Opozdilec
Dimitri Verhulst
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/327325/bmid_opozdilec-TNz-327325.jpg
4
289
95
V posledním zoufalém pokusu, jak mít konečně pokoj od vlastní manželky, se Désiré Cordier rozhodne, že bude předstírat Alzheimerovu chorobu. S precizností sobě vlastní nastuduje projevy této nemoci a dokáže je předstírat tak dokonale, že skončí v zařízení pro dementní pacienty, pryč od všeho, co mu tak pilo krev. Ale za jakou cenu?
Přidat komentář
Na jednu stranu vtipná oddechová knížka, na druhou stranu novela s přesahem - k zamyšlení.
Líbilo se mi to. Smutné, depresivně pravdivé, ale i dost vtipné. Předstírat skoro celý život a pak i ten zbytek, to je šílené. Zatleskat, že se Désiré nakonec rozhoupal nebo je to zoufalec, který ani na stará kolena nedokáže bouchnout do stolu?
Když jsem s knihou začala, čekala jsem, že mi po přečtení dá víc, než mi nakonec dala. Pár dní jsem si to nechala uležet, a teď zpětně z ní cítím frustraci autora, který nevnímá život zrovna pozitivně, zřejmě v důsledku vlastních životních zkušeností. Cítím z ní negativní postoj k rodině obecně, ke státnímu systému, k politice a ke společnosti. Četla se dobře, což je zásluha také překladatele, ale vlastně ve mě vůbec nic nezanechala.
Opozdilec se mi nelíbil. Nelíbilo se mi, jak autor pracuje s námětem, nelíbilo se mi, jak vykresluje své postavy, nelíbilo se mi, jak nedokáže udržet smysluplnou nit svého vyprávění a nelíbilo se mi, jaký konec zvolil. Jo, opravdu se mi to celé dost nelíbilo.
Z autorova projevu je strašně násilně cítit snaha o to šokovat čtenáře, vytvořit jakousi parodii nemoci i institucí, v nichž pečují o tyto pacienty, pustit se do neobyčejných nechutností a celé to servírovat jako strašně vtipnou záležitost. Pro mě osobně to bylo jen hrubé, neomalené, místy velmi vulgární a především prostoduché. Nepřišlo mi to jako jakkoliv zajímavá sonda do jakéhokoliv problému. Spíš takový výlev směřující odnikud nikam, který toho žádnému čtenáři mnoho nedá.
Depresivní a přece zábavné. Jen mi tam chyběla nějaká pointa, nevěřím, že by někoho mohlo uspokojit takové řešení nahromaděných problémů. To už si přece mohl rovnou hodit mašli.
Verhulst mě dostal už první větou. Navíc netradičním začátkem každé kapitoly, hořkosladkým humorem a sarkasmem. Je ale hlavní hrdina jen opozdilec, který se v 74 konečně rozhoupal utéct před vlastní ženou, nebo je to zbabělec? Tady by to podle mě chtělo trochu rozehrát víc do hloubky a odhalit, jak Desiré své rozhodnutí zpětně hodnotí a prožívá.
Z půlky kniha při jejímž čtení se hlasitě smějete, z druhé půlky pokus o seriózní vhled do chmurného života a 'vážné psaní', ovšem to se na pár posledních stranách udělat nedá. Autor si zachránil zadek tím, že je kniha krátká a nepropracovaná, ovšem podobných humoresek už jsem četl víc, lepších a delších. Navíc jsem v knize objevil několik překlepů a chyb (cca 5). Za ty nekřesťanské peníze co jsem za knihu utratil jsem teda čekal mnohem více. A tak nemohu dát 4 hvězdy, nýbrž jen 3. Zklamání převažuje nad nadšením.
Velmi negativní kniha malého rozsahu. Prokousával jsem se jí docela dloho. V čase předvánočním nedoporučuji číst. Hlavní hrdina je zžírán nenávistí ke své manželce, a tak volí cestu, která mi přijde velmi nelogická. Mnohem víc bolestivější, než kdyby vypravěč zvolil jiné řešení- rozvod atd. Ubližuje lidem kolem sebe a zůstává sám ve své hlavě. Pokud tohle byl cíl tohoto člověka, je to k politování. Napsáno sice čtivě, ale chybí mi nějaké vyústění, závěr.
Výborně napsaná studie jednoho stárnoucího zoufalého muže, který si i vzdor neradostným životním podmínkám uchoval smysl pro humor. V tomto případě opravdu černý, ale přesto jsem se místy smála nahlas. Není to čtení pro slabší nátury a ti, kteří neradi čtou o nepříjemných stránkách života, ať raději sáhnou po něčem veselejším.
Z knihy mám rozporuplné pocity - na jedné straně ironie, vtip, ale na druhé straně cítím bezmoc, až je to smutné. Ale rozhodně k přečtění doporučuji.
Nápad super, ironické poznámky hlavnej postavy úplne skvelé (hlavne jeho vnímanie manželstva a svojej láskavej manželky), ale opäť ma hnevala bezmocnosť postavy- nechala veci vo všetkom tak, aj keď u neho bola jeho dcéra, ktorá s ním mala pravdepodobne najlepší vzťah, aj tak postava zostala vo svojej ulite. Čo by to mohlo znamenať? Pravdepodobne neodkladné a hlboké odštiepenie postavy od celého svojho okolia, bez akejkoľvek sociálnej naviazanosti. Viac-menej mi teda zostáva poznatok, že kniha bola o hlbokej osamelosti...
