Podbrdské ženy
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/444816/bmid_podbrdske-zeny-sBF-444816.jpg
4
1172
1172
Když chybí mateřská láska, ovlivní to celé generace. Příběh o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Emílie zažije bolesti války i nástup komunismu – ale možná ještě horší jsou pro ni samota a odcizení, které pociťuje v manželském životě. Také její dcera Jana se cítí zavržená, rodičovské lásky zažila málo a sama ji neumí předat dál. Dokáže poslední z podbrdských žen Johanka zlomit rodinnou kletbu a zbavit se tíže samoty?... celý text
Přidat komentář
Knížka, která stojí tak trochu ve stínu Aleny Mornštajnové a její Slepé mapy, jež je také vyprávěním několika generací žen z jedné rodiny (i když z jiného koutu republiky). Příběh Emilky a Mírka mě úplně pohltil, i když to bylo často smutné čtení. Bohužel mi přišlo, že vrchol knihy byl dříve než na konci - nechci přímo říct, že s vyprávěním Jany a Johany kvalita šla dolů, ale... trošičku, malinko klesala a já dočítala už bez emocí. Je pravda, že skoky v čase byly občas matoucí - někdy se desítky stran věnovaly pár hodinám či dnům, jindy jsme se dostali o x let dopředu. Ale že by se čtenář ztrácel, to zas ne. Spíš mě zarazilo, jak se z příběhu vytratila Mírkova sestra. Krom zmínky téměř na konci knihy se o ní člověk už nic nedověděl.
Krásná, čtivá kniha o těžkém, ale opravdu velmi těžkém životě žen. Stránky běží rychle, ani nevíte a jste na konci.
Knížka se mi moc líbila. Ráda čtu příběhy rodu žen. Jen u toho konce jsem si říkala, jak to, že už to skončilo:-)
I když se v knize nic tak závratného neděje, tak je i přesto hodně čtivá a zajímavá (psát o x generacích žen) . Člověk pak trochu pochopí smýšlení a situaci ,,žen doma od plotny". To přeskakování období mě v knize vůbec nevadilo, myslím, že to vždycky bylo dostatečně vysvětleno, z jakého období je aktuální děj. Začátek knihy mě bavil úplně nejvíc, pak to šlo trochu z kopce, ale furt nadprůměrná kniha.
To je neuvěřitelná kniha! Po začátku a možná tak do 3/4 knihy jsem si říkala, že je to takové to vyprávění o životě žen na vesnici s genderovými prvky. Ale v poslendní 1/ se to láme a všechno do sebe postupně zapadá a víte přesně co tím autorka chtěla čtenáři sdělit. Je to o ženské naivitě a postupné emancipaci, jak se snaží odrazit od toho údělu být doma hospodyní a když to přeženu "služkou" pro muže. Ale s každou další ženou se to zlepšuje a na konci je krásně vykresleno jak se ženy za svůj úděl neodsuzovaly, ale nacházely pro sebe pochopení, to je moc hezké.
Jsem také podbrdskou ženou a i život mojí babičky by vydal na román. Bohužel neumím to tak krásně sepsat jako Jana Poncarová. Pro mě první zkušenost číst román z prostředí, které dobře znám a mám touhu podívat se přesně do míst, které autorka popisuje, když je mám nadosah.
První polovina knihy mě velmi oslovila - znám Brdy a když čtu o Padrtí, Míšově a Teslínech, mám chuť tam vyrazit pěšky nebo na kole. Ženy na statku nikdy neměly lehký život a tu dřinu si dneska většinou ani nedokážeme představit. V Emilii vidím svoji babičku, která se také obětovala pro druhé a která také neměla v manželství štěstí.
Smutku se při čtení knihy jen tak nezbavíte. S Emilií se osud nemazlí - úplně by stačila její osobní dramata, ale když přijde válka, už je toho zu viel. Literatura je plná mužských hrdinů - odbojářů, ale hrdinkami tehdy byly i úplně obyčejné ženy od plotny, které nějak musely nasytit a obléct rodinu. Vysídlení Padrtí je velmi drásavá pasáž - ani jsem nevěděla, že jej poprvé vysídlili nacisti a poté, co se tam lidé vrátili, vysídlili Padrtí komunisti.
Po válce tedy nepřichází vysněná úleva, naděje a nový dům s cukrárnou, nýbrž do hry vstupuje osvoboditel, který si přišel uzurpovat a drancovat. Mírek s Emilií vzdorují kolektivizaci, Emílie prakticky až do své smrti. Jana se narodí s cejchem nechtěného dítěte, protože nemocná Emilie už nedokáže dát dceři tolik lásky, kolik by chtěla a kolik by měla. Studený odchov pochopitelně zanechal stopy i na Janě.
Mám ráda příběhy ze starých dob, takže se mi první část velmi líbila. Příběh o brdské vlčici mi dokonce způsobil husí kůži - nerada bych ji potkala (hned jsem si vybavila starou pohadku O Maryšce a Vlčím hrádku). Příběh Jany už postrádal "vrstvy," které autorka nasadila u Emilie, a Johana už byla vysloveně odfláknutá. Přitom měl být příběh nejspíš hlavně o ní?
Každopádně na prvotinu velmi zdařilé a těším se na další knihu paní Poncarové.
