Nikdy se nepřestala usmívat

(SPOILER) Mám rozporuplné pocity, prvním důvodem je, že jsem čekala, že budu číst jen psychologický román, bez nadpřirozeného motivu. Jinak bych si knihu nevybrala. Druhým důvodem ohledně příběhu bych opakovala už zveřejněné komentáře. Některé věci nejsou domyšlené a některé scény možná až zbytečně násilné.

EDIT 1.10.2026 Včera večer proběhla poprava Christy Pike smrtící injekcí. Neúspěšně. Zajímavá souhra náhod.

(SPOILER) Kniha Nikdy se nepřestala usmívat je slátanina velkých rozměrů a s klidem by mohla kandidovat na titul v mistrovství světa slátanin. Pominu kopírku Zelené míle, když autor nemá fantazii, nedá se nic dělat. Leč proč krmí čtenáře takovými nesmysly? Jak už psala čtenářka, introvert se běžně nepouští do rozhovorů s cizími lidmi a neběhá po barech, aby makal na lidi. Kolik vlastně paní Saša musela ojet člověků, aby se mohla přiznat k 168 vraždám? Proč se, když už, nepřiznala také k únosům, mučení, sadistickým dobrodružstvím, ekonomickým zločinům, drogovým deliktům, vydírání, obchodu s bílým masem, zneužíváním dětí? Přiznat se k vraždám zlých hovad, které byly popsány, krom oběti fotografky, která ovšem časově neladí, přece nemá žádný smysl. To si to autor nemohl promyslet, než s tímto vylezl na svět? Jak psali jiní, tohle přiznání by i česká policie shledala nedůvěryhodným tak max za pět minut, a to i s přestávkou na kafe a cigáro. Soudní systém, zvláště pak ten americký, by v tomto případě nepřipustil přelíčení. K nemístným vulgaritám, zbytečnému násilí a k popisu deviantníh scénse nemusím vyjadřovat, učinil jsem tak jinde a dosti. Takže co nám zbylo? Kopírka Zelené míle, vybájený nesmyslný příběh plný děr, psychiatr vrah, jenž si titul zakoupil zřejmě na rychlostudiu v Plzni, zbabraná náboženskofilozofická přednáška a pointa na úrovni pokleslého braku. Ostatně, může mi někdo poradit, kdy přesně paní Saša byla nadána schopností pana Coffeyho? Kdy se ji na tváři objevil nesmazatelný úsměv? Kdy pojala trpitelský úkol nasebevzetí vražd opravdových sériových vrahů, aby nevinných obětí bylo víc? Proč se psychiatr stal spoluviníkem krytí sériových vrahů? Kdo vůbec rozhoduje, že letmým dotykem se paní Saši zjeví hříchy a neřády, když i samotní vrazi častokráte neberou své skutky jako hřích, zločin, ba naopak, berou to jako čin víry, dobra a prospěchu lidstvu. Závěrem... styl autora nic moc, kopírka na výbornou a příběh v záporných číslech.

Quid pro quo, Roberte, quid pro quo.

Střídání kapitol, současnost a minulost, to mě na knížkách baví. Hlavně když děj do sebe zapadá jako puzzle.

Povedený psychiatrický rozbor hlavní postavy. Psychiatr Robert Jenkins má před sebou zdánlivě obyčejnou ženu. Jeho prací je dostat se jí do hlavy a zjistit, proč udělala to, co udělala. Ale co když se ona s věčně trvajícím úsměvem dostane do hlavy jemu?

Dva úhly pohledu. Doktorův psychiatrický, který ji pomalu odhaluje, a veřejný – ten, který jde ve šlépějích zákona a který je drsnější než to, co vídáme ve filmu.

Zkombinujte si Dr. Lectera a Zelenou míli a dejte knize o něco hlubší příběh.

První setkání s autorem a já můžu říct, že jsem sakra spokojenej. Okamžité vtáhnutí do příběhu a pozvolné odhalování s atmosférickou gradací děje.

