „existenci světa čertů a čarodějnic". To ovšem racionální Souček nemůže připustit – a tak se z tajemného „rohatého" nakonec vyklube agent zahraniční rozvědky, hledající zapomenutý či spíše v Čechách ukrytý, každopádně nesmírně významný „předmět" z dob hitlerovského Německa…... celý text
Přidat komentář
4., a pak 1. a 2. díl příběhů o invalidním detektivovi Martinu Andělovi a jeho pravé ruce, zemědělském novináři Karlovi. Osobně dávám přednost Případu čerta č. 4, který má nejvyváženější příběh, napětí a informace. Ztracený suchoplavec se utápí příliš ve faktografii a na příběh nezbylo. A tolik opěvovaný Případ baskervillského psa mi přijde je opět hodně o faktech než příběhu, jenž by jinak vydal na krátkou povídku.
Dobré detektivní povídky. Jediné, co mne v této knize zaráželo je jejich řazení. Nevím, proč se nezačalo případem ztraceného suchoplavce, ve kterém se vypravěč a Anděl setkají, ale Psem Baskervilským. Ale to je jen detail. jinak je to poučení, že věci mohou být jiné, než na první pohled vypadají.
Mně se to líbilo. Myslím, že každý má možnost naložit s fantazií, jak umí. Taky jsem ocenila narážky v textu a Nicola Flamelliho. Vzít různé aspekty a skloubit je smysluplně dohromady, to panu doktorovi šlo velice dobře. Mám jeho knihy ráda.
Tak si myslím,že chudák Arthur C. Doyle by se obrátil v hrobě,kdyby měl možnost se dozvědět,jaká strašlivá slátanina se dá vytvořit jako variace na jeden z jeho nejslavnějších románů.Přemýšlel jsem,kam tuhle knihu zařadit!Začínala jako detektivka a končila jako jedno z nejnesmyslnějších sci-fi,jaké jsem kdy četl!Kamenná pijavice plazící se po waleských pláních a děsící k smrti nešťastné obyvatele,tak to je tedy prda... Alespoň dvě následující povídky měly jakž takž hlavu a patu,a zabránily tomu,abych se knihou úplně znechutil.
Část díla
Autorovy další knížky
| 1979 |  Tušení stínu |
| 1980 | Tušení souvislosti |
| 1964 | Cesta slepých ptáků |
| 1983 |  Bohové Atlantidy |
| 1970 | Případ jantarové komnaty |
Dějově je třetina knihy sedánkem redaktora Karla u Martina Anděla, kde se dozvídáme různá fakta o tom, že by Doylova kniha nemusela být fikcí. Pak se přesuneme do waleského města Aberporth, kde hlavní hrdina třikrát navštíví blata, jednou za dne sám, jednou večer s podivným chlápkem, z něhož se později vyklube ještě podivnější chlápek (nechci spoilovat), a potřetí se svou snoubenkou. Na blatech se podruhé a potřetí setká s podivnou věcí, nu a na závěr se dozvíme, co si o tom jako myslí, co to bylo. Opět se projevila Součkova posedlost různými fakty z různých zdrojů, ber kde ber, trochu to promíchal, přidal něco řídké omáčky a servíruje. Na román je toho děje skutečně málo, vydal by na delší povídku maximálně. Nějaké zaujetí pro postavy je často jen v náznacích, při popisech si hodně vypomáhá právě Doylem. Celková teorie je nicméně zajímavá, byť poněkud přitažená za vlasy, ale dejme tomu. V době svého vzniku asi ceněno spíše pro zajímavá dänikenovská fakta než styl psaní, jenž je často hodně nezáživný.