Opozdilec
Dimitri Verhulst
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/327325/bmid_opozdilec-TNz-327325.jpg
4
290
95
V posledním zoufalém pokusu, jak mít konečně pokoj od vlastní manželky, se Désiré Cordier rozhodne, že bude předstírat Alzheimerovu chorobu. S precizností sobě vlastní nastuduje projevy této nemoci a dokáže je předstírat tak dokonale, že skončí v zařízení pro dementní pacienty, pryč od všeho, co mu tak pilo krev. Ale za jakou cenu?
Přidat komentář
Parádní jízda. :) Knížka se četla velmi dobře, humor je temnější, ale mě tedy bavil pořádně. Občas dojde k uzemnění, když vyprávění z ničeho nic zvážní, i to je však velmi povedené. Přesto, že se zde řeší těžké téma stárnutí, partnerského odcizení, pomalého chátrání jak fyzického, tak mentálního, nepůsobí kniha vůbec depresivně. Desirého životní bilancování, které se vine celým příběhem, vyznívá docela smutně. Vlastně se dá pochopit, že se pro poslední životní etapu rozhodl tak, jak se rozhodl.
-- V životě člověka je nevyhnutelné, že se v určitém okamžiku, někdy z nějakého důvodu, ale často prostě bezdůvodně, vrátí k jednomu z těch malých zlomových bodů ve své existenci. A že si říká, jak by to s ním dopadlo, kdyby v onu chvíli balancoval trošku jinak. --
Absolutně jsem se bavila!!!
Dlouho mě kniha nenadchla takovým způsobem - hrozně inteligentní humor, zajímavé filosofické úvahy, existenciální krize ve své největší krajnosti, černý až fekální humor… Opravdový masterpiece!
Akorát pro mě jako sociálního pracovníka byl v knize úplně hmatatelný ten naprosto typický odklon rodiny od Désirého ihned, jak ho šoupli do seniorheimu. Naprosto běžný a šíleně smutný úpadek naší společnosti, okamžité vymazání stáří a jeho projevů ze života zbylých členů rodiny.
Bravurní´dávka´cynismu napěchovaná do´minidílka´... Jinak těžká a vážná témata smrtelnosti, umírání, chátrání těla i duše a ztracenosti pod taktovkou mistra Alzheimra jsou tak odlehčená bez ztráty lidskosti nebo trapnosti.. Zajímavým podtextem knihy je také otazník proč Déziré takhle rezignoval nebo vyzrál na své blízké, na svůj život i na svou důstojnost..
"´Tak už konečně víš, proč tu trávíš většinu dní v pyžamu?´ Ano, věděl jsem. ´Život, zdá se, plynul rychleji než myšlenky,´pronesl jsem majestátně. ´A než se stačil rozhodnout, byl z něj stařec...´"
Dobré to bylo.
Přiznám se, že jsem čekala spíš hodně černého humoru...Kniha je plná cynizmu, černý humor tam taky najdete (nejednou jsem se zasmála), ale v podstatě je dost depresivní.
Krátké, ale přesto zajímavé čtení, za mě - určitě doporučuji.
A mě to bavilo. Opozdilec se mi četl hezky, rychle odsýpal. Úderné čtení bez zbytečné omáčky okolo. Takové knihy mě baví nejvíc. Chvílemi jsem se bavila, jindy mi bylo Désirého dost líto. Za mě určitě stojí za přečtení.
Opozdilec je taková knižní jednohubka. Kniha má pár stránek a četla se mi opravdu dobře. Je to o starém pánovi, který už nechce žít se svou ženou a tak předstírá Alzheimera, se vším co k tomu patří, aby od ní už měl ,,klid". Kniha je plná sarkasmu a černého humoru, který já můžu :)
Opozdilec je malá útlá knížečka, kterou zřejmě zhltnete za jeden den. To ale neznamená, že požitek z knihy bude o to menší.
Příběh pojednává o třiasedmdesátiletém muži, který je natolik znaven životem a svou manželkou, že se rozhodne předstírat stařeckou demenci. Pečlivě si prostuduje veškeré příznaky nemoci a postupně je začne implementovat do svého každodenního života. A daří se mu to natolik dobře, že je doktory opravdu shledán nemocným a následně přestěhován do domova důchodců.
Je zajímavé, a vlastně i poměrně vtipné, sledovat chování ostatních seniorů očima naprosto bdělého a zdravého muže, který se snaží pozorovat okolí za účelem zdokonalení příznaků své vlastní nemoci. Co už však tak zábavné není je změna chování jeho nejbližších rodinných příslušníků - ku příkladu jeho dcera se dokáže otci otevřít a svěřit až ve chvíli, kdy si myslí, že jí tatínek nepoznává. Jeho syn vzdá vztah se svým otcem úplně, no a manželka, na tu si asi raději utvořte názor sami :)
Na to, jak je kniha útlá, dokáže čtenáři navodit spoustu emocí - od smíchu až po melancholické úvahy nad pomíjivostí lidského života.
