Dva rody z Vargamäe

21.07.2021

Nečekala jsem, že mě tato kniha natolik zasáhne. Příběh obyčejného člověka, který si prochází zprvu nadšením a touhou budovat pro další generaci přes první rány osudu, malicherné spory se sousedem, nepochopením od svých nejbližších až po hořkost a zklamání. Těžko se mi četlo někdy až kruté zacházení se zvířaty. Též postavení žen v této estonské společnosti viz Kroot, Mari a dalších žen bylo velice těžké pochopit.
Snad se mi někdy dostane do rukou pokračování této ságy.

13.01.2021

Neznám moc knih z Estonska, vlastně žádnou :-) Skvěle vykreslené postavy i prostředí, líbilo a mělo přesah.

24.12.2020

Hádám, že Dva rody z Vargamäe jsou mým prvním seznámením s estonskou prózou. A musím přiznat, že seznámením nanejvýš povedeným. Přestože podle noticky je Tammsaareův román první částí pětidílné epopeje o hledání významu slůvek Pravda a Spravedlnost, je dílkem nesmírně životaschopným, hutným a samorostlým. Na osudech jedné chudé, ale pracovité rodiny je ukázána všechna trpkost a osudovost zápasu jedince s nepřízní přírodních a společenských podmínek. Tammsaare si pohrává se závažnou sociální problematikou lehce a hravě, aniž by čtenáře nutil přijímat stanoviska a vyhraňovat se vůči jednotlivým protagonistům. Ona pružnost a otevřenost pak dovoluje přijmout jak životní postoj vznětlivého Peara, tak nelítostné až kruté pojetí spravedlnosti Andrese Paase. Tammsaare nesoudí, ani si nevybírá, která pravda je ta správná a opravdová. Nechává na čtenáři, aby se rozhodl, komu dá své sympatie. Dva rody z Vargamäe jsou magické, drsné, lehce pesimistické, ale výrazně uchvacující čtení, kterému čas nijak neubírá na přesvědčivosti.

15.03.2020

Velmi povedený vesnický román z 19. století z malého Estonska. Knihu jsem četl poprvé jako kluk na střední škole, nyní jsem se k ní po více jak 25 letech vrátil. V hlavě z prvního přečtení mi zůstala jen spousta malicherných soudních sporů mezi dvěma sousedy.

Nyní po letech se mi četla kniha pomalu. Začátek knihy byl skvělý. Mladí manželé přijíždí na opuštěný statek. Plno snů, ideálů, energie. Naráží na toho nejhoršího možného souseda, co si mohou přát. Ale nenechávají se tím otrávit. Jdou za svými sny, přes těžkou práci jsou šťastni a těší se z každého pokroku. Přichází první děti a zároveň první soudní spory se sousedem. Mladá hospodyně umírá při těžkém porodu prvního syna a vše se mění. Hospodář Andres nachází novou ženu, jde si tvrdě za svým i za cenu sebevraždy jejího manžela. Na statek přichází deprese, smutek, neustálé problémy. Nadšení a energie se vytrácí. Soudní spory se pomalu stávají smyslem života obou sousedů.

Přibližně v polovině mě kniha svým způsobem přestala bavit, nelákalo mě se k ní vracet. Někdy jsem vydržel i den nepřečíst ani řádku. Prokousal jsem se dospíváním dětí a konec mě zase vtáhl do děje. Vargamäe se vylidňuje – děti obou hospodářů postupně odchází a nikdo netouží se vrátit zpět. Jak je již citováno níže, skvěle to vystihují slova mladšího Andrese, který odchází v závěru románu na vojnu „Tys pracoval, matka taky, jinak by nebyla tak brzy umřela, ale žádná láska na Vargamäe nikdy nebyla a není.“
Knihu doporučuji. Jen dopíšu tento komentář, začínám hned číst další díl. A k prvnímu se třeba za dalších 25 let opět vrátím :)

22.02.2015

Tak tohle byla knížka přesně pro mne, vesnické romány mi sedí. Přes stálou dřinu si hospodáři na Vargamäe najdou čas na nikdy nekončící malicherné sousedské hádky a spory. Zezačátku jsem jasně dávala za pravdu Andresovi, ale jak šel život, můj pohled se změnil. Mladý syn Andres odjíždějící na vojnu to vystihl přesně:" Tys pracoval, matka, taky, jinak by nebyla tak brzy umřela, ale žádná láska na Vargamäe nikdy nebyla a není."
Už se těším na pokračování příběhu v dalších dílech románového cyklu.

25.01.2015

Snad právě kvůli té bolesti jsou takové knihy opravdové. Vyvolají skutečné pocity a ačkoliv se člověk sotva může stotožnit či upamatovat, je něco v něm co si pamatuje za něj, nějaká paměť a navíc vědomí, že člověk pořád stejný, tam na kosti a nervu je pořád stejný, že má pořád stejný základ,skryté pocity a touhy, tvrdé pravdy a hluboké omyly.
Velice krásná kniha. I když je velice drsná ale je velice krásná. Není naplněná vatou, Věty plynou, nemusí se vymýšlet a dlouze stylizivat, prostě si odžijí to své a plyne vše dál.

14.08.2014

Trpké, smutné, zbytečné… (děti odcházejí z domova, který jejich otec budoval pro ně)
Taky kruté (ke zvířatům: házení hada do mraveniště, stahování žab za živa, jedení krabů za živa… mlácení sousedovic psa…) plus k ženám, jsou majetkem muže, a ty je můžou kdykoliv bít víceméně za cokoliv.

Jejich nohy: chodí od jara (někdy i v zimě) bosy – rozpukané, krvavé, bolavé, hnisají jim, slézají nehty, blee.

Ty soudy s Pearem byli tak trochu komické a jakoby se sem nehodily, protože všechno ostatní bylo takové vážné a smutné a kruté, tohle v některých případech bylo tak šílené, že mi to připadá až komické…

Andres k otci: „Tys pracoval, matka taky jinak by nebyla tak brzy umřela, ale žádná láska na Vargamäe nikdy nebyla a není.“ Trpká to slova.

22.05.2014

Krásně to napsal Stammel, těžko k tomu co dodávat.
Opět něco, co je přesně to, co ráda čtu, co mi dává hodně síly překonávat těžkosti v životě .

Už se moc těším na další díly, už tu na mne čekají. :-))