Pod skleněným zvonem
Sylvia Plath
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22179/bmid_pod-sklenenym-zvonem-mC7-22179.jpg
4
694
112
Legendární román z roku 1953 je autobiografické dílo o psychiatrické léčbě a návratu do normálního života. Smutný a tragický příběh je napsaný stručným, věcným, sebeironickým až cynickým stylem.
Přidat komentář
Zaujal me lehce neobvykly styl vypraveni, zajimavy jazyk..ale obcas jsem se v deji ztracela.
Jediný román americké básnířky Sylvie Plath, který nejprve vyšel pod pseudonymem, mě lákal už dlouho a já ani nevím, proč jsem s ním tak dlouho otálela – Pod skleněným zvonem je skvělé!
Nosnou linkou je příběh Esther, kterou začne stravovat deprese. Čtení je stále více ponuré, ale pořád je to psané s lehkostí, dokonce se špetkou sebeironie a sarkasmu. Nejvíce ze všeho pak náladu románu vystihuje samotný název – skleněný zvon deprese Esther dusí a nutí ji k myšlenkám i pokusům o dobrovolný odchod ze světa. Já ten zvon vnímala i jako jakousi klec, do které ji uzavírala společnost se svými stereotypy – od dívky se totiž očekává, že bude slušně vychovaná, střídmě vzdělaná a jejím snem bude dobře se provdat a mít děti. Co když to ale není to, co si pro sebe dospívající dívka do budoucna přeje?
Jenže společnost se dál valí ve svých zajetých kolejích, a tak Esther, i když se vcelku snaží vyrovnat se sama se sebou a svým životem, nakonec dostane leda otázku, kdo si ji asi tak vezme, když byla v psychiatrické léčebně…
Mrazí mě při pomyšlení, že sotva měsíc po vydání tohoto románu si Sylvia Plath sama vlastní rukou vzala život. Bylo jí 30 let a zůstaly tu po ní dvě děti, přičemž její syn Nicholas se ve věku 47 let rozhodl pro stejný odchod ze světa. Nevím, jak ve vás, ale ve mně to vyvolává neskutečné pocity úzkosti a bezmoci.
Přiznávám, že jsem čekala jiný závěr, ale to vlastně nic nemění na tom, jak moc je potřeba všímat si těch, které máme rádi – vnímat je, naslouchat jim, být jim oporou – jedině tak jim lze pomoci.
Rychlý, strmý pád do sebevražedné deprese a cesta ven. Třebaže, spíše než hlubší příčiny autorčiny osudné nemoci, jsou popsány vnější okolnosti a neúspěchy, které románovou i životní etapu spustily, ti, kteří se o Plathové něco dočetli, mají jasněji...a snad i blíže jejímu pochopení než (bohužel nejen v románu) podivné představě, že pacienti psychiatrických zařízení, kteří objektivně nijak nestrádají, se prostě jen málo snaží být "normální".
Překvapilo mne, jak se kniha, navzdory tématu, snadno četla, ani v druhé, tíživější polovině jí nescházel sžíravý humor...a také jak se autorka nijak lehce uchopitelných básní dokázala hladce přeladit do vybroušeného prozaického projevu. O to víc mrzí, co všechno mohla vytvořit, nebýt její nemoci.
Pro mě byla kniha hrozně zvláštní, působila taková "plochá". Často mi u takových knih pomůže doslov, tady moc ne. Obvykle chápu, odkud ty interpretace pochází, tady jsem se vůbec nechytala. Ale literárním vědám nerozumím, tak třeba je to tím.
Jsem rád, že u nás tahle kniha konečně vyšla a může se tak dostat k mnoha čtenářům. Je to podivuhodné dílo, ve kterém se neodehrává nic mimořádného, přesto se Plath povedlo do textu dostat všechno. Marasmus, bídu, zkázu člověka, strach ze smrti, obavy z neúspěchu, nepochopení společnosti a nenalezení smyslu života. Jde o vrcholně depresivní text, který vás ale nutí, abyste ho dočetli celý a trpěli společně s hrdinkou, přestože s ní nemáte nic společného.