No tak bavilo mě to, ale nakonec mi z toho příběhu bylo hodně smuto.... z toho minutí se se vším, se sebou samým...
Asi jsem jediný divák v české kotlině, kterému se nelíbila Teorie tygra. Prostředí mě iritovalo a hercům jsem v jejich úlohách nevěřila. Naproti tomu „opozdilec“, čtyřiasedmdesátiletý Désiré, si mě okamžitě získal. Myslím, že nemá smysl klást si spolu s autorem doslovu otázku, jestli je postavou kladnou, nebo zápornou, protože i on sám by si určitě detailně uvědomoval nedostatky takové klasifikace. Někdejší knihovník došel až k rozhodnutí překročit řeku Styx, a to pozvolně, aby se na cestu mohl v klidu připravit, a až v samém závěru se odhodlal proces ještě o něco urychlit. Jeho vyprávění je navzdory okolnostem svižné, plné postřehů, nápadů a sebeironie – a občasné ostře sarkastické poznámky ho jen dotvářejí. Nejen námětem, ale i stylem se knížka trochu podobá Hamletovi z West End Avenue nebo Dějinám lásky, které jsou ale vyzněním pozitivní.
Jednu hvězdičku z původně plánovaných pěti strhávám za z mého pohledu zbytečně akcentovaný závěrečný rozhovor s „kápem“, jakkoli mu rozumím jako snaze ukázat jednoznačnost postoje hlavního protagonisty, který se nevzdává etických hodnot ani v nejvypjatější situaci.
Kolik asi je takových opozdilců, co se schovávají před manželkou v ústavu? :-D Nevim, co si myslet. Na jednu stranu mi ho bylo líto. Ale jak se zachoval k dceři bylo opravdu ošklivé a za to, že takhle skončil si může jen on sám..
Jednohubka tak svižná, že ani nezaznamenáme třešničku na dortu. Ona tam ani možná nebyla, třeba to nebylo cílem autora, který dílem sledoval něco trochu jiného. A třeba by to i nějaký razantní závěr pokazil. Zajímavé úvahy, momenty a pohled na život se najdou, párkrát jsem soucitně pokývala hlavou a podruhé se zase usmála nad vydařeným humorem.
Opět velmi dobrá kniha, kde se podle mě neskrývá jen snaha hlavního hrdiny mít od manželky klid, ale také je to jakási krátká studie vztahů a toho, jak lidé mezi sebou a spolu dokáží komunikovat. Některé hlášky jsou naprosto skvělé! Parafrázuji: jako mrtvoly jsme vedle sebe leželi celé manželství, takže pohřben chci být jinde... atd.
Jednohubka, která nezapadne. Vtipná i dojemná. Četla jsem víckrát a doporučuji. Oceňuji nápad i sarkasmus hlavního hrdiny. Téma, které nutí k zamyšlení.
Uchvácen sarkasmem hlavního hrdiny, který jakoby postupně doznívá v příchodu nevratného konce. Místy až mrazivé čtení na odpoledne s vidinou toho, že stáří není pro slabé... Doporučuji
Kniha má zajímavý námět, ale místo Opozdilec bych ji nazvala Zoufalec. Během četby mě nejednou napadlo, jak moc asi musí být člověk zoufalý, aby vyměnil svobodu za takový únik od života a obětoval vše včetně důstojnosti. Hlavní hrdina nechce jen nalézt klid a dostat se od své despotické ženy, on především naprosto rezignuje na život...
Při čtení jsem sice párkrát vyprskla smíchy nad sarkastickými poznámkami hlavní postavy, ale celkově je to smutné čtení. Jsou tu dobře zachycené myšlenkové pochody člověka, který se rozhodl odejít ze světa po svém.
Možná jsem to čekala o trošku vtipnější a více sarkasmu, ale i tak jsem se nahlas zasmála a kniha byla čtivá.
Moje první kniha od tohoto autora. Jsem nadšená, směs perfektní ironie, sarkasmu, zamyšlení.
Štítky knihy
belgická literatura senioři demence (nemoc) Alzheimerova choroba manželé domov důchodců
Opozdilec
Désirého Cordiera si zamilujete. Starý, ale moudrý člověk, který už toho měl prostě dost. A přesto si udržel chuť žít a vtipkovat.
Člověk by očekával smutné čtení, ale kdepak. Bylo takové hořkosladké s nádechem černého humoru a sarkasmu. A to já mám moc ráda. Je to opravdu útlá knížka o 128 stranách, ale je v ní řečeno tolik, že se vyrovná bichlím.