Jen maly detail: Alex bych zařadil jako „sériového“ vraha, ne „masového“ vraha. Tam je rozdíl, ale to jedno slůvko na kvalitě knihy nic nemění. Obzvlášť, když je ten příběh kruci super.

(SPOILER) Asi bych spíš Alexandře odpustila jejich sto šedesát osm vražd než panu Štefkovi tuhle pseudo Kingovskou svatokrádež.
Pokud autor nevěří na nebe, měl by začít věřit na peklo a ve Wikipedii mrknout na pojem "rouhání". Kvůli fiktivní nespravedlnosti vůči fiktivní postavě volil poněkud nehorázná slova vůči někomu, koho vzývá polovina lidské populace.
Knížka je plná zbytečného bezcenného násilí a pointa je s prominutím blbá. Fakt motivaci hlavní hrdinky nechápu a nedává mi smysl, proč se chovala, jak se chovala. Introvert se záměrně nedotýká druhých lidí, když nemusí, ne? Proč by si vzala muže, který v minulosti ublížil jiné ženě? Proč by z dobroty srdce dávala šanci vrahům pokračovat ve vraždění? Celé to nemá moc logiku.
Kdo ví, jestli šla autorovi ve škole matematika? :)

(SPOILER) Kniha mě většinu času bavila. Je čtivá, svižná, má zajímavý námět a byl jsem opravdu zvědavý, kam celý příběh směřuje. Bohužel po odhalení pointy mi začala zásadně vadit její vnitřní logika.

Nemám problém přijmout samotnou nadpřirozenou schopnost Alexandry – je to fikce a beru ji jako pravidlo světa. Problém mám s tím, že se přizná ke 168 vraždám a okolní svět to v podstatě přijme.

Vražda je velmi často čin spáchaný v afektu, mezi lidmi, kteří se znají. Skutečný pachatel tak může mít jasný motiv, vztah k oběti a na místě po něm mohou zůstat stopy. U promyšlené vraždy lze zahlazování stop pochopit, ale u více než stovky různých pachatelů je pro mě naprosto neuvěřitelné, že by vyšetřování ani v jednom případě nenarazilo na důkazy či indicie ukazující úplně jiným směrem než k Alexandře.

Ještě větší problém mám s časovou a místní osou. Bavíme se o 168 vraždách. Opravdu se ani jednou neprokázalo, že Alexandra v době konkrétní vraždy byla prokazatelně někde jinde? Stačil by jediný případ, kdy byla v práci, s někým známým nebo třeba stovky či tisíce kilometrů od místa činu, a celá konstrukce by se začala hroutit.

A pak jsou tu skuteční pachatelé a případní svědci. Z celé té obrovské skupiny lidí by se opravdu nenašel jediný člověk, ve kterém by se hnulo svědomí, když zjistí, že za jeho čin má být popravena nevinná žena? Nebo svědek či někdo blízký, kdo zná pravdu? A klidně i naopak – pachatel, který by byl na svůj čin hrdý a odmítal by přihlížet tomu, jak si „jeho“ vraždu připisuje někdo jiný. U tak obrovské a mediálně sledované kauzy mi absolutní mlčení všech přijde extrémně nepravděpodobné.

Největší problém je ale samotné odsouzení k smrti. Alexandra zná detaily vražd a přizná se k nim – dobře. Ale přiznání přece samo o sobě nenahrazuje důkazy. Kde jsou její stopy na místech činu? Vazby na oběti? Vražedné zbraně? Motivy? Ověření jejího pohybu? Přijde mi absurdní, že by policie, znalci, státní zástupci i soud u 168 vražd jednoduše přijali doznání jako dostatečné vysvětlení a nikdo nenarazil na zásadní rozpor.