TOP! K Plath jsem se dostala přes její poezii, ovšem tohle, jako její jediný román, je něco neskutečného
Na to, že autorka knihu napsala rychle a nebyla s ní příliš spokojená, jde o bravurní román, který u čtenáře vyvolá spoustu emocí. Oblíbil jsem si styl psaní Sylvie Plathové, líbí se mi její cynismus, ale i smysl pro humor - postava Esther byla velmi lidská a uvěřitelná (hlavně proto, že velmi splývá s autorkou). První část - ta mírnější, sloužící skoro jako jakési tiché doutnání pod povrchem, které praskne v druhé části - se mi zdála živější a více mě i bavila. Druhá část byla na mě docela náročná tím, jak Plathová popisy a myšlenkami Esther udeřila na hřebík. (Sebevražedné monology se mi nečetly lehko, což je ale správné.) Ve výsledku perfektní dílo, škoda, že pouze jediný román od autorky.
"...já pak najdu správná slova a vylíčím mu, jaký mám strach, jako by mě něco strkalo pořád dál a dál do nějakého černého pytle, kde není žádný vzduch a odkud nevede žádný východ. Pak by se opřel v křesle, udělal by plůtek z prstů a pověděl mi, proč nemůžu spát a proč nemůžu číst ani jíst a proč mi připadá všechno, co lidé dělají, tak strašně nesmyslné, když nakonec stejně umřou." Sylvia popsala přesně to psychické dušení vlastního mozku, co trpí depresí, i po těch letech výborný náhled do smýšlení nemocného člověka.
Za mě velmi silná kniha, na kterou jsem narazila náhodou, když jsem četla článek top 10 knih, které musíte za svůj život přečíst. Je to nádhera, opravdu umělecké dílo. Napsané velmi čtivě. V určitých pasážích mě dohnala doslova k slzám, bylo tolik utrpení, co si autorka musela projít.. nehledě na to, že když se podíváte na její biografii zjistíte, že toho je vážně moc.
Fascinující kniha, fascinující autorka. Knmiha téměř nemá děj, nejsou tam překvapivé zvraty nebo propracovaná psychologie postav - tedy alespoň na první pohled/přečtení. Přestože se nikomu v knize neděje nic strašného, začne vás během četby obklopovat podivná tíseň, která bude nabírat na síle s každou další stránkou. Kniha, myslím, poskytuje skvělý náhled do duše nešťastné Plathové, je skvěle napsána, ale její přečtení doporučuji spíš v létě, kdy je všechno sluníčkové a nic vás netrápí.
Do této knihy jsem se vrhala s určitým očekáváním, ale bohužel se nakonec dostávám do menšiny (očividně), protože faktem je, že jsem knihu nedočetla. A dost mne to mrzí.
Kamenem úrazu byl pro mne styl, kterým je kniha napsaná a který mi bohužel vůbec neseděl, nedokázala jsem se do knihy vůbec ponořit. Vlastně jsem s tím bojovala už od začátku a nedokázala jsem knihu vnímat po obsahové stránce.
Snad to nevyznívá, že tím tak zlehčuji obsahovou stránku, tak to rozhodně nevnímám. Jen jsme se s autorčiným stylem psaní vůbec nepotkaly...
A je mi to líto, protože jsem žila v domnění, že zrovna tato kniha bude něco pro mne. Ale je možné, že jsem knihu prostě jen nečetla v tom nejlepším rozpoložení a nebyla jsem na podobný způsob tvoření příběhu správně naladěná.
Takže bohužel no. Snad někdy jindy. [Knihu logicky nechávám bez hvězdičkového hodnocení.]
Vypravěčka Esther na mě přelévala všechny své nálady a názory. Četlo se mi o to hůře, když jsem si uvědomila, že Esther je vlastně Sylvia Plath, o jejímž smutném životním příběhu jsem si přečetla před samotným čtením tohoto románu.
