Piko: Junkies' lives matter: Na životech feťáků záleží

11.02.2024

Skvěle napsané, brano napříč různými tématy spojenými s drogami.
Nejvíce mě ale bavily příběhy samotných uživatelů drog a jejich důvody a traumata. Každý má za sebou jiný osud a je nesmírně zajímavé si tyto příběhy číst.

30.01.2024

Bez diskuse, k téhle knize mě přivedl rozhovor v TV a upřímně, nelituji toho! Oba autoři si to opravdu odmakali a posbírali velmi mnoho rozhovorů a příběhů, které posléze funkčně a zajímavě poskládali dohromady.
Pro mě takovéto přínosy:
1) uvědomil jsem si, kolik lidí funguje v práci na piku aniž bych si toho kdy všímal (budu si všímat víc)
2) když doma chybí láska tak to poškozuje hlavně děti (budu svoji rodinu milovat o to víc)
3) z domu utíká ten, kdo se tam necítí dobře
4) prostitutky na privátech budou většinou na piku (o důvod víc, proč se tomu vyhnout)
5) ty feťácké komunity jsou dojná kráva visící na vemínkách daňových poplatníků a moc k užitku to asi nebude
6) za poslední dekádu se zvýšil počet pikařů o 40% , to je děsivá zpráva
7) že to vymysleli Němci stejně jako heroin, aby zapudili po Versaillskou depresi už je jen taková třešnička na dortu.
8) už vím, co je to "vykroucená" chůze a jak ji poznat

Kniha mě obohatila o mnoho víc a vřele ji doporučuji všem, kteří potřebují vybudit v sobě trochu soucitu s těmi Les Miserables co se toulají v noci po ulicích a vykrádají nám auta, aby měli na další dávku. Mnohdy jsou to jen ubožáci, toužící po lásce jako my ostatní, ale místo ní dostanou jen injekční stříkačku, aby zapomněli.

PS: Líbí se mi komentář od V_M (hlavně bod 2). Taky mi mrzí, že jsem se nedozvěděl, o jaká města, městečka a lokality se jedná. To by v reportážní knize chybět nemělo.

úvod mi přišel ale úplně hektickej a nekonzistentní, že jsem přemýšlela, co to je za úplnou divnost, ale pak od další kapitoly už je to úplně v pohodě a dobře se kniha čte, přečetla jsem ji tak za 4 dny. je to koncipovaný jako reportáže z míst - ať už je vězení nebo odvykačková komunita a reportáže/rozhovory s lidma, který pervitin brali občasně, příležitostně, za různým účelem, dostali se z toho nebo ne, hodně různých příběhů, od začátku výroby v česku až po současnost. jsou tam i pasáže úvahový zaobírající se tím, co je to závislost a jak vzniká, rozhovory s lidma, co se snaží pomáhat - popis jednoho experimentu (mně by se asi líbilo, kdyby to bylo o něco víc vědečtější celkově). ale každopádně je to silný.

12.12.2023

Otevírám knihu, abych porozuměla světu. Světu bolavých duší. Dětí alkoholiků. Nechtěných dětí. Dětí rozvedených rodičů. Zneužívaných dětí. Znuděných dětí. Dětí, které nikdo nemiloval. Dětí, které to chtěly jen zkusit.

Nejvtipnější na tom všem je, že některé závislosti tolerujeme a jiné odsuzujeme.

Jestli se společnost jednou probere, kdo ví, ale upřímně tomu nedávám moc šancí.

07.09.2023

Jestli mě něco v raném mladí odrazovalo od drog, byla to právě literatura o drogově závislých. Tadyhle v Piku mě bavil ten pohled na jeho počátky v ČR, první vařiči a pikodacani.

05.06.2023

Téma knihy přirozeně láká, na knížku jsem se těšil už od chvíle, kdy ji Apolena oznámila v podcastu SM. Zpracování i ilustrace jsou moc hezké. Rozhovory v Komunitě silné. Jen jsem koukal, kolik lidí zvládne z drog přejít zase do normálního života. Včetně (třeba intelektuálně náročné) práce. Těším se na další knihy z nakladatelství Alarmu!

17.03.2023

Silná kniha. Velmi kvalitně zpracovaná. Četla jsem ji relativně dlouho, protože číst v jednom kuse znamená propadat depresi. Sama vím, jak to bylo za socialismu a celá první část je mi známá, jen jsem neznala skutečná jména, spíš hlavně přezdívky. I na střední škole, kde jsem za socialismu studovala, byly drogy, hlavně péčko. I v mém rodném malém městě. To, že jsem nikdy nebrala neznamená, že tato komunita nebyla součástí mého života. Každý člověk má kolem sebe drogy. Jen někdo vidět nechce. A jiný skrývá, že v tom jede. Jiný tvrdí, že je to součást meditace, duchovního růstu.
Všichni feťáci, které jsem poznala, potřebovali lásku rodičů, jejich pozornost a uznání. Byli většinou velmi inteligentní a ctili vrstevníky, kteří měli nadání a znalosti.
Proto se snažím vytvářet svým dětem prostředí, ve kterém je pocit bezpečí, uznání a lásky.
Když vidím masivní rozpad rodin, bojím se o děti. Nejen ty své.

