Noc nic nezadrží
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476228/bmid_noc-nic-nezadrzi-jlF-476228.jpg
4
309
67
Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou osobní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin položily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, ale musíme se jí vzepřít.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
Rien ne s'oppose à la nuit , 2011
více info...
Přidat komentář
Odnáším si leda dvě nepříjemná překvapení:
1. Příběhy jako z knih Virginie Andrewsové skutečně existují.
2. Po větě o "obdivu matčiny odvahy" koukám, že jsem tedy musela přeskočit cca 200 stran. No nic, vracet se nebudu.
Vidím tu údiv nad tím, jestli to na jednu rodinu není až moc? Ne. Může se stát hromada věcí i za kratší období v menších rodinách. - Než tady, kde si pořídí... kolik že těch dětí vůbec bylo... do prostředí, kde snad jen chlapeček s chromozomem navíc to má v pořádku v hlavě.
Klaním se autorce za tuto knihu. Příběh vlastní rodiny popsala na jednu stranu syrově a sugestivně, text však zároveň působí citlivě a křehce. V jedné rodině se přihodilo tolik smutných událostí, že nečíst biografický román, říkala bych si, že už to autor trochu přehání. Sám život ale většinou nepíše jen zcela smutné scénáře, tedy i z tohoto vyprávění je cítit určitá naděje a neuvěřitelná síla rodiny. Kniha způsobila, že jsem v průběhu čtení sentimentálně rozjímala o té svojí. Rozhodnutí Delphine de Vigan napsat tuto knihu rozhodně mělo smysl.
Autorka má dar přenést na čtenáře atmosféru tak, že jsem musela ve čtení dělat pauzy, protože mi z toho bylo až úzko. Události jejího života byly tak místy až kruté a bolestné. Do celého vyprávění vložila tolik své emoce a dozvěděli jsme se tolik až bych řekla velmi intimních prožitků, že se obdivuji spisovatelce jak moc svou rodinu odhalila a přes všechna tato odhalení a problémy je tam cítit silné rodinné pouto a taková zvláštní láska. Děkuji autorce za takovou knihu.
Ze začátku to vypadá na celkem idylické rodinné vzpomínky. Jenže pak se vyvalí všechna ta bolest, trápení, nejistota. Autorka mě doslova vtáhla do rodiny, svíralo se mi srdce nad jejich prožitky. Obzvlášť bolestné byly stránky týkající se dopadu Luciliných záchvatů na její dcery. Přes všechnu snahu, boj s duševní nemocí nikdy nekončí vítězstvím, stačí nepředvídaný impuls a vše je zpět.
Autorka umí neuvěřitelným způsobem přenášet emoce na čtenáře. To čtení pro mě bylo hodně smutné, depresivní, a ten optimismus, o kterém se mluví v anotaci i v doslovu, jsem cítila snad jen v části o Lucilině dětství a ve vyprávění o její silné a vitální matce Lianě.
Ale i ty příběhy z dětství byly vedle vtipných postřehů spojeny s tragickými událostmi. Trochu mi to vyprávění o malé Lucile a jejích sourozencích připomnělo - v něčem, snad i tím francouzským prostředím a pohledem do nedávné minulosti - knížky Marcela Pagnola. I když jsou Pagnolovy vzpomínky z dětství pohodovější a méně dramatické, přeci jen mají něco společného. To spojení veselých bezstarostných dětských příběhů s nečekanými smutky.
Čtyři plus.
"Lucile… líčí Antoninovu tragickou smrt, naprosté vymizení vzpomínek před touto ztrátou, i bolest, která následovala: ,Dětství navždy přestalo být idylou.´“
---------------------------
„Takový je život lidí. Několik radostí, velmi brzy smazaných nezapomenutelnými žaly.
Není nutné to říkat dětem.“
(Marcel Pagnol: Jak voní tymián)
Hodně depresivní a smutná kniha o tom, jak se o některých rodinných problémech nemluví a některých se pouze šušká. Jaké to může mít dopady na psychiku jednotlivých členů a jak se s tím porůznu vyrovávají, každý svým způsobem.
I když je děsivé, co se v té rodině stalo, kniha mě nenadchla. Vyloženě jsem se nudila.
Zatím pro mne asi nejlepší kniha Delphine de Vigan. Velmi působivá a emotivní. Přes řadu tragédií a těžkých zkoušek, které provázely život její matky a vlastně celé rodiny, vyprávění jako celek nepůsobí pesimisticky. Styl je zvláštní, protože kombinuje pasáže vyprávěcí s těmi, kde se autorka přímo obrací na čtenáře a líčí samotnou přípravu a vznik knihy. I přes tuto kombinaci stylů působí kniha uceleně a dokáže člověka pozoruhodně vtáhnout do děje.
