Podivuhodný život osamělého pošťáka
Denis Thériault
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/356462/bmid_podivuhodny-zivot-osameleho-postaka-4is-356462.jpg
4
530
188
Pošťák Bilodo série
1. díl >
Kdo jiný by měl ctít listovní tajemství než pošťáci? Jenže mladý pošťák Bilodo je natolik ostýchavý, že si povídá sotva se svou zlatou rybkou. Aby se dostal k lidem blíž, potají otevírá jejich dopisy. Vše se pro něj změní, když si přečte první dopis psaný v haiku. Milostné korespondenci mezi guadalupskou dívkou Ségolene a výstředním intelektuálem Gastonem propadne natolik, že když po čase Gastona srazí auto, pokusí se jej nahradit... Poetický román o lásce a záhadách lidské identity.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2017 , PlusOriginální název:
Le facteur émotif , 2005
více info...
Přidat komentář
Příběh nenaplněné lásky mladého pošťáka k dívce, do které se zamiluje díky tomu, že otevírá její korespondenci s mužem, který tragicky zahyne, je zajímavou psychologickou studií. Určitě zaujme ty čtenáře, kteří mají rádi poezii haiku. Já jsem si docela početla i díky tomu, že mám poezii ráda, a v dnešní uspěchané době je každé takové poetické vyprávění příjemným osvěžením.
Čtení bylo kouzelné,po grafické stránce nádherné......konec originální a nečekaný. Moc se mi kniha líbila :-)
Nevím, kde se stala chyba, ale dočítala jsem z donucení. Příběh jako takový špatný nebyl, ale rušily mě verše vložené do děje a já poezii prostě nerozumím. Knihu nehodnotím jako špatnou, jen to prostě není můj šálek kávy.
Citlivé, něžné, filozofické, znepokojivé, odstrašující... Tato kniha má tolik rovin. Zpočátku mě kniha nenadchla, ani nijak nezaujala, teprve, až se stala ta zlomová událost, mě děj přitáhl. Jak přistupovat k hlavnímu hrdinovi? S opovržením, pochopením, nebo dokonce souzněním? Je to velmi zvláštní knížka, velmi zvláštní příběh s mrazivým koncem zahaleným do tajemna. Dokonce mě to donutilo popřemýšlet o nějakém svém vlastním haiku. :) Nikdy jsem poezii nevyhledávala, ale tahle knížka krásně ilustruje, kolik věcí může člověk sdělit kraťoulinkou básničkou...
Nebylo to špatné čtení ale přiznám se, že mě to až tak moc neoslovilo.
Opravdu zvláštní příběh. Chválím zpracování a grafiku knihy.
Cestuješ ve mně
obdivuj mou krajinu
okus mé vody
Mám moc ráda haiku a opravdu obdivuji toho, kdo ho umí napsat tak, aby dávalo smysl, bylo poetické a zároveň dostálo předepsanému počtu a pořadí slabik 5‒7‒5. Proto jsem se pustila i do této knihy. Příběhu samotnému bych neudělila více jak dvě hvězdy, ale díky těm básničkám, z nichž některé byly lepší než ty skutečně japonské, se kterými jsem měla možnost se seznámit, přihazuji třetí a ta čtvrtá je za naprosto nečekaný a pro mě překvapivý konec. Některé komentáře pode mnou knihu právě za ten závěr kritizují, ale v mých očích knížce natolik vylepšil renomé, že jsem nakonec zvedla hodnocení.
Dalším kladem bylo, že jsem se dozvěděla spoustu nových zajímavých informací o japonské poezii a rozšířila si obzory o další její formu - tanku. Jako nedostatek naopak vnímám to, že básně v této knize dost často nedodržovaly předepsané pořadí slabik, takže to vlastně opravdová haiku nebyla. Nevím, zda je to tak i v originále, nebo je tím vinen překladatel. Chápu, že překládat něco takového je obzvlášť těžké. Ale s přihlédnutím k tomu, že se nejedná o sbírku japonské poezie, ale o beletrii (vzhledem k rozsahu spíš novelu než román, jak uvádí anotace), tuto nedokonalost nakonec přehlížím, protože i tak jsou ty verše hezké.