(SPOILER) Avizovaná podoba s “Kto chytá v žite” sedí, ale tento ženský štýl mi sedí viac. To viete, že čítate výnimočné dielo, keď začne návšetvou New Yorku, pokračuje samovraždou a končí stratou panenstva. Strašná škoda tej Plathovej, že to zabalila tak skoro.
Někteří přispěvatelé níž uvádějí, že je kniha oslovila tím víc, že předem znali spisovatelčin osud. Rozumím jim, ale myslím, že tahle provázanost funguje i obráceně. Kdyby autorka sama (naneštěstí) popsanou zkušenost neměla, nepůsobil by text tak přirozeně a nebyl by tak strhující.
Aniž bych se chtěla dotknout autora doslovu, zdá se mi, že některé významy textu přisuzuje nadbytečně. Sylvia Plathová dokázala patrně jít až na dno vlastních vzpomínek, ale neumím si dost dobře představit, že by kalkulovala s metaforami, aby s jejím skutečným příběhem lépe ladily. Je zřejmé, že symbolice a básnické představivosti dává větší prostor v pasážích, v nichž se u hlavní hrdinky Esther projevují psychické problémy. Zobrazení jejího postupného přechodu z jízlivé, bystré, úžasně přesné pozorovatelky s občasnými náznaky projevů psychického onemocnění do skutečné pacientky je ovšem vzhledem k autobiografickým rysům nesmírně odvážné – a jistě také náročné.
Nebýt (skvěle vykreslených) amerických kulis 50. let, mohla by být kniha pokládána za současnou. Ale právě popis ještě sevřeného prostředí, v němž snaha o prosazení a rovná práva inteligentní, schopné a atraktivní ženy zdaleka nejsou samozřejmostí, dodává vyznění další úroveň autenticity.
Příběhy o lidech, kteří mají velký potenciál, ale nemohou ho rozvinout, jsou vždycky smutné. Ale ve mně tentokrát zůstává především dojem, že jsem měla možnost pozorovat člověka, který se nevzdává a s vlastními strachy a hendikepy bojuje s obrovskou vnitřní silou a nasazením.
Hodně komentujících píše, že knížka pro ně byla silný zážitek, ale mně moc zážitků nedala. Byla smutná, ale nijak mě nedojímala. Asi brzy nebudu vědět o čem jsem četla.
(SPOILER)
Sylvia Plath, prevažne vnímaná ako vnímavá poetka, napísala významný americký román 20. storočia, v ktorom sa zamerala na karikaturistické typizované opisy ľudí (podobne ako to robil román Kto chytá v žite, s ktorým zdieľa prakticky aj záver), na liečbu depresie v prostredí psychiatrie (prostredie podobné Preletu nad kukučím hniezdom) a súčasne dokázala nenásilne podávať svoje feministické stanovisko a názory na vzťahy medzi mužom a ženou.
Príbeh je v zásade autobiografický, s upravenými menami a zrejme aj situáciami, keďže sa sama rozhodla napísať „bestseller“, ktorému napomohla tiež nasledovná samovražda autorky, ktorá môže vrhnúť veľmi zvláštne svetlo na situáciu hlavnej postavy, ktorá taktiež nad samovraždou premýšľa a pokúša sa vyslobodiť spod „skleneného zvonu“ depresie. Román je však kvalitný aj sám o sebe, no je pravda, že ma k nemu dostala skôr autorkina poézia v posmrtne vydanej zbierke Ariel. Hlavná postava Esther navštevuje školu, vždy verila vo svoje ambície a postupne sa počas života prehryzovala školou. Získavala štipendiá a posúvala sa ďalej a ďalej, mala príležitosti, ktoré sa dostávali máloktorej z jej rovesníčok. Bola na stáži v New Yorku. No aj tak necítila uspokojenie, cítila prázdnotu, vyprahnutosť v živote, ktorý viedla. Postupne prichádza o schopnosť písať, čítať a vôbec – existovať, prežiť vo svete dospelého človeka. Sklamáva sa v mužoch, vždy novými spôsobmi. Napokon sa ocitá na úplnom pokraji, keď sa vráti domov k matke a celé noci nemôže spať. Ocitne sa najprv v rukách nie veľmi dobrého psychiatra, pokúsi sa o samovraždu a skončí v rôznych liečebných priestoroch, až sa napokon začne vracať sama do seba, ale v novej „vyčistenej“ verzii.
