Normální lidi
Sally Rooney
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441472/bmid_normalni-lidi-rxI-441472.jpg
4
842
158
Hlavní hrdinové románu Marianne a Connell vyrůstají na malém městě, ale tím jejich podobnost končí: na střední škole patří Connell ke hvězdám a Marianne je outsider. Když se spolu jednou dají do řeči, změní to jejich život. O rok později už oba studují na vysoké škole v Dublinu. Z Marianny se mezitím stala královna večírků, zatímco nejistý Connell jen velmi těžko nachází své místo ve společnosti. Ačkoliv se oba pohybují v rozdílných kruzích, přitahují se k sobě jako dva magnety. Marianne čím dál víc propadá sebedestrukci a Connell hledá svůj smysl života jinde, oba jsou však konfrontování tím, jak daleko dokáží zajít, aby druhého zachránili.... celý text
Přidat komentář
Školácky napísaný príbeh o láskových útrapách mladých ľudí určený predovšetkým pre násťročných. Veľmi sa mi páčil spôsob rozprávania, ako autorka posúvala dej v mesiacoch a potom sa vracala a objasňovala pocity a správanie ústrednej dvojice.
Koniec bol celkom slabý, resp. nedošlo k nejakému vyvrcholeniu a obsahoval iba mierny záchvev drámy a napätia, ktoré bolo rýchlo zahnané. V podstate som rád, ako to dopadlo, ale mohlo to byť viac dramatické.
Očarilo ma to. Možno ani tak nie príbehom (aj keď bol prudko čitateľný a zaujímavý a láskyplný a aj kus zábavný) ako štýlom, akým bol príbeh napísaný. Vety tak lahodili, akoby boli príjemné na jazyku. Keď budem veľká, aj ja by som sa tak chcela vyjadrovať :D Už dlho som nečítala tak dobrý príbeh o vrstvách a vzťahoch medzi dvoma ľuďmi, aký majú vplyv, ako rozhýbu a mútia rieku života
Tato kniha není až tak obyčejná a zároveň není až tak neobyčejná. Forma člověka dovede do mizerné nálady, protože vystřelí na povrch z jednou jedinou barvou a to s šedí. Vidim tady že nekdo to dal do podobných knih Kde zpívají raci : to prosím ne. Opravdu byť Kde zpívají raci je kniha též smutná a silná, je to ale celkově úplně jiný obraz. Normální lidi není ani tak silná kniha, protože psát na malém prostoru s minimem slov se musí umět aby to zanechalo jinou než takovou pouze šedivou a mlčící stopu. To autorka podle mého neumí tak úplně dobře. Jsou autoři a autorky kteří to zvládají perfektně. Tady je to zóna dívčího románku, který poukazuje na určité tvrdé punkty, ovšem ne natolik nevšední a ne natolik nevšedně. Vytvořit obraz řečeného, o co se kniha snaží celou dobu a své hrdiny po svém zkouší a zároveň si jich nevšímá je nevšední nápad ale zpracování zaniklo. Řekla bych že to chtělo širší koncept, který by budil menší dojem že vlastně všechno o čem čteme nikoho nezajímá. Možná to byl ten moment smíření s tou knihou, když mi došlo že bych mohla dostat víc ale musí mi stacit tenhle šedý obrázek, kalná clona a nic víc. Knihu jako takovou neposuzuji nízko, protože záměr autorky plně neznám a jelikož jsem citila patřičný diskomfort něco jí muselo vyjít takže 4*
Úplně mi nevyhovuje forma, jak je kniha napsaná, ale příběh je pro mne víc než uvěřitelný. Bylo to, jako podívat se do reálného života těchto dvou lidí.
Ke knize mne přivedl seriál, který mě úplně uchvátil a líbil se mi víc než kniha.
