Příběh služebnice

O této knize jsem toho slyšela opravdu hodně, ale pravdou bohužel je, že pro mě to bylo velké zklamání. Věřím, že kdybych se k Příběhu služebnice dostala dříve, možná by mě dostala stejně jako jiné. Bohužel už však pár dystopií mám za sebou, a tato patří mezi ty horší. Ano, samotné vykreslení společnosti i to, čím si hrdinka a jiné ženy v Gileadu prošly, bylo děsivé a mrazivé, ovšem dějová linka jako taková neměla spád, byla zdlouhavá, místy nudná. Z flashbacků jsme se toho mnoho nedozvěděli a závěr mě vyloženě naštval. Čekala jsem, že to bude vyvrcholení, které celému příběhu nasadí tu pomyslnou třešničku, vše se propojí a mně spadne brada. Protože pak by to odpovídalo té pověsti, které knihu předchází. Takhle to celé jen vyšumělo do ztracena a zdlouhavý historický závěr, kde se také nedozvíme vůbec nic, už byl jen vyloženě ztrátou času. Škoda, škoda, jedno z největších zklamání letoška.

Oceňuji téma, velmi metaforický popis i celkové ohraničení příběhu. Atwoodové se povedlo vykreslit velmi specifický vnitřní svět hlavní postavy. Provokativní příběh, ze kterého mě mrazilo.

(9/10) "Nic nepřijde nazmar. Já nepřicházím nazmar. Tak proč mám pocit zmaru?"
Kniha se mi hodnotí špatně, protože jsem dříve viděl seriál a těžko odděluji dojmy z obou děl - doslova nevím, zda bych knihu bez seriálu hodnotil lépe nebo hůře. Určitě si dokážu představit, že bez seriálu bych se možná trochu ztrácel díky tomu, že víceméně popisuje přítomnost, ale často zaplouvá do minulosti a to ne úplně chronologicky. Také jsem slyšel názory, že kniha vlastně ani tak dobrá není a věděl, kde zhruba má končit - takže jsem si úplně nebyl jistý, jaká mám mít očekávání. Ale nakonec mě překvapilo, že se mi četla dobře, i přes příšerný svět Gileádu - za mě je asi jedna z nejhorších dystopií, se kterou jsem se kdy potkal. Kniha je podaná jako vyprávění jedné služebnice, proto se nedovíme vše úplně podrobně a není prostor na větší vykreslení charakterů. To je možná škoda, ale s něčím takovým přišel seriál, který rozhodně není přesnou adaptací, ale knihu rozšiřuje a hrůz Gileádu si v něm užijeme až až - při sledování mi bylo několikrát opravdu špatně. Do porovnávání toho, zda je lepší kniha nebo seriál, se mi úplně nechce - seriál je obsáhlejší a tím asi propracovanější (i když někdy asi zbytečně zdlouhavý), ale bez knihy by žádný nevznikl. Takže bych zkrátka doporučil obojí.

Jeden z mála případů, kdy je seriál mnohem lepší než kniha. Bohužel se mi hůř četla, neměla spád, musela jsem se nutit číst dál a postavy mi přišly nezajímavé, nepropracované. A konec taky nic moc.