Přečetla jsem jedním dechem a s velkým zájmem i s doslovem. S autorem doslovu však nesouhlasím v tom, že čtenář sám rozhodne, zda je hlavní postava kladná nebo záporná. Podle mě je záměr autora jasnější, Désiré je postava záporná. I když mě bavily jeho hlášky a často jsem se smála. Je to prostě životní opozdilec, který se nezmohl v pravý čas na čin, který by odpovídal jeho vlastní vůli a citům. Pak mu zbývala jen frustrace a opovržení životem. Nenáviděl manželku, sousedy a sotva snášet vlastní děti, neměl přátele. Podle mě autor jasně říká: takhle ne! nebo budete na konci skákat z okna.
Vtipné takovým tím jedovatým houellebecqovským způsobem. Vzhledem k malému rozsahu nezačne nudit, ale na druhou stranu se nedočkáme ani nějakého velezávěru.
Neumím se rozhodnout nad hodnocením, z knihy mám opravdu velice smíšené dojmy. Na jedné straně nutkavá potřeba smát se ryze komickým situacím, na druhé pak jakýsi ostych, nepochopení a nejistota. Autor má břitký styl, který mu sedí, určitě je podpořen vynikajícím překladem a výsledkem je dílo, které nutně musí vzbuzovat emoce.
Kdykoli se v knize začalo mluvit o jeho manželce, vůbec jsem se Désirému nedivila, skoro mě spíš překvapilo, že si rozum naopak uchoval. Celkově smutné, ale děkuji protagonistovi, že se snažil uchovat si humor, co to šlo.
Belgický autor Dimitri Verhulst se nebojí vkročit do jiných vod a přesně díky tomu, vznikl Opozdilec, který překypuje černým humorem, cynismem, ironií. Takže pokud je tohle vaše doména, pak je Opozdilec tou správnou volbou. Opozdilec je poměrně útlá kniha, ale i přesto v sobě nese něco smysluplného nad čím jen tak nemávnete rukou a díky tomu na knihu jen tak nezapomenete nebo alespoň já ne. Hlavní hrdina už má dost své ženy a svého života a rozhodne se sehrát životní roli a tou je, že předstírá Alzheimera, všechno si to nastuduje do nejmenších detailů a jeho výkon je hodný Oscara, protože se mu podaří jeho okolí přesvědčit o tom, že onu chorobu skutečně má. Prostřednictvím Désirého čtenář zjišťuje o čem hlavní hrdina snil, o jeho dětství, jak se nechal celá léta peskovat od manželky a neřekl ani slovo, jak nežil svůj vlastní život, ale život někoho úplně jiného. Autor mi svým jedinečným stylem vyprávění připomíná Chucku Palahniuka a to především díky té jedinečnosti příběhu a tomu, že se nebojí zkoušet něco docela jiného. Opozdilec jednoznačně patří k těm nejlepším knihám jakém jsem v tomto roce četla.
“Ačkoli to dělám zcela záměrně, velice se mi příčí, že každou noc znovu seru do postele.” Tak začíná kniha Opozdilec. A když takhle začíná kniha, tak to nemůže bejt sranec. Protože ten už je jak vidno z první věty v posteli. Duh!
74letý knihovník se rozohodne, že jeho stará už je tak nesnesitelná, že radši začne předstírat demenci, aby od ni měl klid a mohl si v pohodě jet sweet chilli life v domově pro seniory.
To se mu i povede a dává tím naději všem starým dědům na světě. Protože já teda neznám dědu, kterej by měl babičku radši než televizi. Děda opozdilec tuto hru na demenci dožene ale až ke konci a tak kniha nemá happy end, což je dobře.
Celkově se kniha velmi snaží, ale i přes útlych 120 stran, celkem zábavné téma, cynický tón a hovna v posteli se nepřehoupne přes 6/10. Ani nevím proč vlastně, ale jako častokrát to není problém můj, ale problém knihy. Peči out.
Mám k cynismu dost daleko a tohle je hodně cynická knížka. Jenže ono je to tak senzačně napsané! Na mnoha místech vyprávění působí skoro rouhavě, ve srovnání s tím se mi zdá český film Teorie tygra jako procházka růžovou zahradou.
Život s panovačnou ženou se rozhodne změnit sedmdesátník Désirée. A to radikálně. Úspěšně předstírá demenci a nechá se zavřít do domova důchodců. Svou roli hraje opravdu bravurně, neprozradí se ani při dojímavém monologu své dcery. V knize je zmiňován Bohumil Hrabal, především jeho odchod ze života.
Štítky knihy
belgická literatura senioři demence (nemoc) Alzheimerova choroba manželé domov důchodců
Opozdilec
Sám nechápu proč jsem Verhulstovi dal po mizerných Úprdelných dnech ještě šanci, ale špatně jsem neudělal. Trochu drsnější knižní jednohubka o stáří, pár životních chybách a manželské harmonii. Doporučuje devět z deseti cynikú.