Normálni ľudia
Sally Rooney
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432418/bmid_normalni-ludia-rtL-432418.jpg
4
857
857
Jeden z najoceňovanejších románov súčasnosti. Víťaz Costa Novel Award za najlepší román roka 2018, nominácia na Man Bookerovu cenu za rok 2018 a množstvo ďalších cien. Connell a Marianne pochádzajú z jedného malého mestečka na západe Írska, no zdá sa, že tam sa podobnosť medzi nimi končí. Connell je v škole obľúbený, zatiaľ čo Marianne je samotárka. Marianne je z bohatej rodiny, Connel vyrastal bez otca a jeho matka je upratovačka. Keď však jedného dňa nadviažu rozhovor – síce trápny, no strhujúci – spustia lavínu, ktorá navždy zmení ich životy. Normálni ľudia sú príbehom o neprekonateľnej fascinácii, priateľstve a láske. O ľuďoch, ktorých vzájomná príťažlivosť a zároveň neznesiteľná vzdialenosť dovádzajú k poznaniu, že nemôžu byť spolu ani jeden bez druhého. Podáva svedectvo o tom, aké ťažké je zmeniť sa, stať sa tým, čo považujeme za „normálne“. A s dojímavou nehou odkrýva, ako nás život učí manévrovať v priestore medzi sexom a mocou, tendenciou zraňovať a byť zraňovaný, túžbou milovať a byť milovaný.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , LindeniOriginální název:
Normal People , 2018
více info...
Přidat komentář
Ještě jsem se nerozhodl, jestli kniha skončila dobře nebo špatně. Ani jestli spolu hlavní postavy mluvily až moc nebo až příliš málo. Jestli autorčina zvolená forma a brouzdání po povrchu mělo dostatečný efekt. Normální lidi jsou však plní pochybností. Stejně jako vzniká spousta nejasností kolem našich skutečných vztahů, kdy k situacím chce člověk zaujmout nějaký jednoznačný postoj, ale není to jednoduché. A je to vůbec možné?
Autorka se dotýká aktuálních společenských témat, ale co oceňuji je především to, že poukazuje na to, že láska není patentem na porozumění a její projevy si každý může vyložit na sto způsobů. Je to depresivní? Trochu ano. Nicméně ono zjištění je v rámci dospívání velmi zásadní.
Kniha se četla dobře, i když jsem se s ní jen těžko ztotožnila ( a to sem studovala ve stejné době). Večírky, nepovedené vztahy, zkoušky, Erasmus, psychické problémy. Klišé, která by fungovala, kdyby hlavní hrdinové nebyli jen dva obyčejní narcisti.
Měla jsem audio. Trochu zvláštní, jakoby odosobněný styl četby měl asi evokovat nezúčastněného pozorovatele, no já jsem se několikrát přistihla, že ztrácím pozornost. (A to bych se z jinak úžasné Terezy Dočekalové klidně i vobkreslila.) Přitom mi příběh připomínal moc fajn knížku, kterou jsem četla vloni, Jeden den. Myslím, že kdybych to četla, bavilo by mě to víc.
Poměrně otevřený příběh dvou mladých lidí, kteří nedokážou být spolu ani bez sebe. Jejich vztah prochází různými peripetiemi, vlastně se nic zvláštního neděje a přitom se děje všechno. Bohužel si to asi nebudu pamatovat z výše zmíněných důvodů... Možná to časem s odstupem zkusím přečíst, protože mi to přijde škoda.
Rooneyová píše čistě generační knihy - nemyslím, že by dnešní padesátníci pochopili Connella a Mariannu, spíš by je rozčilovali. Já mám ale pocit, že autorka mi mluví z duše: nejistota dospívání a rané dospělosti, obavy o to, co si o nás myslí okolí, spolužáci a rodina, strach z přijetí, vlastní pocit nejistoty a nedostatečnosti, který se snažíme zakrýt okázalým nezájmem a z toho pramenící nezdary v komunikaci, kdy se ani jeden nechce plně odhalit partnerovi, protože se bojí odmítnutí. Pane bože, ještě, že už mám tohle životní období za sebou, tak, jako oba hlavní hrdinové na konci knihy, který mimochodem přinese pěknou katarzi. Moc se těším na (prý povedený) seriál.
Zpočátku jsem s knihou dost bojoval. Nemohl jsem si zvyknout na přímou řeč bez uvozovek a samotný příběh mě příliš nezaujal. Postupně jsem však hlouběji pronikl do psychického rozpoložení hlavních postav.