14.03.2023

Pozoruhodná, v našem kontextu zdá se mi vcelku ojedinělá kniha. Vysoko hodnotím především originální tematiku a také poctivý a férový přístup obou novinářů k ní. Byl to pro mě vhled do úplně nového světa, přestože jsem se Sudety celý život spjatý, pervitinová scéna mi (díkybohu) zůstala víceméně skrytá. O to víc si cením zájmu a nasazení Rychlíkové a Šplíchala. Kritičtěji už vnímám následující věci:

1) Chápu, že autoři chtěli či přímo museli do knihy promítnout svůj vyhraněně levicový postoj, který se horem dolem snaží všude cpát socioekonomickou determinaci jako hlavní, zásadní, ba leckdy jediný důvod patologické závislosti, ale to je podle mě přístup zkreslující. Jistě, ta kniha nemusí usilovat o objektivitu, ale v tomto ohledu by jí myslím jistá uměřenost prospěla. Vždyť i někteří uživatelé pervitinu, které zpovídali, příčiny (a počátky) své závislosti líčili zcela konkrétně, že to byl "chtíč", "fascinace", z nudy. A řada z nich pocházela z relativně normálních, ekonomicky zajištěných poměrů (ostatně piko pro většinu není laciná záležitost), nadto z rodin a lokalit, které nebyly vysloveně rozvrácené. Zdá se mi tedy, že autoři trochu nepatřičně upozaďují mj. individuální psychologické faktory (byť je nepopírají), ale to by asi bylo na delší diskusi přímo s nimi.

2) Dost mi vadí na reportážní knihu značná nekonkrétnost, obecnost a vágnost i tam, kde pro ni není důvod. Plně chápu, že jsou jména uživatelů (všech? některých? vždyť např. Pavel Gregor je tam uveden jmenovitě) změněná, i když při vědomí, že nemalá část z nich dle knihy funguje zcela otevřeně např. na Instagramu a svou závislostí se tam denně chlubí či chlubila, si kladu otázku, zda to u některých nebylo zbytečné. Proč jsou ovšem tabuizována i jména měst a míst, to je mi záhadou. Navíc poněkud dětinským stylem "Krajské Město", "Městečko", "Vězení". Jednak je absurdní představa, že i kdyby tam napsali třeba Ústí, Litvínov nebo řekněme věznice Bělušice u Mostu, tak by uživatele se změněným jménem identifikoval někdo cizí, třetí, poněkud absurdní. (Ano, rodina, kamarádi, známí či kolegové by je možná ztotožnili, ale to pouze prozradí-li jim uživatelé, že v knize figurují. A učiní-li tak ve stávající situaci, poznají je nejspíš stejně, i přes zašifrované jméno.) A jednak jde - jak jsem se domníval - o reportážní knihu dvou novinářů, tak bych uvítal co nejkonkrétnější údaje a detaily. Zajímalo by mě, jestli ono "Krajské Město" a "Vězení" je stále týž, nebo jestli takto shodně označující různá místa (to bych vnímal jako negativum a matení čtenáře). Zajímalo by mě, co má být to městečko na severu, kde se "bere nejvíc". Zajímalo by mě, kterou vyloučenou lokalitu navštívili. Má-li tisíce obyvatel, myslím, že anonymita by po změně jmen byla zachována i při zveřejnění jména lokality. Navíc si nedovedu představit, že by si v oné vyloučené lokalitě náhle všichni pořídili (mimochodem dost drahou a nesnadno sehnatelnou) knížku Piko a hromadně ji četli, jen aby se mohli vysmát svým sousedům. Zkrátka v tomto ohledu informační hodnota knihy poněkud selhává.

3) Celkově je koncepce knihy poněkud zmatená a nelogická. Ukázky rapových textů podle mě nejsou ideálně vybrané (působí dojmem značné nahodilosti, navíc se spousta z nich, nejsou-li to tedy nějaké šifry pro zasvěcené, týká pervitinu/drog jen okrajově, nepřímo). Nevím, co v knize dělají takové výkřiky jako je kapitola 11. Toxická a obecně některé pasáže chaoticky poskládané z citátů drogově závislých, které měly být patrně pokusem o dosažení uměleckého účinku, ale to se pochopitelně nedaří, navíc jejich informační hodnota je nízká, a vezmeme-li v potaz, že tyto výroky se vyskytují s náležitým kontextem v následujících kapitolách, pak jde o zbytečně potištěné stránky. Pokus o zvýšení působivosti knihy tím, že se z ní udělá koláž, zkrátka autorům zoufale nevyšel. Vždyť k čemu jsou (na jiných místech) suchopárné citáty z Trestního zákoníku, ponechané ve svém zcela obecném znění a bez patřičného komentáře? Obecně platí, že řada výrazů z narkomanského slangu není v knize vysvětlena ani kontextově, což vnímám taky jako minus u knihy, jež má především informovat.

4) Ilustrace Tomáše Motala, jakkoli se někomu mohou jevit jako pozoruhodné, jen podtrhují stereotyp narkomanství, proti němuž se autoři od začátku knihy vymezují. Mně osobně asi nevadí a spíš patřím k těm, které zaujaly, byť bych si je do knihy nevybral, ale ten rozpor tam vnímám.

16.01.2023

skvěle vedená reportáž pokrývající drtivou většinu drogového prostředí, rozmanitost příběhů. za sebe mi trochu chybí rozhovory se sociálními pracovníky z terénních či ambulantních služeb, popis toho, jak pracují či rozhovor s klienty docházejícími k nim. rozhodně budu doporučovat dál :)