Cestuji v tobě
proniknu až do středu
tvé metropole
Podivuhodný život osamělého pošťáka je velmi intimní příběh patologické lásky, které Bilodo propadá. Křehké vyprávění doplněné o niterná haiku a tanky (formy japonské poezie) působí na čtenářovy smysly v několika rovinách, proto je podle mého zapotřebí číst knihu vícekrát. I na kratičkém prostoru dokázal autor příběh stočil mnoha nepředvídatelnými směry, zejména závěr je poměrně kontroverzní, věřím, že spoustě lidí nemusí sednout. Pro mě bylo ale rozuzlení neméně magické jako celý obsah. Podivuhodný život jsem poslouchala ve formě audioknihy, kterou bych touto cestou chtěla z celého srdce doporučit. V naraci se střídá Vojtěch Hájek s Magdalénou Borovou a oba jsou vynikající, jejich přednes poezie je skutečně krásný a z promluv jako by čišela láska. Zvukový podkres je magický, trochu tajemný, smutný a k příběhu jako dělaný. Za mě jedna z nejkrásnějších a zároveň nejzvláštnějších milostných novel, s jakými jsem měla tu čest.
Křehký příběh o nevyřčených přáních, která - vyjádřená v podobě haiku či tanky - znějí mnohem líp. Pátou hvězdu knize ukradla její úplně poslední třiadvacátá kapitola, která nádherně mile uvěřitelný příběh zcela úmyslně "zdivňuje" a poněkud násilně škemrá po obdivném Whaaah! Druhý díl (Pošťákova snoubenka) dojem z nepovedeného závěru určitě brzy napraví, ale to už bude úplně jiný příběh.
Překrásné čtení o životě pošťáka Bilodoa. V příběhu se objevují japonská haiku, která milé oživí čtení, pěkně do sebe vše zapadá. Zde je vidno, jak láska dokáže být hnacím motorem. A kolik je člověk schopen pro ni obětovat.
Je to tak zvláštní příběh! Ze začátku mi bylo hlavního hrdiny líto, že je tak osamělý, říkala jsem si, jaký takový život asi musí být? Když jsem knihu dočetla, tolik jsem nad ní nepřemýšlela, ale téměř po měsíci jsem si vzpomněla na Ségolene a zajímá mě, jak to s nimi bude pokračovat dále, tudíž někdy sáhnu možná po pokračování :)
Posloucháno jako audiokniha. Poutavé jako přímý přenos z poslanecké sněmovny. Ironické a humorné jako parte. Příběh předvídatelný asi po minutě poslechu. Podbarveno hudbou, která mi místy připomínala houkání vlaků projíždějícich na trati asi dvěstě metrů od mého domu.
"Mezi jednotlivými kapitolami jsem se probouzel,abych žil.
Labutě nad hlavou, pes na zemi.
Další bod ve výzvě splněn."
:-)
kniha mně moc lákala... ovšem nakonec jsem zjistila, že básní haiku i tanka tam na mně bylo až moc. Pošťák Bilodo byl takový podivín a vše bylo tak křehké, jemné a citlivé, až jsem byla nakonec ráda, že zazvonil zvonec a příběhu byl konec.