I když román je primárně určen mladší generaci čtenářů a popisuje jejich životní styl, nemohu říci, že bych jednání protagonistů příběhu nějak odsuzoval, resp. neměl pro jejich činy pochopení.
Normální lidi žijí své obyčejné životy, trápí se svými láskami a vztahy s nejbližším okolím (rodinou, přáteli), občas se opíjí nebo rozchází s partnery, řeší svou budoucnost. Myslím si, že hlavně o tom ta kniha byla.
Školácky napísaný príbeh o láskových útrapách mladých ľudí určený predovšetkým pre násťročných. Veľmi sa mi páčil spôsob rozprávania, ako autorka posúvala dej v mesiacoch a potom sa vracala a objasňovala pocity a správanie ústrednej dvojice.
Koniec bol celkom slabý, resp. nedošlo k nejakému vyvrcholeniu a obsahoval iba mierny záchvev drámy a napätia, ktoré bolo rýchlo zahnané. V podstate som rád, ako to dopadlo, ale mohlo to byť viac dramatické.
Očarilo ma to. Možno ani tak nie príbehom (aj keď bol prudko čitateľný a zaujímavý a láskyplný a aj kus zábavný) ako štýlom, akým bol príbeh napísaný. Vety tak lahodili, akoby boli príjemné na jazyku. Keď budem veľká, aj ja by som sa tak chcela vyjadrovať :D Už dlho som nečítala tak dobrý príbeh o vrstvách a vzťahoch medzi dvoma ľuďmi, aký majú vplyv, ako rozhýbu a mútia rieku života
Tato kniha není až tak obyčejná a zároveň není až tak neobyčejná. Forma člověka dovede do mizerné nálady, protože vystřelí na povrch z jednou jedinou barvou a to s šedí. Vidim tady že nekdo to dal do podobných knih Kde zpívají raci : to prosím ne. Opravdu byť Kde zpívají raci je kniha též smutná a silná, je to ale celkově úplně jiný obraz. Normální lidi není ani tak silná kniha, protože psát na malém prostoru s minimem slov se musí umět aby to zanechalo jinou než takovou pouze šedivou a mlčící stopu. To autorka podle mého neumí tak úplně dobře. Jsou autoři a autorky kteří to zvládají perfektně. Tady je to zóna dívčího románku, který poukazuje na určité tvrdé punkty, ovšem ne natolik nevšední a ne natolik nevšedně. Vytvořit obraz řečeného, o co se kniha snaží celou dobu a své hrdiny po svém zkouší a zároveň si jich nevšímá je nevšední nápad ale zpracování zaniklo. Řekla bych že to chtělo širší koncept, který by budil menší dojem že vlastně všechno o čem čteme nikoho nezajímá. Možná to byl ten moment smíření s tou knihou, když mi došlo že bych mohla dostat víc ale musí mi stacit tenhle šedý obrázek, kalná clona a nic víc. Knihu jako takovou neposuzuji nízko, protože záměr autorky plně neznám a jelikož jsem citila patřičný diskomfort něco jí muselo vyjít takže 4*
Úplně mi nevyhovuje forma, jak je kniha napsaná, ale příběh je pro mne víc než uvěřitelný. Bylo to, jako podívat se do reálného života těchto dvou lidí.
Ke knize mne přivedl seriál, který mě úplně uchvátil a líbil se mi víc než kniha.
Komunikace je základ porozumění, ale v jejich věku, to člověk nemůže vědět. Život by byl ale o hodně jednodušší :)
Určitě je to zajímavé čtení pro mladé od 15 do 20 let. Příběh je zasazen do současné doby a odráží úplně normální život dvou lidí, který není obohacen o nic hlubšího (proto se to asi jmenuje Normální lidi). Jako výplně tohoto plytkého děje slouží popisy jako "měla modrý kabát s červenými knoflíky", a mnoho dalších vůbec nepodstatných údajů. Možná jsem náročný čtenář a očekávám od knihy, že mě nějak zasáhne, něco se dozvím, zasměju se nebo si odpočinu. Ani jedno se tady nestalo. Připadalo mi to jako vlákno na Facebooku. Pořád dokola číst jak ona neví a on se stydí...asi jsem na to už stará. Je to můj názor a můžete s ním nesouhlasit. To je úplně v pořádku.
Pohled do duší dvou mladých lidí popisující bez zbytečného balastu i ty nejniternější myšlenky, řešící složité rodinné i přátelské vztahy. Zajímavý popis vývoje osobnosti, změny priorit a překonávání nelehkých ran osudu. Konec pro mě byl vyjádřením vnitřního sebepřijetí obou hrdinů, kteří se snaží jít vstříc nejisté budoucnosti.
