O duchu zákonů I.
Charles Louis Montesquieu
Montesquieu hledal řešení, jak odvrátit přirozený osud civilizací spějících od vzestupu k rozkladu a zániku. Našel je v promyšleném zákonodárství. toto téma zpracoval ve své nejslavnější knize O duchu zákonů, vydané poprvé 1748 v Ženevě. Základ spisu je v hledání odpovědi, proč jsou v různých zemích zákony tak rozmanité, že to vyvolává dojem chaosu. Do té doby byla snaha vykládat právní uspořádání států metafyzicky, snahou přiblížit se ideálu, anebo kritériem prospěšnosti. Montesquieu zvolil metodu kauzální. Ukazoval, že národní zákonodárství podmiňují životní podmínky té či oné kultury. Výsledkem byl impozantní spis, jehož teoretický základ se v této publikaci předkládá české veřejnosti .... celý text
Literatura naučná Právo
Vydáno: 2010 , OikoymenhOriginální název:
De l'esprit des lois , 1748
více info...
Přidat komentář
Klasická kniha právnej teórie z pera Ch. de S. Montesque O duchu zákonov I. ktorú som dočítal by som charakterizovala ako historicky zaujímavé dielo, ktoré ponúka určitý prehľad toho z akých východísk máme vychádzať pri tvorbe zákonov. Celé dielo je pretkané akousi ideou „optimálneho zákona“ ktorý je možné docieliť. „Optimálny zákon“ by som charakterizoval ako zákon ktorý je z hľadiska vývoja spoločnosti, jej zriadenia, smerovania a praktického využívania najschopnejší.
Teda úvodom, „zákon je obecne povedané ľudským rozumom“ toto chápanie je tak trošku pomimo bežného prúdu právovedy. Z tejto dikcie by som možno vyvodil že ľudský rozum nie je úplný ani 100% a teda si len nárokuje poznateľnosť. Ďalej autor presne popisuje nutné materiálne predpoklady zákonodarstva, napr. počet obyvateľov, náboženstvo, mravy a obyčaje, bohatstvo atď. V kratučkom odkaze na Aristotelovu Politiku Montesque konštatuje že voľba hlasom je povahou demokratická voľba s čím súhlasím aj po prečítaní Aristotelovej Aténskej ústavy. Taktiež ma veľmi zaujal údaj, že v Aténach žilo 21 000 občanov, 10 000 cudzincov a 400 000 otrokov čo nám dáva predstavu o aténskej demokracií a demokracií dneška. Ako Aristoteles tak taj Montesque konštatuje že v ľudovom štáte je potrebná hybná sila vo forme CNOSTI. S týmto tvrdením musím súhlasiť nakoľko cnosť dáva štátom silu tak ako to píše už Cicero. Túto pravdu potvrdil aj na príklade Kartágincov ktorý podľahli Rimanom aj kvôli nedostatku mravov, alebo Rímskych plebejcov keď získali možnosť voliť si svojich zástupcov a mravy im kázali voliť si patricijov lebo boli lepší ako oni samy, keď o tento mrav prišli prišiel aj koniec pokoja medzi týmito triedami. Mravnosť a cnosť Montesque vidí ako cieľ ktorý má už známu cestu, napr. striedmosť udržuje rovnosť a rovnosť udržuje striedmosť, tieto vlastnosti sú podľa autora vzájomne podmienené a treba na ne pamätať ak chceme prijímať také zákony ktoré v spoločnosti podporujú občianske cnosti. Na záver ešte jeden príklad mravov starých Rimanov. V Ríme platil zákon kaziaci mravy, ktorý umožňoval Rimanom zapudiť manželku. Toto právo platiace v Ríme nebolo využívané údajne 520 rokov !
V diele som našiel aj zaujímavú obsahovú paralelu s dielom Pojem práva od L.A. Harta. Podstatou tohto obsahuje problém legitimity moci pri autoritatívnych režimoch a práve Montesque nám svojim dielom priblížil zaujímavý príklad z histórie, keď Turci uzavreli separátny mier s Petrom I. keď sa dozvedeli že zomrel Švédky kráľ, vtedajší nepriateľ Ruska a Turci neverili že nastupujúci kráľ bude pokračovať v ťažení proti rusom.