A právě to mě na knize mrzí nejvíc. Samotná pointa je zajímavá, ale aby fungovala, musí se policie, justice i více než stovka skutečných pachatelů a dalších lidí chovat přesně tak, jak autor potřebuje. Čím víc jsem nad koncem po dočtení přemýšlel, tím méně mi celý příběh dával smysl. Škoda, protože potenciál měl opravdu velký. 3/5

"Pravda. Pravda je cenné zboží, a tak s ní lidé šetří. Je to měna, která má velkou hodnotu, měna, za kterou si může kdokoliv hodně koupit. A hodně ztratit. Pravda.“

Přesně tahle věta mě provázela celou knihou.

Řádky ubíhaly neuvěřitelně rychle. Čtení je chytlavé a příběh má zvláštní sílu, která mě nutila obracet stránku za stránkou. Po celou dobu mi Alexandra připomínala Johna Coffeyho ze Zelené míle. Někoho, kdo se vymyká běžnému světu, kdo v sobě nese něco výjimečného, neuchopitelného a zároveň hluboce tragického.

Tak trochu jsem tušila, jak to celé dopadne. Nebylo to proto, že by byl závěr předvídatelný, ale protože k němu všechno nenápadně směřovalo. Autor drobnými náznaky skládal mozaiku, která nakonec zapadla přesně tam, kam měla.

A Alexandra? Vražedkyně, jedinečná bytost, hádanka, nebo oběť? Možná od každého něco. Právě její nejednoznačnost pro mě byla tím nejzajímavějším.

Po dočtení jsem se musela vrátit k prologu. Najednou působil úplně jinak. Jako by po znalosti celého příběhu změnil svůj význam a odhalil další vrstvu, které jsem si na začátku nemohla všimnout.

16.07.2026

Audiokniha :
příběh Alexandry, která se přiznala a byla odsouzena za 168 vražd. Soudní psychiatr Robert Jenkins dostane její případ na starost, ale něco se mu nezdá. Alexandra ho fascinuje, pořád se usmívá. Je opravdu vražedkyní a nebo je to úplně jinak?
Tato kniha byla opravdu super, moc se mi to líbilo.

Tuhle knihu jsem opravdu dlouhou dobu odkládala a nemohla jsem se dokopat k jejímu přečtení. Teď už ale vím, že to byla velká škoda.

Robert Jenkins, uznávaný soudní psychiatr, dostane jednoho dne do rukou případ Alexandry. Ženy, která má na svědomí 168 vražd. Ke všem se přiznala, detailně popsala způsoby vraždění a nyní čeká v cele na vykonání trestu smrti. Na první pohled se zdá, že jde o běžný průběh vyšetřování zakončený rozsudkem. Jenže je to opravdu tak jednoduché, nebo se za Alexandřinými činy skrývá něco mnohem děsivějšího?

Během jednotlivých sezení Robert postupně odhaluje Alexandřinu minulost, která je plná bolesti, traumatu a temných zážitků. Překvapilo mě, s jakým klidem o svých činech vypráví. Nemá výčitky, nekolísá a její tvář téměř neustále zdobí zvláštní úsměv.

S každým dalším rozhovorem se Robert noří do případu hlouběji a hlouběji. Postupně se začíná stírat hranice mezi realitou a fikcí a čtenář si přestává být jistý, čemu vlastně může věřit. Právě tohle mě na celé knize bavilo asi nejvíc.

Na knize bych ráda vyzdvihla:
- Námět a hlavní myšlenku: ta byla opravdu originální
- Postavy: Robert i Alexandra mě neskutečně bavili
- Tempo: kniha je svižná, dynamická a stránky doslova mizí pod rukama
- Obálku: nové vydání se opravdu povedlo

Úplně mi nesedlo:
- Drsnost příběhu: kniha je místy opravdu surová a ne každému bude takové čtení příjemné.

Knihu doporučuji všem milovníkům thrillerů. Pokud máte rádi psychologické hry, napětí a příběhy, které vás donutí pochybovat o všem, tahle kniha by vám rozhodně neměla uniknout. Jen ji raději nečtěte před spaním.
Už teď se těším, až sáhnu po další autorově knize.