Čteno v anglickém originále.
Asi jsem ještě nečetla nic depresivnějšího a smutnejšího. Absence přímé řeči mi na začátku trochu vadila, ale po pár stránkách jsem si zvykla a nakonec se to četlo velmi lehce. Člověk pořád čeká, kdy už přijde to štěstí a kdy se celý příběh obrátí, ale místo toho jsem ke konci měla dojem, že jeden z nich musí zemřít... To se naštěstí nestalo, ale ani tak to, myslím si, nedopadlo šťastně. Dávám 5 hvězdiček, protože to ve mě zanechalo silný dojem i když smutný...
Tohle bylo hodně depresivní. Vlastně ani nevím, co jsem od knížky čekala, ale asi ne až takhle smutný příběh. Celý pesimismus umocnili styl psaní, jakým je knížka napsaná. Jak mě se stýskalo po nějaké přímé řeči! Ač se knížka jmenuje normální lidi (a o tom, kde je hranice normálnosti můžeme vést dlouhé debaty), tak jsem si naprosto jistá, že normální nebyl ani Connell ani Marianne. No jsem ráda, že mám knížku za sebou.
První seznámení s autorkou. Takovou knihu umí napsat jen ona. Píše poměrně dobře a hluboce o citech, o kterých se dneska moc otevřeně nemluví. Některé pasáže o intimnostech jsem sice přeskakovala, ale kniha se mi moc líbila.
O příběhu : dva lidé, kteří k sobě cítí něco velmi vzájemného a silného než smrt. Ano mluvím o lásce, která překoná snad všechny překážky, ale někdy ji něco stojí v cestě. Tady je to strach, vyčlenění z okraje společnosti a problémy v běžném životě a škole. Všechno je to schované ve vtipu a sarkasmu, který jak je vidět autotka často používá a ve kterém se ztrácím takže za to hvězda dolů
Dávám * jen za nápad, provedení mi nesedělo, chyběla mi tam přímá řeč v uvozovkách. Při čtení jsem se nudila a myslela jsem si, že to ani nedočtu. Za mě teda žádná hitparáda...
Příběh dvou mladých lidí, kteří k sobě patří, ale nevědí to. I když oni to vlastně dobře vědí, ale neuvědomují si to, a tak musí projít dlouhou a bolestnou cestou duše za sebepoznáním s nejistým koncem. Přestože se často chovají jako pitomci, můžete k nim cítit hlubokou sympatii, protože jsou to v jádru dobří lidé, “zmatení a trpící”, abych si vypůjčil charakteristiku přímo z knihy, kteří se prostě snaží žít, jak dovedou.
Autorka dovedla geniálně zachytit, jaké monstrum to člověk je, když nejen, že sám o sobě neví, kým je, co cítí a co chce, ale ve vztazích k druhým často končí v aktivní roli toho, kým není, a dřív, než se vzpamatuje, se stává svým vlastním nejhorším nepřítelem. Jenže vztah k druhým také osvobozuje a teprve s druhým můžeme být sami sebou. Jak oba tyto aspekty, spása i zkáza, působí ve vztahu k téže osobě?
Zajímavá kniha, normální život dvou normálních lidí, kteří jsou stvořeni jeden pro druhého, ale z jistých důvodů spolu nejsou. Kniha nebyla špatná, ale vyloženě nenadchla. Chyběla mi přímá řeč. Někdy mi přišlo složité se orientovat, zda postava právě mluví a nebo ne.
Mně se to líbilo. A to jsem skoro o dvě generace starší než hlavní hrdinové na začátku příběhu. Podle mě je to částečně o hledání, kterým v nějaké podobě v mládí asi projde skoro každý. Jenže ne všechno, co prožívají hlavní hrdinové, je opravdiu normální. Zaujalo mě, jak autorka řeší potřebu zapadnout, jak důležité je pro mladé lidi, a často nejen mladé, jak je vnímá okolí. A několikrát jsem si pomyslela, jo, kdybyste dokázali komunikovat.
V hodnocení trochu přilepšuji. na čistých 5* to není.
Posloucháno jako audiokniha.
Štítky knihy
přátelství láska irská literatura Dublin střední škola mladí lidé vysoká škola zfilmováno – TV seriál
Naše generace se v tom životě občas nějak plácá a autorka to hezky vystihuje.
Absence uvozovek je nezvyk, ale zrychluje tempo čtení. Knihu jsem si užil i přes vliv seriálové adaptace, která mi přišla o dost depresivnější.