Komunikace je základ porozumění, ale v jejich věku, to člověk nemůže vědět. Život by byl ale o hodně jednodušší :)
Určitě je to zajímavé čtení pro mladé od 15 do 20 let. Příběh je zasazen do současné doby a odráží úplně normální život dvou lidí, který není obohacen o nic hlubšího (proto se to asi jmenuje Normální lidi). Jako výplně tohoto plytkého děje slouží popisy jako "měla modrý kabát s červenými knoflíky", a mnoho dalších vůbec nepodstatných údajů. Možná jsem náročný čtenář a očekávám od knihy, že mě nějak zasáhne, něco se dozvím, zasměju se nebo si odpočinu. Ani jedno se tady nestalo. Připadalo mi to jako vlákno na Facebooku. Pořád dokola číst jak ona neví a on se stydí...asi jsem na to už stará. Je to můj názor a můžete s ním nesouhlasit. To je úplně v pořádku.
Pohled do duší dvou mladých lidí popisující bez zbytečného balastu i ty nejniternější myšlenky, řešící složité rodinné i přátelské vztahy. Zajímavý popis vývoje osobnosti, změny priorit a překonávání nelehkých ran osudu. Konec pro mě byl vyjádřením vnitřního sebepřijetí obou hrdinů, kteří se snaží jít vstříc nejisté budoucnosti.
Čteno v anglickém originále.
Asi jsem ještě nečetla nic depresivnějšího a smutnejšího. Absence přímé řeči mi na začátku trochu vadila, ale po pár stránkách jsem si zvykla a nakonec se to četlo velmi lehce. Člověk pořád čeká, kdy už přijde to štěstí a kdy se celý příběh obrátí, ale místo toho jsem ke konci měla dojem, že jeden z nich musí zemřít... To se naštěstí nestalo, ale ani tak to, myslím si, nedopadlo šťastně. Dávám 5 hvězdiček, protože to ve mě zanechalo silný dojem i když smutný...
Tohle bylo hodně depresivní. Vlastně ani nevím, co jsem od knížky čekala, ale asi ne až takhle smutný příběh. Celý pesimismus umocnili styl psaní, jakým je knížka napsaná. Jak mě se stýskalo po nějaké přímé řeči! Ač se knížka jmenuje normální lidi (a o tom, kde je hranice normálnosti můžeme vést dlouhé debaty), tak jsem si naprosto jistá, že normální nebyl ani Connell ani Marianne. No jsem ráda, že mám knížku za sebou.
První seznámení s autorkou. Takovou knihu umí napsat jen ona. Píše poměrně dobře a hluboce o citech, o kterých se dneska moc otevřeně nemluví. Některé pasáže o intimnostech jsem sice přeskakovala, ale kniha se mi moc líbila.
O příběhu : dva lidé, kteří k sobě cítí něco velmi vzájemného a silného než smrt. Ano mluvím o lásce, která překoná snad všechny překážky, ale někdy ji něco stojí v cestě. Tady je to strach, vyčlenění z okraje společnosti a problémy v běžném životě a škole. Všechno je to schované ve vtipu a sarkasmu, který jak je vidět autotka často používá a ve kterém se ztrácím takže za to hvězda dolů
Dávám * jen za nápad, provedení mi nesedělo, chyběla mi tam přímá řeč v uvozovkách. Při čtení jsem se nudila a myslela jsem si, že to ani nedočtu. Za mě teda žádná hitparáda...
Příběh dvou mladých lidí, kteří k sobě patří, ale nevědí to. I když oni to vlastně dobře vědí, ale neuvědomují si to, a tak musí projít dlouhou a bolestnou cestou duše za sebepoznáním s nejistým koncem. Přestože se často chovají jako pitomci, můžete k nim cítit hlubokou sympatii, protože jsou to v jádru dobří lidé, “zmatení a trpící”, abych si vypůjčil charakteristiku přímo z knihy, kteří se prostě snaží žít, jak dovedou.