Souhlasím s komentářem svitim - autorka píše čtivě, dobře se čte, avšak děj veškerý žádný a také jsem měla problém orientovat se v čase. Kolikrát jsem si při čtení říkala, tady by se hodil nějaký zvrat, něco nečekaného, překvapivého a ono nic, škoda.
Kniha se dobře četla, ale nikde žádný zvrat, nic zvláštního, první půlka roztáhlá, pak to celé jaksi zrychlilo, bez ladu a skladu popsán hlavně život Johany, celkově mi vadil ten neurčitý čas, kdy jsem nevěděla, jestli uplynul týden nebo pět let.... Ale jako prvotina to není špatné....
Kniha byla čtivá, něco mě nutilo ji srovnávat s M. Körnerovou a Heřmánkovým údolím. Autorka popisuje krutý život žen od války až do dneška. Silné čtení.
Pozor obsahuje spoilery. Byl to neuvěřitelně smutný příběh. Osud se s Emílií rozhodně nepáral. Nevím, co bylo horší, jestli nerudný tchán, s nímž byla nucena žít pod jednou střechou nebo neustále ji podvádějící manžel. K tomu všemu ústavičná dřina na poli a válečné útrapy. Je až neuvěřitelné, co všechno musela zvládnout, a že se o slovo přihlásila nemoc, se vůbec nedivím. Ta část, kdy je pro ni smrt vlastně už jen vysvobozením, ta mě dojala asi ze všeho nejvíc. Příběh dcery Jany a vnučky Johanny už mě tolik nezaujal, asi proto, že jim bylo v knize věnováno podstaně méně prostoru. Škoda. Jinak ke knize nemám výhrady. Byla skvělá.
Poslední srpnovou knihou byly Podbrdské ženy. Že budou skvělé, jsem věděla už dávno, ale že mě tak hodně zasáhnou, jsem netušila. Autorce se skvěle povedlo vykreslit těžký život žen v podhůří Brd na pozadí historických milníků minulého století. Anna, Emílie, Jana, tyto tři ženy z jednoho rodu se přivdaly na starý statek, neznají nic než každodenní nikdy nekončící dřinu a zmar. Nikdo se jich nikdy nezeptal, jestli takový život chtěly, nedostaly na vybranou. Prostě ses vdala, tak teď makej. Máš nějaké své sny? Tak na ně rychle zapomeň, není čas na hlouposti. Jejich partneři se k nim nechovali s ani stopou úcty za to, co pro rodinu dělaly. Podaří se aspoň Johance, poslední ženě z našeho příběhu přetnout tento kruh a žít lepší život?
Jedinou výtku ke knize mám. Uvítala bych, kdyby kapitoly byly označeny letopočty, ve kterých se odehrávají. Bylo to trochu matoucí. Končili jste např. kapitolu, kdy byla postava ještě dítě a pak hned v další kapitole už to byla pomalu holka na vdávání a chvíli trvalo, než jsem se zorientovala. Nicméně za mě skvělá kniha, která rozhodně stojí za přečtení.
Knížka se četla sama, výstižně popsané období a nelehký život lidí od první světové války až po současnost.
Jana Poncarová umí nádherně psát. Jednotlivá slova dovede umně skládat do vět, ty často zní jako symfonie, slovní spojení příjemně vibrují čtenáři před očima a dovedou v něm rozechvět každičkou strunu.
Až na to pnutí v kalhotách. To mě fakt štvalo. A taky byla škoda, že se autorce zhruba v polovině příběhu splašily koně. Detailní a pozvolné vyprávění začínaly střídat střemhlavé epizody dalších generací a než jsem se nadála, byl konec knihy. Až na pár detailů kniha ale může směle konkurovat příběhům známější Mornštajnové.
V současnosti se vydalo hodně podobných příběhů. Tento je zasazen do nelehkých podmínek v podhůří Brd. Hlavní postavou je svým způsobem Mirek, který je spojen se všemi generacemi žen v příběhu s manželkou Emilií , dcerou Janou i vnučkou Johankou. Příběh začíná v období po první světové válce a končí v současnosti. Bylo hrozné, jak se muži v rodině chovali ke svým ženám a těm asi opravdu nezbývalo nic jiného než takový život žít. Myslím, ale že takový život nebyl ani tenkrát pravidlem a v mnoha jiných rodinách to bylo lepší, to je vidět i z vedlejších postav v této knize. Příběh je dost smutný a depresivní. A muži z něj nevychází zrovna v dobrém světle.
Krásná kniha počínající v době po první světové válce až do současnosti. Popisuje krutý život na venkově, hlavně žen, který pokračoval z generace na generaci, příběh plný smutku, bolesti a beznaděje. I přesto doporučuji si knihu přečíst.
Podle recenzí jsem si představovala trošku něco jiného, ale nakonec se mi četla pěkně. Hodně toho znám z vyprávění z druhé strany kopců. Po mnohých detektivkách přišel roman vhod.
Pěkně čtivé, ale smutné čtení. Hodně vás to vtáhne do vesnického života, jen je škoda, že ani jedna z postav, tam nebyla šťastná.
Štítky knihy
rodina české ženy rodinné vztahy psychologické romány ságy rodiče a děti rodinná historie, dějiny rodu
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Mám ráda generační romány. Tenhle nebyl špatný, jen poslední část věnovaná třetí ženě byl příliš rychlý,jakoby už to autorka chtěla mít za sebou. Možná než životy podbrdských žen se vše točilo kolem sobeckého bezcitného Mírka.