Nemůžeš tvrdit, že je to levicová agitka, když jsi to nečetla, hučela do mě kamarádka. Dala jsem jí za pravdu a kývla na nápad, že naše manuální pracovní nasazení bude doprovázet „Příběh služebnice“. Po vyslechnutí, ke konci trošku urychlenému, tuhle knihu již levicovou agitkou nenazvu, nicméně oblíbenou se ani tak nestane. Formální stránka vyprávění mi přijde košatá, jazyk bohatý, občas vyumělkovaný. Obsah, který jsem tak trochu znala dopředu z vyprávění o stejnojmenném seriálu, mne několikrát překvapil. Autorka si evidentně nastudovala vznik i fungování totalitního státu, včetně mechanismů, na kterých je jeho existence závislá. Vládnoucí, výhodami saturovaná, elita. Represivní aparát. Ovládaná, dostatečně zastrašená, většina. Ideologie. Ideologie Gileádu, státu vybájeného paní Atwood, mi ponejvíce připomíná křížence kalvinistické Ženevy, eugenických „vědeckých“ tezí, nacistického Lebensbornu. Víra v Boha je zde, jako v každé společnosti, která si zvolila světské náboženství, nahrazena vírou v Plodnost. Výsledkem není stát, ve kterém by se jeden chtěl ocitnout, ať již na jakékoli pozici. Ani příslušníci elity si zde příliš radostí neužijí. Přes řečené mne příběh čím dál více nudil. Dílem pro onu skutečnost, že mi nepřišlo pravděpodobné, že by se režim, ve kterém nemají příslušníci vládnoucí třídy dostatečně uspokojeny své potřeby, mohl dlouho udržet. Dílem proto, že nastudovat praktiky totalit a pak některé využít naprosto nestačí, aby vznikl originální, uvěřitelný a podnětně odpudivý dystopický svět.
Jediné co mne zaujalo a především nesmírně překvapilo byla skutečnost, že přes několik zmínek o zrodu Gileádu z tradicionalistických hodnot, je toto v románu současně přímo popřeno – neb Gileád je nepřátelský vůči katolické církvi. Nepřekvapilo, že Církev a totalita jsou nesmiřitelnými protivníky, tak tomu bylo a tak tomu vždy bude, překvapilo, že něco takového připouští paní Atwood.

Výborné čtení, z kterého mrazí. Tohle se snad přece nemůže nikdy stát.... Napadlo mě při čtení mnohokrát, jenže..... "Nic se nezmění naráz: v postupně se ohřívající koupeli se člověk uvaří, aniž si toho všimne."
Neumím si představit, jak tuhle skvělou knížku vnímají čtenáři ze zemí, které nikdy nepoznaly totalitu a nesvobodu. Snad jako dost nepravděpodobnou dystopii. Jenže když už z vlastní zkušenosti víte, jak snadno se dá ovládat strachem, je "Příběh služebnice" o to děsivější.
Tak jsem si po přečtení poslední stránky sedla na terasu, jen tak se koukala na tu nádheru kolem, nalila si víno, pustila si oblíbenou muziku, zavolala svým dětem, abych jim řekla, že je mám ráda a pak jsem začala číst další knížku, kterou jsem zrovna chtěla a vědomě si užívala, že tohle všechno můžu......

"Na pocit, že tohle se u nás nemůže stát, nelze spoléhat: kdekoli se může stát cokoli, nastanou-li příhodné okolnosti."

Kdysi jsem viděla asi dva díly stejnojmenného seriálu, ale působilo to na mě tak těžkým dojmem, že jsem ve sledování nepokračovala.

Píše to tu spousta komentujících, ale i já jsem se rozhodla ke čtení knihy právě kvůli současné situaci v USA.

Nedá se říct, že by kniha byla nějak zábavná, je to spíš hodně pochmurné čtení, ale nějak jsem se od toho nemohla odtrhnout. Skákání v čase mi nijak nevadilo.

Popis Gileádu je neskutečně působivý a často až děsivý. Nejvíce na mě udělal dojem popis toho jak to celé začalo a že přece není možné, aby se něco takového dělo.

Působivá byla také samotná předmluva na začátku knihy. Pomohlo mi to se hezky zorientovat a udělat si o Gileádu nějakou představu.

Rozhodně si přečtu další díl.

Knihu jsem se rozhodla si přečíst kvůli aktuálnímu dění v USA. Američané často přirovnávají to, co se tam děje, právě k tomuto příběhu. Kniha se mi vůbec nečetla dobře, celou dobu mi při čtení bylo ouzko. Napsané je to ale skvěle. Střídání časových rovin občas je zmatečné, ale já mám pocit, že takto by opravdu někdo mohl vyprávět - útržkovitě, odbíhal by od tématu k nepodstatným věcem, protože se mu nechce mluvit o tom nepříjemném. Myslím, že je to ohromně důležité dílo, které se bude považovat (pokud už tomu tak není) za klasiku.

