Povídky – Pozůstalost za života

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Přítomný výbor z próz Roberta Musila se skládá ze tří částí: první část tvoří dvě novely z cyklu Spojování (1911; Naplnění lásky, Pokušení tiché Veroniky), druhou část tři novely z cyklu Tři ženy (1924; Grigia, Tonka, Portugalka) a konečně třetí část povídkový cyklus Pozůstalost za života (1936).

https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/56593/big_povidky-pozustalost--56593.jpg 416
Nahrávám...

Komentáře (2)

Kniha Povídky – Pozůstalost za života

Taťka Hraboš
17.08.2016

Vzít si tuhle knihu na dovolenou k moři nebyl dobrý nápad. Jak už zaznělo v předchozím komentáři, jde o knihu až příliš hlubokou, takže jsem se raději nořil do mořských mělčin než do ní. I když popravdě řečeno - příliš komplikovaně napsané (spíš jako nějaké básně v próze) mi připadají jen některé z povídek. Jinak jde ovšem o drobné prózy se zajímavými příběhy a postavami i překvapivými závěrečnými pointami. Ze druhé části knihy - Pozůstalost za života - jsem měl ještě rozporuplnější pocity - některé povídky, črty, eseje či co všechno do ní autor nacpal, mě nezaujaly tématem, některé jsem (přiznám se) vůbec nepochopil, ale našel jsem si tam i skvosty, které mě naopak velice pobavily. Dlužno říci, že Musil opravdu umí psát, až to ovšem někdy s tím svým uměním přehání.

puml
30.01.2016

Musilovo psaní je jako číst nějaký složitý matematický vzorec a vyžaduje koncentraci a trpělivého a zkušeného čtenáře. U Muže bez vlastností jsem se nikdy nedostal za stranu sto, ale vždy jsem měl pocit, že mi něco uniká, něco literárně velkého a zásadního. Možná ano, ale osobně mám rád příběh a postavy které nejsou až tak odosobněné a způsob psaní, který není tak tvrdohlavě těžkopádný - to je ale můj pocit a chápu ty vesměs pozitivní komentáře jiných uživatelů. Jazykově brilantní - to jistě; myšlenkově hluboké - ano, přinejmenším jak Macocha.

Nicméně za sebe mohu konstatovat, že jediná věc od Musila, která se mi líbila, a k níž jsem se i vrátil, je povídka Portugalka. Ta těžká atmosféra sídla kdesi na ostrohu nad hučící řekou. Ta stísněná a šerosvitná, barokní nálada a postava veskrze jako nějaký arcehtyp trudomyslnosti a rodového řádu. Jakoby tu Musil popsal samotnou esenci němectví nebo spíš rakušáctví, a zároveň se to dobře čte a není to plné sáhodlouhých filosofických úvah, šustících jak starý papír. Mistrná povídka, v níž se zrcadlí pozdější tvorba sebezpytných rakouských spisovatelů, jako například Thomase Bernharda nebo Petera Handkeho. I přes to, že Musila nemusím, uznávám, že vliv jeho tvorby na moderní německou a rakouskou literaturu byl a je zásadní.

Samotná kniha Povídek je dle mého názoru přístupnější než Muž bez vlastností, a asi bych ji doporučil spíš. Ale i tak z těch několika stylisticky mistrných povídek, črtů a záznamů vyčnívá Portugalka. Ostatní mě, až na ten styl, nijak zvlášť neoslovilo.