Knížce hodně přidává krásné a pečlivé zpracování. Kdyby to byl laciný paperback s fotkou lascivní dívky špulící rty na obálce, skončilo by to pro mnohé jednoduchým hodnocením: brak. My ale máme štěstí na krásné vydání, tudíž můžeme snít o vysoké literatuře s přesahem. A proč se takhle hloupě rozepisuju? Protože tak přesně na mě knížka působí – pořád nějak nevím, jestli opravdu je, nebo není dobrá. Výsledek hodně určuje právě konkrétní podoba. A samozřejmě taky použití haiku. Přece jen, když někdo založí román na japonské starobylé formě poezie, tak to musí být kvalitní... Nebo ne? :-)
Každopádně se to čte dobře a rychle, označení román je poněkud přehnané, spíš taková novelka. Pošťák se zamiluje do pisatelky cizích dopisů a využije příležitost dostat se k ní blíž. Haiku tu hraje velkou roli, ale po pravdě někdy, hlavně tedy později, jsem měla pocit, že už to správná haiku ani nejsou, rozhodně už v nich nešlo o přírodu a život, ale jen o prvoplánové vyjádření erotických tužeb (prostě si to chtěli rozdat), čili tak trochu zpronevěra formě. Co je na příběhu povedené, je jeho zacyklenost, na konci se to všechno tak pěkně uzavře-otevře, jenže je to na mě zase až moc uměle vykonstruované. Navíc dost nerealisticky. Zkrátka čistě na efekt. Přečtení nelituji, ale pokračování už mě nezajímá, a tuhle knížku dám dál jako dárek. Ještě že je na pohled tak hezká.
Dodatek: Prosím vás, jestli vás pohoršuje nebo dokonce děsí, že hlavní postava čte cizí dopisy, tak si to snad ani nekupujte. Máte to napsané už v anotaci, čili žádné překvapení.
Ostatně jako většinu čtenářů, mě tato kniha zaujala svou obálkou. Poprvé jsem se setkala s haiku a byl to nadherny zážitek. Miluji japonskou kulturu a nechápu, jak mi mohla japonska poezie takto doposud unikat. Opravdu to pohladilo mou dušičku. A po tom konci mě opravdu zajímá druhy díl.
Knížka mě zaujala svou obálkou, pak jsem ale zjistila, že to je o haiku. Poezii moc nemám ráda, ani haiku mi nic moc neříká.
Nakonec jsem si Pošťáka poslechla jako četbu na pokračování z Vltavy, ale tato verze je značně osekaná. Chybí např. už na začátku informace, že Bilodo žije ve svém bytě jen se zlatou rybkou (je to třeba blbost, ale pro dokreslení atmosféry dost podstatná, řekla bych)... Ani třeba už první dávka haiku od Ségolene není v této verzi nahraná. Ale pro mě, díky této snížené dávce poetičnosti, bylo audio stravitelnější.
Možná by byla lepší audiokniha od Pulsu. Ale určitě je v tomto případě dobré sáhnout si na papírovou knihu a prolistovat. Ta grafika je do audioverze nepřenosná.
Jo, a pokud jde o příběh samotný, zaujal mě, líbil se mi nápad i zpracování.
Tato kniha mě okouzlila jednak nádherným estetickým zpracováním, kdy je samotná kniha vložena do krabičky vzhledově zpracované jako obálka s krásným jemným minimalistickým zdobením, a pak dle anotace poutavým příběhem. Po přečtení jsem měla ale rozporuplné pocity. Nevím, zda to bylo vysokým očekáváním nebo jinou představou, kterou jsem o knize měla... Na jedné straně jsem byla okouzlena nádhernou japonskou poezií haiku a tanka, která má svůj řád a podobu, a každý pak vloží do jejího obsahu své pocity a vyjádření tedy sám sebe, byť dodržujíc striktně stanovené náležitosti této formy básnického vyjádření. Zároveň bylo zajímavé i nezvyklé poštovní prostředí, ve kterém se příběh odehrával, prostě děj byl dobře rozehraný... Ale, měla jsem opravdu velký problém s hlavní postavou mladého pošťáka Biloda a jeho pohnutkami, které by se daly tak trochu pochopit i přes veškerý morální nesouhlas v rámci otvírání, čtení a focení cizí pošty zakládajíc si ji do složek, možná se zavřenýma očima i to vydávání se za někoho jiného, aby si mohl psát se svou Ségolene, do které se během svého slídění v její korespondenci zamiloval... kdyby to pak ovšem nedošlo až do tak neuvěřitelných rozměrů jako něco mezi posedlostí se slušně se rozvíjející psychickou poruchou a šíleným stalkerstvím spojeným s totální změnou osobnosti a převzetím cizí identity... což mělo tedy do něžné poezie a čisté lásky daleko. Navíc mě rozčilovala neměnnost osudu a bezmoc vymanit se z neustále se opakující časové smyčky. Nemohu, ale říci, že by kniha byla špatná, četla se velmi rychle a lehce, protože je dobře napsána, ale prostě nedokázala jsem se zbavit představy Biloda jako úchyla sedícího nad upřímnými dopisy chudinky Ségolene, která netuší kdo je na druhé straně a co se odehrává v jeho už posléze dosti psychicky narušené hlavě... Přesto knihu doporučuji jako zase úplně jiné a zajímavé čtení, jednak kvůli kráse výjimečné japonské poezie, ale i jako exkurz kam až může posedlost člověka zavést... opravdu dosti podivuhodné, a to nejen život pošťáka jak hlásá název, ale i celá tato kniha.