V VIII. Kapitole pojednáva o rozklade (corruptio) vlád ktoré začínajú rozkladom ich princípov. V prípade demokracie myslím veľmi správne usúdil, že rozklad princípov prichádza zo stratou ducha rovnosti ako aj prílišnej rovnosti, takej ktorá dochádza k tomu, že občania nerešpektujú tých ktorých rešpektovať majú na základe zachovania poriadku (řádu) spoločnosti začínajúc poslancami, sudcami, počnúc starcami, rodičmi atď., teda vytratenie akejsi úcty k usporiadanosti spoločnosti. Práve tento duch vedie podľa autora k despotizmu jedného.
Duchom monarchie je česť, duchom republiky je mier a umiernenosť ako tvrdí autor, ja dodávam že dušou republiky má byť aj cnosť.
Ohľadne slobody má Montesque vlastnú interpretáciu ktorá je natoľko skvelá a výstižná je ju na tomto mieste odcitujem: „Neexistuje žiadne slovo, ktoré by prijímalo toľko odlišných významov a ktoré by tak rôzne pôsobilo na ľud ako sloboda. Jedni stotožnili slobodu s možnosťou ľahko zbaviť moci toho, komu zveril tyranskú moc, iný s možnosťou zvoliť si toho, komu majú byť poslušný, ešte iný s právom byť ozbrojený a vykonávať násilie, určitý ľud za výsadu byť ovládaný iba človekom z vlastného národa, či len vlastnými zákony.“ Ku ktorému by sme sa priklonili my?
K zmenám spoločnosti a štátu Montesque pridáva veľmi zaujímavý postreh, ten spočíva v tom, že štát sa mení dvoma spôsobmi :
1, keď sa mení ústava pričom si štát zachováva svoje princípy – vtedy sa štát zlepšil
2, keď sa mení ústava pričom sa zmenili aj princípy štátu – vtedy už došlo k rozloženiu
Toto axiologiké smerovanie ústavných zmien je platné dodnes, len si zoberme čo svedčí o našej spoločnosti keď meníme ústavu na počkanie resp. zužujeme jej obsah bez nejakého dôvodu. Meniť ústavu podľa tohto zámeru by sme mohli len za predpokladu ak spoločnosť „vyrástla“ z obsahu ústavy na lepší stupeň.
V XII. Kapitole prichádza s teóriou že sloboda sama sa vo vzťahu k občanovi môže zrodiť skrz mravy, obyčaje, prijaté vzory a vhodné občianske zákony.
K okraju by som rád pripísal aj veľmi zaujímavý výrok cisára Alexandra Severusa ktorý uviedol, že v „našom storočí ( 2 st. nášho letopočtu) nemajú miesto nepriame zločiny velezrady“ táto formulácie je skôr zaujímavá vzhľadom k nám, občanom SR v 21. st., len si povedzme koľko zákonov by sme museli meniť keby sme boli taký osvietený ako cisár Alexander Severus.
K štátnym príjmom sa autor vyjadril výstižne, vraj sú to podiely ktoré občan dáva zo svojho majetku aby mal zabezpečené príjemné užívanie ostatnej časti. Veľmi mi to pripomína jednu anekdotu, kde dane v Aténach boli uhrádzané na základe slobodného presvedčenia, nakoľko sa prispievalo zo „svojho do svojho“ tí čo neplatili dane boli pokladaný za neuvedomelých idiotov.
Na záver len jedno zhrnutie k historikom, ktoré Montesque zvládol bravúrne, kde uviedol, že historici v demokracií zradzujú pravdu kvôli slobode samej, lebo táto sloboda vedie vždy k sváru a každý sa stáva otrokom predsudkov svojho straníctva, rovnako ako by bol otrokom despotu.