Autorka dovedla geniálně zachytit, jaké monstrum to člověk je, když nejen, že sám o sobě neví, kým je, co cítí a co chce, ale ve vztazích k druhým často končí v aktivní roli toho, kým není, a dřív, než se vzpamatuje, se stává svým vlastním nejhorším nepřítelem. Jenže vztah k druhým také osvobozuje a teprve s druhým můžeme být sami sebou. Jak oba tyto aspekty, spása i zkáza, působí ve vztahu k téže osobě?
Zajímavá kniha, normální život dvou normálních lidí, kteří jsou stvořeni jeden pro druhého, ale z jistých důvodů spolu nejsou. Kniha nebyla špatná, ale vyloženě nenadchla. Chyběla mi přímá řeč. Někdy mi přišlo složité se orientovat, zda postava právě mluví a nebo ne.
Mně se to líbilo. A to jsem skoro o dvě generace starší než hlavní hrdinové na začátku příběhu. Podle mě je to částečně o hledání, kterým v nějaké podobě v mládí asi projde skoro každý. Jenže ne všechno, co prožívají hlavní hrdinové, je opravdiu normální. Zaujalo mě, jak autorka řeší potřebu zapadnout, jak důležité je pro mladé lidi, a často nejen mladé, jak je vnímá okolí. A několikrát jsem si pomyslela, jo, kdybyste dokázali komunikovat.
V hodnocení trochu přilepšuji. na čistých 5* to není.
Posloucháno jako audiokniha.
Naprosto skvělý nekonvenční příběh života dvou dospívajících lidí. Žádná červená knihovna, žádné zbytečné vzdychání a žádné zbytečné pitvání se v pocitech. Tohle je prostě realita, kterou dle mého názoru autorka naprosto skvěle vystihla a v některých pasážích hnala trochu až moc do extrému.
V této knize je vidět, jak důležitá je v dnešním životě správná komunikace, kterou dnešní mladí lidé postrádají (i kvůli sociálním sítím). Tak frustrující příběh jsem ještě nečetla (a neviděla - seriál). Vše nemusí končit happy endem, stejně tak jako mnoho lidských příběhů prostě happy endem nekončí.
Je pravda, že absence přímé řeči mi dost vadila, ale o to pozorněji se na čtení musíte soustředit, a tím víc ten příběh vstřebáváte.
Knížka asi nebude vhodná pro ty, kteří hledají nějakou "oddechovku". Určitě doporučuji zkouknout i seriál, který je stejně tak povedený jako knížka.
Stejně jako bylo těžké číst knihu Normální lidi, tak je těžké na ni sepsat i názor, což už se mi dlouho nestalo.
Netuším, čím přesně to je, ale asi smíšenými pocity, které jsem měl již ze začátku čtení, a dokonce i na konci.
Na to, že se v knize neobjevuje přímá řeč, jsem si docela rychle zvykl, ale už ne na jednotvárný a nezajímavý příběh hlavních hrdinů.
Jsem ale rád, že se našla i nějaká pozitiva, jako např. několik pozoruhodných myšlenek, které autorka do knihy zakomponovala.
V několika dalších recenzích jsem četl, že se v ní čtenáři našli. A to je asi můj největší problém s tímto titulem, nic mi neříkal. Jedno vím ale jistě, měl bych se k němu za pár let vrátit nebo zkusit seriál. A kdo ví, třeba mi poté řekne o mnoho víc.
Teď ale patřím do skupiny těch čtenářů, kterým prostě tolik nesedla a neoslovila je. Pokud byste si Normální lidi chtěli přečíst, doporučuji si internetu najít ukázku, díky které snad zjistíte, jestli to bude čtení pro vás či nikoli.
Další knize Sally Rooney zkusím dát šanci, její novinka vychází v zahraničí tento rok v září.