Knihu jsem si koupila především kvůli nádherné grafické úpravě a nápaditému přebalu. Díky Tereze Králové je Bilodův příběh jednou z vizuálně nejkrásnějších knih, jaké jsem kdy viděla. Děj mě zpočátku moc nezaujal, měla jsem problém uvěřit, že Bilodovi je teprve dvacet sedm let (a stále si myslím, že uvěřitelnější by bylo, kdyby byla postava o deset let starší). Ani příliš sympatický není. Autor se o to ani moc nesnaží, svého hrdinu neomlouvá, naopak jej vykresluje v přímém světle, které je zřídkakdy lichotivé. Jak jsem zjistila, náklonnost k Bilodovi necítili ani jiní čtenáři. Snad že připomíná něco z nás? Kolikrát už jsme pošilhávali po někom, kdo má zdánlivě všechno, co jsme sami chtěli? Bilodo to získal. Se vším všudy. PRÁVĚ, ŽE se vším všudy.
Knížku jsem vybrala, protože jsem zažila diskuzi s autorem na Světě knihy :-) Je krásně graficky zpracovaná a i když nejsem fanoušek haiku a moc toho nevím o japonské literatuře, ráda jsem se začetla do zajímavého příběhu, plus jsem získala spoustu informací, a to nikdy neuškodí :-)
Štítky knihy
dopisy láska pro ženy kanadská literatura japonská poezie haiku poštovnictví, pošta rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2017 |  Podivuhodný život osamělého pošťáka |
| 2018 |  Pošťákova snoubenka |
| 2019 | Chlapec, ktorý patril moru |
Kniha Podivuhodný život osamělého pošťáka je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 678x |
| Čtenářské výzvě | 213x |
| Doporučených | 46x |
| Knihotéce | 232x |
| Chystám se číst | 441x |
| Chci si koupit | 111x |
| dalších seznamech | 3x |
"Na druhou stranu našel neobyčejné množství lichých podkolenek, a to jak v zásuvkách komody, tak v koši na špinavé prádlo, a dumal, jaké světlo vrhá toto zapáchající tajemství na nebožtíkovu psychologii: že by kradl ponožky v prádelnách? Dělal si z nich sbírku? Proměňoval se za úplňku ve stonožku?"
Poetický, lyrický styl se v knížce mísí s jemnou ironií a humorem. Košatost vět připomíná některé z francouzských autorů a jejich neúnavné vršení zase tak trochu vyprávění Forrestova přítele Bubby o možnostech zpracování krevet... Příběh platonické lásky osamělého pošťáka plynul v tak poklidném duchu, že jsem si odnášela spíš dojem z atmosféry a myšlenkami utíkala. Když už mi začínalo hrozit usnutí, přišel obrat v ději i výrazových prostředcích a dynamické závěrečné stránky završilo překvapivé mysteriózní rozuzlení. Přes originální námět a zpracování s odstupem několika dní snižuji hodnocení na 3 hvězdičky.