Krásná, smutná, ale nikoli depresivní kniha, která mě přivedla k zamyšlení (jako všechny knihy této autorky). Tolik tragédií na jednu rodinu - ale život jde dál. Obdivuju autorku, že našla odvahu takhle rozpitvat bolavá místa své vlastní rodiny, určitě to pro ni nebylo lehké. Moji nejoblíbenější knihu od Delphine "No a já" ale tato nepřekonala.
Kniha se pasovala na jednu z mých nejoblíbenější knih vůbec :) Naturalisticky psané, plus postava matky je mi po přečtení tak blízká, že mám pocit, že ji znám odjakživa. Autorka umí vážně dobře popisovat složitou a komplikovanou osobnost Lucile.
Jinak se mi líbí jak z knihy dýchá na jednu stranu pohodová atmosféra, která popisuje soužití prarodičů Georga a Liany a jejich domu, prázdninových her. Babička, která dělá provaz a má 7 dětí, jedno adoptuje a další se po letech narodí postižené a přesto se umí prát s osudem. I přes krásné a pohodové líčení děje do toho vnáší rodinné tragédie - sebevraždu adoptovaného syna, tragickou smrt jednoho ze synů... Nakonec člověk pomalu odhaluje různé tabuizované problémy rodiny.
Silná zpověď o autorčině matce i rodině, kdy sice nevíte co je fikce a co skutečnost, ale nějak podvědomě mám pocit, že pravdy je tam více než je sama schopná někdy unést. Sdílíte nitěrné myšlenky, které vám neřeknou snad ani nejbližší. Donutí vás přemýšlet nad vlastní rodinou, co je důvodem jednotlivých cest a osudů... Na tuto knihu těžko zapomenu.
Sledování takového rozkladu osobnosti... ztrácení se sama sobě... hledání... nacházení... odpouštění... trestání... bylo jako projít si svojí vlastní terapií... jak jen ten život s námi mává... jak moc mají v ruce osud naší duše vlastní rodiče... jak se postavit něčemu, co je nám více či méně dáno do vínku... nebo jak pomoci takové své blízké nešťastné duši, aniž by si uloupla i kousíček té naší...
Každé písmenko je sázeno s takovým citem a opravdovostí, že držíte té ztracené Lucile palce... ať udělá cokoli, tak jí nedokážete nenávidět... vidíte tu bolest... cítíte tu bolest... bolí vás ony všechny...
A přesto... navzdory tomu všemu vyprávění dýchá takovou láskou, něhou a nadějí... že vás ten "prostě život" chtě nechtě pohltí a už nepustí...
Ne nejlepší z tématických knih, které jsem četla, ale rozhodně zásadní kniha do seznamu a její matce vidím až do nejhlubšího kousíčku srdce. Bohužel.
Jak jde hodnotit něco dokonalého? Slovy velice obtížně. Každý kdo tohle přečte, musí smutnit, musí přemýšlet nad životem, nad pomíjivostí lidského osudu. Ale zároveň se i radovat z toho, že může být na této planetě, že někam patří, že má rodinu. Je to doopravdy skvost literatury. Proniknete do osudu jedné veliké francouzské rodiny a stanete se jedním z nich. A nebudete chtít, aby kdokoliv zemřel. Jenže to nejde. To právě nejde...
Asi rok jsem se vyhýbala darované knize, na jejímž přebalu jsem se dočetla, že s v ní střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc. Ne že bych takové knihy nečetla, ale když už to někdo takhle uvede, čekala jsem hodně depresivní záležitost. Všechny zmíněné věci se v knize sice objevují, ale vedle nich se logicky- aby to trochu kontrastovalo- objevuje i mnoho lásky, radosti a chuti do života (vlastně tedy píšu něco, co jiiž je na přebalu knihy- že je to o síle tyto věci překonat). Navíc autorka píše velmi poutavě. Kniha tedy nakonec nepůsobila nijak depresivně, prostě jen tak nějak opravdově jako život.
Nádherná kniha, ale velmi smutná. Četla se těžce a pomalu, ale stálo to za to. Líbí se mi Delphinin styl.
Štítky knihy
francouzská literatura ságy matky a dcery duševní poruchy, duševní nemoci
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Po její poslední přečtené knížce jsem už nedoufala, že něco bude zajímavější a překvapivěji vystavěné...leč opět užasnu nad tím stylem, čistým a upřímným. A ty vstupy do příběhu jsou odzbrojující..vzala nás do svého života, do pokoje...i do hlavy...
"...radši umřu živá."