Oproti Rozhovorům s přáteli se to nečetlo tak snadno. Příběh mi přišel poněkud fádní a časové skoky, po kterých pak v kapitolách následovaly zase flashbacky, mi přišly občas obtížné. Autorčin styl je zvláštní a neokoukaný a někdy mi přišlo zábavné jak je schopná přejít od měkoučké veky k potřebě spát. Prostě bam, tady to máš:))))
Spousty démonů, ale když máte spřízněnou duši, nakonec je přijmete. Učebnicový příklad, jak moc je v mezilidských vztazích důležitá komunikace.
Sally Rooney jsem si začátkem minulého roku zamilovala díky Rozhovorům s přáteli. Ta kniha adresovala přesně ta témata, která pro mě byla v danou dobu aktuální. Normální lidi nejsou stylisticky určeny mladšímu publiku, tematicky ale ano, proto věřím, že co já našla v Rozhovorech s přáteli (partnerské, milenecké otázky), najdou mladší právě v této novince. Postavení jedince mezi vrstevníky, první láska, sex, uvědomění si vlastních pocitů, myšlenek, tužeb, řešení komplikovaného vztahu, kdy neumíte být s nikým jiným, ale zároveň být s daným člověkem je tak zatraceně těžké… Podobně jako v předchozí knize Rooney adresuje témata zejména skrze dialogy hrdinů, častokrát se člověk při čtení přistihne, že uvažuje nad něčím, co ještě před chvíli neměl vůbec v hlavě. Příběh samotný je pozvolný, opravdu jde spíše o vztahovost, o dynamiku přátelství a lásky dvou lidí. Jste-li čtenáři akčního rázu, v tomto směru asi narazíte. Přestože se mi Normální lidi líbily o poznání méně než Rozhovory s přáteli, přičítám to spíše době, kdy ke mně ty dané knihy přišly, být mi 18, věřím, že bych měla hodnocení přesně obrácené. Rooney se rozhodně řadí mezi autory, které budu mít nadále v hledáčku, umí vystihnout problematiku tužeb dané generace a právem je považována za hlas „mileniálské generace“. Normální lidi jsem poslouchala v audio provedení namluveném Terezou Dočkalovou. Tu jsem nedávno vychvalovala až do nebes pro její interpretaci Prasklin Kláry Vlasákové a musím říct, že i podruhé mi sedla. Díky jejímu „odosobněnému“ hlasu vynikají jednotlivé dialogy a nemáte potřebu se stavět na ničí stranu, prostě přijmete perspektivu, kterou daný protagonista nahlíží na svět a chvíli se nad ní zamyslíte.
Pro me to byl pribeh plny nepochopenych citu, nenaplnenych nadeji dvou lidi, kteri spolu chteji byt, ale nevi, jak na to.
Muze to byt jednoduche, ale z ruznych duvodu neni.
Štítky knihy
přátelství láska irská literatura Dublin střední škola mladí lidé vysoká škola zfilmováno – TV seriál
Normální lidiKniha Normální lidi je v
| Právě čtených | 19x |
| Přečtených | 1 130x |
| Čtenářské výzvě | 136x |
| Doporučených | 65x |
| Knihotéce | 275x |
| Chystám se číst | 452x |
| Chci si koupit | 100x |
| dalších seznamech | 7x |
Zpočátku jsem s knihou dost bojoval. Nemohl jsem si zvyknout na přímou řeč bez uvozovek a samotný příběh mě příliš nezaujal. Postupně jsem však hlouběji pronikl do psychického rozpoložení hlavních postav.
I když román je primárně určen mladší generaci čtenářů a popisuje jejich životní styl, nemohu říci, že bych jednání protagonistů příběhu nějak odsuzoval, resp. neměl pro jejich činy pochopení.
Normální lidi žijí své obyčejné životy, trápí se svými láskami a vztahy s nejbližším okolím (rodinou, přáteli), občas se opíjí nebo rozchází s partnery, řeší svou budoucnost. Myslím si, že hlavně o tom ta kniha byla.