Noc nic nezadrží
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476228/bmid_noc-nic-nezadrzi-jlF-476228.jpg
4
309
67
Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou osobní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin položily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, ale musíme se jí vzepřít.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
Rien ne s'oppose à la nuit , 2011
více info...
Přidat komentář
Osud jedné rodiny, která to rozhodně neměla jednoduché. A hlavně ne ledajaké rodiny, ale přímo biografie autorky a vyprávění o její matce a celé rodině. To, čím si rodina prošla, nebylo rozhodně snadné, a ne každý by to dokázal ustát. Ponoříme se s autorkou do jejích vzpomínek a pocitů a budeme vše prožívat společně s ní.
Tato kniha je rozhodně jiná než ostatní knihy, které jsem od autorky četla. Tím, že je to hodně osobní, je to, jak kdyby nás pustila autorka dál, než by asi měla. Kromě vyprávění vzpomínek na svou matku nám autorka dává nahlédnout do toho, jak tato kniha vzniká, co ona sama cítí při psaní, zda to už na ní není moc, co v jednotlivých fázích knihy prožívá. To mě na tom opravdu moc bavilo.
Díky velké rodině si můžeme přečíst, jak vnímá jednu situaci více lidí, ne vždy se jejich pohled shoduje. Autorka několikrát mezi řádky naznačí, co se ještě stane, co bude následovat. Na jednu stranu jsem byla napnutá a chtěla vědět, jak to všechno bude, ale na druhou mě toto téma, nebo spíš i to, jak bylo zpracované, nenutilo číst dál a dál. Někdy jsem měla pocit, že knihu potřebuji odložit a některé situace „rozdýchat“.
Při čtení jsem každopádně měla spoustu pocitů a emocí, přišlo mi to nemožné a nereálné, pak zase šokující a neskutečně smutné. Díky tomu si mě nakonec kniha získala, neboť od knih očekávám emoce a tady se mi jich dostalo opravdu hodně.
Celkově tedy musím říct, že je to jiná kniha, než od autorky známe, ale i tak výborná. I když musím říct, že jiné její knihy jsem vždy „zhltla“ na posezení, tady jsem neměla takovou potřebu se ke knize vracet.
Pokud hledáte něco depresivního, něco pomalého, rozhodně ne lehké čtení, tak určitě mohu doporučit. Pokud s autorkou začínáte, zkuste nejprve jiné její knížky, např. Vděk nebo No a já.
Témat, kterých v knize najdeme, je nespočet. Nejvýraznějším z nich je téma sebevraždy, které rezonuje celým příběhem. Pokud se vás toto téma nějakým způsobem dotýká, prosím, zvažte, zda se do knihy budete pouštět. Na druhou stranu ale vyprávění nabízí spoustu podnětů a myšlenek, nad kterými se čtenář může v průběhu čtení zamyslet. Stylisticky se nejedná o nejjednodušší četbu, ale jakmile si zvyknete, velmi rychle se do příběhu začtete.
První polovina knihy, která popisuje dětství a dospívání autorčiny matky, byla naprosto perfektní a skutečně jí nemám co vytknout. Bohužel ale musím přiznat, že druhá polovina už mě bavila o poznání méně. Autorka začne více popisovat svůj život a své pocity a občas sklouzává až k tomu, že se hodně opakuje. Což, jak vy už jistě dobře víte, já na knihách opravdu nemám ráda.
Tezko se hodnoti, protoze obsah je proste strasne smutny. Ale jako knihu bych preferovala roman spis nez vypoved. Casti popisujici psani me vlastne nudily :(
Pre niektorých z nepochopiteľných dôvodov najslabšia kniha od autorky, pre mna najlepšia, a to som prečítala doteraz všetko, čo od nej u nás vyšlo. Táto kniha je východiskom pre všetky ostatné autorkine knihy, v ktorých rozvíja mnohé motívy práve zo svojej prvotiny. Hlboko sa klaniam pred De Vigan a obdivujem ju, že po všetkom, čo prežila (nielen so svojou matkou) zostala kompletná a nepoznačilo ju to oveľa viac. Ale ktovie, čas ukáže. Neviem sa dočkať ďalšieho prekladu!
Tuto knihu jsem si chtěla přečíst už dávno, ale nebyla k sehnání, proto mě nové vydání moc potěšilo. Knihy Delphine de Vigan jsou pro mne skvosty, takže jsem se do četby pustila natěšená jako malé dítko na Vánoce ;-) a skončila jako dítko, které pod stromečkem nenašlo to, nač se moc těšilo :-(. Jsem asi jsem jedna z mála, kdo není naprosto nadšený.
Autorka se tady inspiruje svým životem, zachycuje obraz své matky, jejíž život byl převážně temný, plný ztrát, nemocí a sebedestrukce. Využívá k tomu i svědectví dalších příbuzných. Knihy s takovým námětem čtu ráda a uznávám, že napsat osobní zpověď v takovém případě není jednoduché. Příběh je podán jako retrospektivní vyprávění, které je psané stylem něco mezi biografií a románem a právě toto mně tak úplně nesedlo. Děj je spíše popisný, chybí tu přímá řeč, která by jej oživila. Jsou knihy, kde mi absence přímé řeči nevadí, ale tato k nim nepatří. I přes ten silný námět mi to díky takovému zpracování přišlo bohužel nezáživné a nevyvolávalo to u mne ani emoce, které by se tady daly čekat.