Po téhle knize jsem sáhla na mnohá doporučení, a tak jsem se těšila na fantastický zážitek.

Alexandra, vražedkyně, která má na svém kontě přes sto padesát mrtvých a neustále se usmívá, slibuje mrazivý příběh. Ze začátku to tak skutečně bylo. Čím víc ovšem psychiatr Robert Jenkins zkoumal její povahu, tím víc mě to nebavilo. Nějak jsem se do příběhu nedokázala ponořit.

Oceňuju ale pointu i to, jak Alexandra nakonec jedním příběhem dokázala přesvědčit doktora o svojí pravdě. Nicméně pro mě ten příběh nebyl tak wow, jak jsem čekala.

Všechny tři knižní obálky jsou ale opravdu moc povedené, ořízka je taky originální a dopis na konci knihy je moc fajn bonus.

(SPOILER) Moc jsem se na knihu těšila, začátek slibný, který pomalu přešel do zklamání. Mám spoustu otázek, na které mi příběh nedal odpověď. Bylo to hodně přitažené za vlasy, hodně nepravděpodobné (s hlavní hrdinkou a jejím "uměním" se dokážu smířit, ale ne s řešením celé situace).

Když jsem po dočtení Mrtvých žen zjistil, že doktor Jenkins se už objevil v dřívější knize a je ze stejného světa jako Hank Giorgio, tak jsem knihu hned vzal. Konečně jsem se do ní pustil a jsem opět velmi spokojen. Je to trochu jiné než detektivní Hank, ale stále výborné. Kniha velmi rychle odsýpá, je kratší a napsaná je poutavým a rychlým stylem.
Někdy u druhého intermezza jsem si myslel, že už vím, jak to celé bude. No, byl jsem velmi blízko, ale přece jen tam nakonec byl ještě trochu jiný twist a překvapení.
Rozhovory doktora s odsouzenou jsou skvělé, ale některé části o mrtvých pro mě byli ještě o level výš.
Martin Štefko je prostě talent, který se čte velmi dobře a rozhodně s ním budu pokračovat dál.

PS: Kdyby někdo chtěl, udělal jsem playlist (snad) všech písní zmíněných v knize.
https://music.youtube.com/playlist?list=PLQesFp79swbXBLtGSC_kR5-_2o7PdQiUg&si=i6lLZtmPlXbV9RgL

Tuto knihu tak každý vychvaloval, že jsem si řekla, že to zkusím. Mile mě překvapilo, že to není nějak tlusté, tak jsem se těšila, že to rychle přečtu. Mě ty bichle nedělají dobře, jsem pomalý čtenář, takže klasická tloušťka knihy mi vyhovuje.
Četlo se to dobře, byla jsem zvědavá, co za tím vším je a proč jsou z toho všichni na větvi. Jednotlivé případy vražd byly nápadité, vylíčené opravdu barvitě a rozhodně bych nechtěla být na místě obětí. Brrr.
Když jsem se blížila ke konci a pochopila, jak to je, tak jsem byla zklamaná. Ač to všichni chválí a autor je se svou prací spokojený (což je v pořádku, je fajn být spokojený), tak já tam viděla pak tolik podobného s jinou knihou, že mi to docela zkazilo zážitek z celé knihy.
Jako chápu, že se musí stát, že motiv, zápletka se budou v různých obměnách opakovat a je taky plno lidí, co zápletku uvidí tady jako první, ale u mě to tak nebylo.
Takže čtivé, dobře vylíčené postavy a události, ale motiv vražedkyně a vysvětlení všeho nebylo pro mne překvapivé. Takže k jásotu jiných čtenářů se nepřidávám, ale uznávám to jako klasický příběh.
A nelituju, že jsem to četla, to ani trochu.