Nedokázal som sa vyhnúť porovnávaniu s dvoma dielami: Prelet nad kukučím hniezdom, ktorý ale použil priestory psychiatrie viac ako bojisko manipulátorov a utláčaných a hru Psychóza 4.48, ktorá zas vniká do mysle samotnej, do hlavy človeka liečeného na depresie, človeka pred samovraždou. The Bell Jar sa zaoberá depresiou ako skúsenosťou/stavom, ktorý touto formou pochopí aj čitateľ bez skúseností s depresiou, ľudí zobrazuje typovo a s nadhľadom až cynizmom, kedy mixuje komédiu aj tragédiu v pútavom pomere. Čo však dielu ubližuje, je samotná smrť autorky, ktorá uberá z nádeje, ku ktorej hrdinka smeruje v závere knihy. Občasné poetické metafory potešia, atmosféra a „citovateľné“ pasáže vytláčajú takmer všetku vatu.
Jestli jsem to pochopila tak, jak autorka zamýšlela ? Ještě nevím, nechám si to ještě v hlavě dozrát. Chtěla jsem si to přečíst už dlouho a mám z toho trochu, trochu víc, smíšený pocity. Každopádně Skleněný zvon jeho těžkost a určitý slovní obraty, přirovnání se mi fakt zavrtaly pod kůži.
"Barevné ladění celého sanatoria připomínalo játra. Tmavé zamračené dřevo, tmavě hnědá kožená křesla a stěny, které byly kdysi bílé, ale od té doby podlehly plíživé nákaze plísní a vlhkosti. "
Určitě si budu chtít přečíst ještě Ariel.
Americká padesátá léta, mladá Ester, která se plácá ve svém životě a je toho na ni v hlavě moc. Díky autobiografickým rysům sledujem reálný příběh holky, která upadá do klinické deprese, a to bez skandální přehnanosti. Krom toho nabízí kniha spoustu dalších témat k zamyšlení - otázka feminismu, předsudků, zařazení a škatulkování společnosti, sexuality.
Věřím, že v době vydání vzbudila kniha velký rozruch a i dnes má co nabídnout.
P. S.: Strašně jsem trpěla u popisu elektroterapie, nesnáším tu představu, odjakživa.
Podle anotace, komentářů a informací, co jsem četl na netu, jsem čekal něco fakt ponurého, depresivního, co mě pohltí. Ale opak je pravdou.
Z počátku jsem moc nevěděl, co vlastně čtu. O holce ze střední třídy, která sama neví, co chce. A pak upadne do deprese a zkouší všechny možnosti jak se zabít. Do toho ještě ta zápletka ohledně panenství..
Kniha ve mě nezanechala nějak hluboký dojem, ale přečíst se dala.
Štítky knihy
sebevražda psychiatrické léčebny deprese psychoterapie americká literatura odcizení Boston autobiografické prvky duševní poruchy, duševní nemoci
Autorovy další knížky
| 1996 |  Pod skleněným zvonem |
| 1997 | Deníky Sylvie Plathové |
| 1984 | Ariel |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 2003 | Hrana |
Kniha Pod skleněným zvonem je v
| Právě čtených | 17x |
| Přečtených | 960x |
| Čtenářské výzvě | 131x |
| Doporučených | 79x |
| Knihotéce | 251x |
| Chystám se číst | 793x |
| Chci si koupit | 164x |
| dalších seznamech | 30x |
Dlouho jsem otálela, než jsem knihu začala číst. Bála jsem se........ Teď nastal ten správný čas a stálo to za to. První část lehčí a zábavnější, druhá temnější a bolestnější. Obě části ovšem výborné!
Popis deprese se sebeironií a překvapivou lehkostí mě opravdu zasáhl. Doporučuji!