Ostrov morských žien

08.06.2021

Od autorky jsem četla její předešlou knihu Tajemství hedvábného vějíře. Takže jsem od knihy měla určité očekávání a jsem moc ráda, že se mi splnila. Pro mě to byl krásný literární zážitek. Příběh kamarádství dvou žen na pozadí dějin korejského ostrova, to bylo silné, procítěné a poutavé vyprávění, že jsem na knihu myslela, i když jsem ji nečetla.
Je to opravdu skvěle napsaný příběh, kde lidé mají těžký život. Ženy jsou hrdé na svou práci a dělají vše pro rodinu. Tento typ románu mám moc ráda. Čte se dobře, dozvím se spoutu zajimavých věcí o jiné kultuře a jejich dějiny. Je to poutavé a jiné. Tak jako je jiná korejská kultura. Doporučuji.

03.06.2021

Ráda se poučím, ale tady mi to připadalo opravdu jako dva dokumenty v jednom: 1) o ženách moře a 2) o dějinách Koreje v celém dlouhém 20. století. Hned začátek je jako faktografický průvodce dnem a životem specifických potápěček na ostrově Čedžu a průvodce ostrovem, včetně dávky šamanismu. A od prostředka jsem se musela potýkat s děsivými dějinami korejských půtek a válek, povstání, vražedných incidentů, bojů proti Japoncům, bojům severu proti jihu, bojům mezi rudými a antikomunisty. To mne nebavilo a připadalo mi to násilné: nikoli na pozadí, spíš na tato fakta byl naroubován příběh dvou přítelkyň z dětství (Jung-sok a Mi-dži), mezi nimiž v dospělosti nastal rozkol, jehož řádné rozpletení se povedlo až v novém miléniu. Zajímavé bylo, že z ostrova dost cestovaly (dokud to šlo - nejen kvůli rozdělení korejského poloostrova, ale i na základě zákazu právě pro některé obyvatele ostrova), např. za prací do Vladivostoku, ale zmínky o cestách za turistikou na jiné kontinenty jsou docela časté.
Navíc mi vadilo hojné používání cizích slov, což jsem chápala jako ústupek vůči specifickým pojmům tamních potápěček a místa (tedy očekávaně korejských), ale jakým nepříjemným překvapením pak bylo si přečíst v závěrečném poděkování, že dialekt čedžu je specifický a že autorka vlastně použila pro ty potápěčky naprosto nemístné (nepoužívané) pojmy - neříkají si ani ženy moře, a už vůbec ne hanjo, což je japonské slovo!
Je zajímavé se dozvědět trochu víc o lovkyních mlžů a hlavonožců, které byly středobodem rodiny a vesnice, tj. o všechno se staraly a vydělávaly na základě své fyzické zdatnosti, potápění na jeden nádech i v zimě a zvládání trvalé hypotermie (byly malé kolem 130 cm a sporé, silné nohy, ruce a plíce), zatímco muži se nudili, protože měli na starost děti během nepřítomnosti žen a přípravu jídla.
Přesto spokojenost s knihami autorky u mne pozvolna klesá (četla jsem všechny), nemohu se nějak zbavit dojmu, že jsou to jakési agitky, psané na objednávku. A v téhle je navíc taková spousta překlepů v českém vydání...