Psychiatr Robert Jenkins má před sebou zajímavý a dost náročný případ. Má před sebou ženu Alexandru, která je totálně introvertní tip a nestojí o žádnou pozornost.
Bohužel se jí dostává až moc velké pozornosti. A ví o ní snad všichni. Žena, která vyplývá zrovna krásou čeká na popravu za vraždy.
Robertovi to nedá a potřebuje si případ sám projít. Zjišťuje, že to není tak jednoduché jak se zdá a potřebuje vědět víc než je ve složkách.
Během sezení se mu Alexandra dostane pod kůži a odhalí to, co by sama neměla vědět.

Je to napínavý, psychologický thriller.
Knížka se čte krásně. Celou dobu mě držela v napětí, co se bude dít dál. Jestli je to všechno vůbec možné. Ke konci se objevil velký nečekaný zvrat. I když jsem za půlkou měla podezření jak to asi mohlo být a nakonec i bylo. Ničemu to nevadilo, protože se pak dostalo krásné objasnění.
Knížka je rozdělena do kapitol, s tím, že každá kapitola je jedna vražda a pak následné sezení a probírání s Robertem.
Těžko říct kdo nakonec vyslýchal koho. Jestli sezení opravdu vedl Robert nebo si to jen myslel a celé to vedla nenápadně Alexandra.

Knížka obsahuje ilustrace k vraždám.

Čtení můžu jedině doporučit.

Skvělé čtení, doporučuji a moc , moc se mi to líbilo .

Toto nebylo čtení pro mě.

Soudě podle valné většiny zdejších komentářů čekala jsem úžasné dílo někde na pomezí hororu a psychothrilleru. Asi to tak mělo být a začátek příběhu podivné ženy Alexandry to alespoň naznačuje. Co se pak ale odehraje na dalších necelých dvou set padesáti stránkách (počítaje v to stránky prázdné a stránky s ilustracemi) je už ale něco, co vlastně neumím moc zařadit.
Alexandra se mi zdá jako postava z jiné planety či dimenze, její chování je nepochopitelné a její titulní úsměv snad mysteriózní. Ale možná taky ne. Co přesně tam dělá blíže neurčený psycholog, který sám má máslo na hlavě, jsem neodhalila, možná píše nějakou dizertační práci. Výživné jsou vsuvky popisující vraždy, zvlášť malebně v případě Fotografa (nebo Fotografky?). Ale proč? O tom, jak to celé skončí, je jasné od první kapitoly, ovšem ještě předtím se Alexandra dočká alespoň nějaké satisfakce v podobě rajské s nudlemi...
Přiznávám, že nevím, co si mám vlastně myslet. A neuklidnila mě ani pointa celé té záhady. Jak už tu kdosi naznačil, inspirace Kingem je celkem zřejmá.

Knížka se dočkala šesti vydání v autorově vlastním vydavatelství, takže je asi docela čtená. Mně na ni nejvíce potěšilo, že vyšla i s barevnou ořízkou, a tak se mi hodila do výzvy.

Tahle knížka mě mile překvapila :-)

Příběh sleduje případ vražedkyně, která i přes děsivé okolnosti kolem sebe působí až znepokojivě klidně a stále se usmívá ... Postupně se odkrývají temná tajemství, která ukazují, že nic není takové, jak se na první pohled zdá, a že lidská psychika dokáže být opravdu děsivá ...

Autor si hezky hraje s atmosférou a napětím, takže jsem měla chuť číst dál a dál ...

Musím ale přiznat, že jsem zhruba tušila, kam se děj bude ubírat a jak by mohl skončit, což mi trochu ubralo na momentu překvapení :-D I tak jsem si ale čtení užila a knížka mě bavila.