Neříkám, že kniha je špatná, jen jsem tady postrádala ten úžasný čtenářský zážitek jako u ostatních knih Delphine de Vigan.
Kdyby Vigan zvolila formu autobiografického románu, byl by to trhák jako hrom. Život s psychicky narušenou matkou je určitě téma, které vzbuzuje zájem.
Zvolila výpověď, bolestné hledání, vzpomínání, pohledy z různých stran a vytvořila obraz matky, kterou nakonec mohla milovat, vážit si ji a pochopit. Udělala to, i když si vůbec nebyla jistá, jak to dopadne.
Kdo zažil nemocného s bipolární poruchou, schizofrenií apod. blíže než jen zpovzdálí, vidí to všechno dost jinak než jen čtenář čekající příběh.
Od autorky zatím nejhorší. Že je něco smutné a intimní, neznamená nutně, že je i kvalitní.
Prvotina od autorky.
Tolik bolesti a smůly na jednu rodinu...
Mohu říct - chvílemi bavilo, nebavilo, bavilo, nebavilo..střídavě zataženo a oblačno.
Ale nakonec mé hodnocení bude kladné, zachovalo to po přečtení dlouho myšlenkové pochody...
Autorku určitě zase někdy vyhledám...
Je vůbec možné, aby jedna rodina přetrpěla tolik neštěstí? Knížka se mi zdála ještě o to smutnější, když jsem ji četla v Den matek a přemýšlela u toho, jaké zrovna já mám štěstí a kolik dětí prožilo a stále se vyrovnává s následky dětství s právě takovou “Lucile”. Kniha, která mě utvrdila v tom, jak mocně na život každého působí vnější okolnosti, a jak málo proti nim zmůžeme. Smutné čtení.
Pise vyborne. Niet co dodat. Snad len hviezdicku menej tretej tretine knihy, nemala taky ten “viganovsky” spad.
Kniha, která se četla hůř, než jiné od této autorky.Ale je to asi tím, že pokud je život matky autorky složitý, je pak složité i čtení.Každopádně děkuji.
Od autorky som čítal iné veci, ktoré ma omnoho viac zasiahli. Táto kniha - akokoľvek traumatizujúce udalosti sa v nej dejú - ma postupne začala nudiť a iritovať... Ale chápem, že je fakt ťažké napísať o vlastnom detstve a bipolárnej matke s nadhľadom... takže je to skor vlastná autoterapia, ktorej chýba akási nadstavba...ale verím, že mnohých s podobnými zážitkami určite osloví.
Asi jsem čekala od autorky něco jiného. Chápu, že chtěla podat nejvěrnější popis života své matky, ale dle mého toto knize nejvíce uškodilo.
U de Vigan jsem zvyklá na popisy mrazivých depresí, životních selhání, ztracenou víru v lidstvo nebo celý život, na francouzský naturalismus v jeho pravé podobě.
Tady jsem dostala cosi zahalené do pláště nedůvěry - jak kdyby ona sama nevěřila, že o své matce píše, nebo jak to přijmou lidi.
Samozřejmě, že smutných osudů je v knize přehršel, ale jako celek to na mne nepůsobí vůbec důvěryhodně.
Za mne nejslabší kniha autorky.
Velice intimní sonda...
Na počátku je jasný úmysl, a to pochopit "proč" …
Věřím, že se Delphine touto knihou vypsala k svému osobnímu uzavření. A že tu nelehkou odpověď našla ….
Nikdy jsem nečetla nic tak osobního, tragického a přitom plného obrovské lásky a odpuštění. Před autorkou smekám.
Delphine de Vigan obdivuji jako spisovatelku a teď i jako člověka. A v této knize lidská stránka převažuje nad literární.
Silná zpověď, ze které přímo sálá, jak složité bylo knihu napsat a život žít.
Zvláštní směs emocí a odtažitosti, zpráva o matce a vztahu k ní, o jejích vazbách, jejích lidech, její nemoci a samotě... Autorka sama přiznává, že částečně šlo o autoterapii, nepochybuji o tom, že psaní pro ni bylo nadmíru osobní a bolestné. Přesto, nebo možná právě proto, mě kniha nezasáhla; ovšem nevylučuji, že jde o sebeobranu.
Štítky knihy
francouzská literatura ságy matky a dcery duševní poruchy, duševní nemoci
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Od Delphine jsem prozatím přečetla tři knihy včetně této, a jejími dvěma předchozími knihám (Vděk a No a já) jsem byla naprosto nadšená. Noc nic nezadrží je odlišná od autorčiných knih. Autorka v knize jde doslova až na dřeň trápení své rodiny a čtenáře seznamuje s tragickou minulostí svých kořenů. Je až s podivem kolik toho jedna rodina dokázala vytrpět. Kniha v úvodu začíná traumatickým zážitkem, kdy hlavní hrdinka nachází svou matku mrtvou. Spáchala sebevraždu nebo se jednalo o náhodu? Delphine se pomocí deníků, nahrávek či lékařských zpráv snaží dát dohromady celistvý pohled na život své matky od jejího útlého věku až po poslední výdech.
Tento román sklidil celou řadu literárních ocenění. Není se čemu divit, je to opravdu výjimečná kniha ale na druhou stranu, pro leckoho horko těžko stravitelná. Sama se musím přiznat, že se mi nečetla vůbec lehce. Tolik trápení si snad jedna rodina nemůže zasloužit.