Udělala jsem chybu, že jsem nejprve viděla seriál. A stejně tak tento postup nedoporučuji nikomu, zcela objektivně se připravíte o veškerý zážitek znepokojení, překvapení a děsu z toho, co není až tak nereálné.
Atwoodová jde vždycky až dřeň, a jinak to není ani tady, avšak obsáhlé emocionální popisy a myšlenkový pochod Offred můžou být enormně zahlcující, paradoxně i obtížně čitelné. Sensitivnim jedincům doporučuji ke čtení čokoládu a štěňátka.

Dlho som odmietala čítať túto knihu ale v svetle nástupu divných teórií v USA som sa donútila, veĺmi silná výpoveď ženy, hroza fanatického ideologizmu, zotročenie ludskej mysle a ženského tela by malo byť trvalým varovaním mladším generáciám, ktoré nezažili vymývanie mozgov. Hrozostrašné ale bohužial uveritelné.

(SPOILER) Tuhle knížku jsem se bála číst, protože jsem tušila, o čem je a tahle témata mě často rozhodí, ale vlastně to bylo v pohodě (v tom nejlepším smyslu). Přečetla jsem ji během dvou dní a nemohla se odtrhnout.

Příběh byl vyprávěn zralým pohledem dospělé ženy, která vnímala rozpor mezi "vznešenými ideály" jako je svoboda a spravedlnost, strachem o svůj vlastní život a nadějí, že když přežije, v budoucnu se možná znovu potká se svými blízkými. Tahle zralost umožnila, že se nejednalo o drama, které staví na ždímání emocí, ale o komplexní příběh.

Je paradoxní, že jsem před nedávnem dočetla knížku Unorthodox, která vlastně příběh služebnice až nápadně připomíná - pro ženy žádná práce, žádné vzdělání, žádné knihy, žádný majetek, žádný zpěv.... ženy jako nádoby na děti.

Scrabble, který zdánlivě nedává smysl, je podle mě jen další symbol patriarchátu ve svojí běžnější formě - služebnice to sama říká, že Freda vnímá určitým způsobem jako "tatínka". Staví ji do pozice, kde pro ni dělá něco, za co by mu vlastně měla být vděčná, je to takový hodný starý pán. Problém ale je, že to dělá z pozice moci. Závěr z konference je taková třešnička na dortu, kde jsou náznaky toho, že patriarchát vlastně nikdy nezmizel úplně.

Poselství je velmi aktuální - važme si svých svobod a bojujme za ně.

Velmi působivé a zajímavé. Mám rád dystopické romány, které mají vždy v sobě musí mít prvky realizovatelnosti, skutečnosti. Tento měl a vzhledem k událostem má a bude mít.

Kniha, o které se hodně mluvila a tak jsem si ji taky přečetla. Z nějakého důvodu ve mně nezanechala úplně hluboký dojem, možná proto, že jsme ve stejné době četla více věcí na podobné téma a tak se to trochu smylo. Rozhodně bych ji ale úplně nezatracovala…

Pod vlivem Škvoreckého kritiky jsem skepticky procházel skoro polovinou knihy. A postupně ji začal brát - aspoň trochu - na milost. Ano, toto není Konec dějin, 1984 nebo My. Nástup takového režimu rozhodně pokulhává. To už více věřím mimozemšťanům z úplně jiné ságy … Nicméně pohled ženy na divnorežim redukující vztahy na plození dětí je neotřelý. Myslím, že by taková společnost nedokázala přežít moc dlouhou dobu. I ten totalitní svět (jedno kam se podívám) nemůže trvale přežít bez lásky. Lebensraum? Na pět let, než se fronta zhroutila. Politika jednoho dítěte? Dejme tomu, ale co vím, tak pro venkov to neplatí a režim do pár let bude trpět nedostatkem pracovní síly.
Pro mne v tom románu byl zajímavý samotný motiv změny režimu - po útoku na Capitol, po nové administrativě to vůbec nevypadá tak utopicky.

Kniha ma sklamala.

Tak po přečtení vím, že zfilmovanou verzi si nepustím, nesympatické postavy, dějové linky opravdu prapodivné, neskutečně mě to nebavilo

Přečíst. Povinně. Pro všechny. Obzvlášť pro alfa-samce.