Knížka rozhodně stojí za přečtení, pokud máte rádi napínavé příběhy :-))

Nakladatelství Golden Dog máme určitě všichni rádi – a není divu. Na český trh přináší temné příběhy, které si neberou servítky. V roce 2015 vydal Martin Štefko svou knihu Nikdy se nepřestala usmívat – a právě touto knihou zároveň odstartoval činnost vlastního nakladatelství Golden Dog. Při příležitosti desátého výročí nakladatelství se tenhle psychologický thriller dočkal už třetího vydání. A věřte, že v téhle knize se za úsměvem skrývá mnohem víc, než čekáte.

Uznávaný soudní psychiatr Robert Jenkins dostane za úkol vypracovat posudek na Alexandru – ženu odsouzenou za 168 vražd, která čeká v cele na trest smrti. Na první pohled se případ jeví jako rutinní. Alexandra se ke všemu přiznala, důkazy jsou jednoznačné. Avšak během sezení působí klidně, neustále se usmívá a s chladnou přesností popisuje své činy – což Roberta zneklidňuje. Postupně se odhaluje Alexandřina minulost plná traumat a zneužívání, což vyvolává otázky o jejím psychickém stavu. S každým dalším rozhovorem Robert začíná pochybovat o svém úsudku – i o tom, co je skutečná pravda.

Nikdy se nepřestala usmívat mě vtáhla okamžitě. Příběh má skvělé tempo, nikde neztrácí dech a postupné odkrývání vražd i Alexandřiny minulosti udržuje napětí v neustálém pohybu. Alexandra je výrazná a znepokojivá postava – její vyrovnanost a téměř neochvějný úsměv působí chladně a dodávají příběhu dusivou atmosféru. Druhá polovina mě naprosto rozložila a přinutila přehodnotit všechno, co jsem si do té chvíle myslel. Po dočtení ve mně zůstala silná emocionální stopa, podobně jako po Zelené míli od Stephena Kinga. A jako třešnička na dortu je samotné zpracování nového vydání – výrazná obálka, efektní ořízka a ilustrace podtrhují temný charakter knihy.

Pokud máte rádi psychologické thrillery s překvapivým koncem, tuto knihu rozhodně doporučuji.

Tak tohle naprosto předčilo má očekávání!
Nikdy se nepřestala usmívat je příběh opředený hlubokým a nečekaným tajemstvím. Příběh, který se vám vryje pod kůži hned první kapitolou a do samotného konce vás nepustí. Proč? Odpověď je jednoduchá. Musíte prostě zjistit, proč se POŘÁD usmívá...
Za knihou stojí neuvěřitelně originální nápad, kdy jen žasnete nad tím, co se před vámi postupně odkrývá, kam příběh směřuje. Měla jsem nějaké ty teorie, o to víc mě ale těší, že jsem vůbec netušila, jak to nakonec celé bylo.
Moc mě tady bavily postavy. Hlavní hrdina, Robert Jenkins, který provází celým příběhem, je postavou, kterou si oblíbíte, ke které se rádi vracíte (a já vím, že budu v autorově sérii), a která není jen prázdnou figurkou a nástrojem. Vše se ale samozřejmě točí okolo Alexandry, a ta je... Zajímavá! (a víc ani slovo) Zkrátka můžu říct, že mi ještě nějakou chvíli bude strašit v hlavě...
Kniha se skvěle čte, což je vzhledem k tématu možná špatné slovo, ale nemohla jsem se odtrhnout a byla to v podstatě jednohubka. Kapitoly jsou originálně rozvržené, moc mě bavilo použití intermezza jako náhledu do minulosti i střídání pohledů.
Jsem nadšená! Celý příběh je do detailu promyšlený, nečekaný a specifický v tom, jak pracuje se čtenářovou hlavou. Autor skvěle pracuje nejen s psychologií postav, ale taky s tím, jak můžeme vnímat, co je dobré, co je odpustitelné, co je za nějakou hranicí.
Není zde nouze o dost drsné popisy, některé dokáží přímo šokovat a možná nejsou pro každého, příběhu ale dodávají na specifické temné atmosféře, bez které by to celé nefungovalo tak skvěle.
Doporučuji, těším se na další setkání s Robertem!