Autorovy další knížky
| 1920 |  Perské listy |
| 2003 |  O duchu zákonů |
| 2010 | O duchu zákonů I. |
| 2001 | Pravdivá historie |
| 2010 | Sláva a úpadek říše římské |
Psát komentář k Duchu zákonů je dosti obtížný úkol. Databáze knih je určená – jak ji chápu já – ke sdílení pocitů týkajících se literárních děl. A ač nepopírám přítomnost autora samotného v obsahu knihy, myslím, že stejně můžeme jen stěží nazývat O duchu zákonů dílem literárním. Přes to se pokusím vymezit některé základní struktury knihy, vyzvednu některé její myšlenky a případně můj pohled na ně.
Důležité je, myslím, to, že kniha není jednotným monolitem. Skládá se z několika částí a hlavní dělení by, myslím, mohlo být na definici a vymezení pojmů jakožto první část a kazuistiku v části druhé. To jest, Montesquieu v první, řekněme, polovině snaží vymezit co je stát, jednotlivé druhy vlád, principy těchto vlád a tak dále. Ve druhé části řeší dílčí záležitosti, které mají na formování státu, vlády a vhodných zákonů vliv. Měli-li bychom hodnotit aktuálnost těchto dvou částí (a zmíněná druhá část pokračuje v další knize, na kterou se teprve chystám), museli bychom dojít k závěru, že vítězí jednoznačně část první – přirozeně.
Montesquieuovo dělení vlád, zařazení naprosto separované třetí moci ve státě k základům státu samého, popsání obecně platných náležitostí, to vše se zdá být relativně ideologicky nezatížené, nezatížené dobou v níž autor žil. A ač s některými jeho názory na demokracii nemusíme souhlasit, nic to nemění na tom, že ji musíme brát jako jeden z nejdůležitějších kroků v poznávání demokracie. Neomezujme se však pouze na demokracii. Vezměme si například Montesquieuovy poznámky k vládám despotickým a aplikujme je na dejme tomu dnešní Bělorusko. Zjistíme, že nám pomáhají naprosto přesně rozpoznat státy despotické.
Oproti tomu vychází druhá část knihy z jistých axiomů a je zatížená jak ideologicky, tak dobou a dobovou úrovní chápání světa. Stejně jako Hobbes, tak i Montesquieu – byť v míře podstatně menší – vychází z vědeckých znalostí, které byly ještě výrazně nepřesnější nežli ty dnešní, což přirozeně obecnou platnost díla narušuje. Na druhé straně v těchto kapitolách (a bavíme se hlavně o řešení vlivu podnebí na chování jedinců) vidíme mimořádně pozorovací a dedukční schopnosti autora.
Jak jsem již naznačil, platí, jako vždy, že autor je produktem své doby. Stejně jako my nejsme schopni představit si funkční jiný ekonomicko politický systém, nežli ten kapitalistický, tak obdobně omezeně žil i Montesquieu. Jednak je podle mne nepřehlédnutelná jeho inklinace k monarchickému systému, jednak je i autor – byť třeba mnohem méně nežli bychom mohli čekat – zatížený předsudky a neschopností si představit si tak liberální svět, jako ten, ve kterém žijeme my, pročež je jeho pohled na rasy, kasty a například ženy neaktuální.
Přes to všechno můžeme u autora zpozorovat jistý druh racionality – která byla nepřekvapivě Sorbonou vnímána jako protináboženská skepse – kterým se snaží vymodelovat principy tak, aby co nejvíce pomáhaly fungování zřízení, což nutně vede k fungování společnosti a tedy úrovní pohody a svobody jednotlivců. Montesquie velice obdivuhodně odmítá iracionální a předpojaté chování – ač se mu to nedaří perfektně – a ač zjevně věřící člověk, nemyslí si, že by Bůh měl faktický vliv na svět. Konec konců, je cosi krásného na prohlášení, že Boha je třeba uctívat, nikoliv mstít.
Nemá smysl se zde snažit postihnout jednotlivé myšlenky které Montesquieu přinesl, nebo se snažit s nimi vést polemiku. Kniha je opravdu mimořádně rozsáhlá a nabytá a ač se čtenářům jistě nebude líbit několik věcí které autor přednáší (Ačkoliv například kapitolu s černochy osobně vnímám dost sarkasticky) jistě kniha stojí za přečtení a dlouhodobé zamyšlení.