Mne se kniha líbila moc. Hned se vrham na další díl. Ale komentar Oponna velmi pobavil..kosticky scrabble do nosu

Hvězdičky neuděluji, kdo chce znát hodnocení, nechť čte dál.

Okolo údálostí a děl, okolo kterých je velký šrumec, dávají se jim nálepky a lidé si to extaticky cpou vzájemně i pod nehty, chodím s despektem a schválně okázalým nezájmem. O Atwoodové jsem neslyšel ani slovo, Příběh služebnice jsem znal díky seriálové podobě a tak nějak generálně sdílenému nadšení. Vizuál služebnic jsem měl v podvědomí a svět mi přišel zajímavý, někde v koutku mysli mi barevná uniformizace a betonovost světa přišly velmi lákavé k prozkoumání. O samotném příběhu jsem nevěděl nic. Když teda přišla děcka z klubu, že bychom na to mohli kouknout, začal jsem se těšit.

A pak přišla předmluva knihy od samotné autorky, mně z koutku začaly téct sliny, praskla sklovina na prvním namáhaném zubu a dostal jsem tik v oku.

Zkusím objektivně zhodnotit knížku samotnou a pokusím se ctít princip smrti autora... Haha. Jako bych to uměl.

Dystopií mám načtených a nakoukaných poměrně dost a vždy se těším, jak si autor vyhraje s pravidly takového světa, pokrouceností společnosti, zvláštními mechanismy a... Jak to říct... Nedočkáte se ničeho. S hlavní postavou se vydáme na nákup, do kuchyně, ke kostelu, prohlédneme si pár mrtvol, občas si zasouložíme (rozuměj provedeme rituál) nebo budeme koukat z okna... Že to zní jako zatracená nuda? Tak to jste na omylu, protože to je slabé slovo! Kniha má přes 300 stran a první (!) zvrat je za více než její polovinou. A teď se podržte, tím úchvatný zvratem je partička Scrabble! Mít Atwoodovou po ruce, tak jí nacpu ty kostičky do nosu a zeptejte se Rimmera, jak to pokračuje.

Můžete namítnout, že epičnost není primem této knihy. A já bych i souhlasil. Nabízí se mi tu bezdějové "Na větrné hůrce" od Brontë, ale i tam se něco děje. Jsou tam emoce. Celý Příběh služebnice je plytký, bezbarvý a povrchní stejně jako jeho hlavní postava, která mi byla po celou dobu zcela ukradená a zfleku by ji mohla hrát česká vrchní kňoura Šafránková.

Může to být horší? Ale samozřejmě! Autorka si myslela, že nejlepší pro oživení příběhu budou myriády analepsí, takže bolestně se ploužící bezčasí Gileádu je navíc trháno na menší kousky zcela nezajímavými střípky z minulosti Fredovy. Přišla jsem o dítě, búúúú. Přišla jsem o kámošku, búúúú. Přišla jsem o chlapa, búúú. Přišla jsem o mámu, búúúú. Přišla jsem o práci, búúúú.

Pro zdejší znalce si tu dovolím odhalit svou oblíbenou pasáž, na které odprezentuji um této "kovářky jiskřících slov" – „[...] nevinnost ženského těla dosud nevydaného ochlupení a krvi.“ Brrrr. Nicméně musím autorce přičíst k dobru, že některé slovní obraty byly dobré. Zvětšiny mi však přiváděly migrénu.

Totální třešničkou bizáru je potom doslov z daleké budoucnosti, kde o minulosti Gileádu referují odborně Měsíční paprsek, objeví se meteorolog Věrný vlk... No ty krávo... Možná přijde i Jarda Dušek s Květou Fialovou.

Děkuji modernímu stupidně doslovnému literárnímu diskurzu pro analfabety, že jsem zase mohl být poučen a polepšen, abych mohl budovat blankytnější zítřky pro všechny, ale pro některé více.

(Až se mě zase někdo chytrý zeptá, proč nepovažuji zdejší hodnocení vůbec za objektivní, můžete se podívat třeba do zdejších komentářů. Dozvíte se, že knihu čitatelka hodnotí jednou hvězdičkou třeba proto, že je příliš temná a děsivá, kvůli čemuž ji nemohla dočíst, nebo je tím důvodem přílišná délka knihy...)