Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/465641/bmid_nevidim-ani-tmu-rozhovory-o-nadeji-AiY-465641.jpg
4
284
77
Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? S šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru... Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… Rozhovory doprovázejí fotografie přední české fotografky Alžběty Jungrové.... celý text
Přidat komentář
Další výborná záležitost od tohoto autora, který tentokrát vyzpovídal šest žen, jejichž osudy nejsou opravdu zaviděníhodné - přesto ale našly sílu žít dál. Navíc opět doplněno krásnými fotografiemi.
Knihy Aleše Palána jsou taková spása. Ukázka, že svět není černobílej, že jsou tady pořád lidi, kteří vše vidí jinak. Doopravdy vidí.
V některých příbězích jsem tu naději vlastně ani neviděla. Životy těch žen mi dělaly v hlavě guláš a stavěly protiklady proti sobě, aniž by jedna strana měla nadvládu. Čímž samozřejmě nezlehčuju ony osudy, možná mi dělaly v hlavě zmatek, protože jsou tak neskutečný a bolestivý.
No nejvíc mi uhranul rozhovor s Apolenou. V tom byla cítit ta životní síla, energie, láska ke světu, i přesto, co všechno zažila. Měla jsem z toho až husí kůži.
A potom poslední rozhovor s Anetou. Neskutečná síla a odhodlání. Odhodlání být lepší, i přes to všechno.
Posílám sílu, poklonu a obrovský děkuju. Za sdílení.
Počínaje prvními Samotáři mají u mě knihy rozhovorů pana Palána v oblíbenosti lehce sestupnou tendenci. Tato poslední se mi líbí nejméně, i když pan Palán stále dělá rozhovory moc hezky.
Některé příběhy mne oslovily, hrdinky ve mě vzbudily sympatie a měla jsem z jejich příběhu a charakteru (tak, jak vyplýval z rozhovoru) pozitivní pocit. Ne v tom smyslu, že bych jim ty rány osudu přála, ale soucítila jsem s nimi. Některé příběhy naopak. Speciálně Míša se svým hodně flexibilním přístupem k morálce je člověk, jehož příběh jsem si se zájmem přečetla, ale nevzbudila u mě snad žádnou pozitivní emoci.
Rozhodně mě kniha dovedla k přemýšlení. Musí nám být lidé sympatičtí svou povahou a chováním, abychom s nimi dokázali soucítit? Je nezbytné k lidem přistupovat jinak, pokud si v dětství zažili nějaká traumata, která se na nich podepsala? Měli bychom jim kvůli tomu automaticky odpouštět chování, které se nám nelíbí? Kolik šancí od důvěřivých dobrých duší tito lidé dostanou a využijí, kolik jich podobní lidé promarní? Stojí jedna využitá šance za to, pokud na ni připadne deset zneužitých? A kdo má právo to hodnotit? Když tito lidé hledají pomoc, najdou ji? A hledají ji vůbec? Stojí o ni? O co vlastně stojí? O rozhovor? O soucit? O materiální pomoc? Jak to máme poznat, když si neřeknou? Jak máme poznat hranici mezi tím, co jim pomůže a co je obtěžuje?
Další velké téma, které je v knize naznačeno, je víra v Boha. Je zajímavé vidět, jak berlička víry v někoho všemohoucího a schopnost odůvodnit si jeho existencí dobré i zlé, některým hrdinkám pomáhá.
Pro mě zatím nejlepší knižní rozhovory, které jsem od Aleše Palána četla. Příběhy žen, zkoušených osudem, pro mě byly mnohem zajímavější a inspirativnější než vyprávění o šumavských samotářích. Zřejmě hlavně proto, že - až na jednu výjimku - ženy z knihy "Nevidím ani tmu" neutíkají před společností, neprotestují "divným životem" proti společenským poměrům. Tyto ženy mnohem více musí vzdorovat osudu, který si samy nezvolily. Navzdory vší temnotě ovšem pořád míří za světlem.
Myslím, že jsem z této knihy tak trochu zklamaná :-( Po "Samotářích" jsem čekala další knihu nabitou energií a moudrostí těch, kteří žijí jinak. Životní příběhy které mi otevřou srdce a oči. Navíc se jednalo o ženy! Do knihovny jsem téměř běžela, ale už po prvním rozhovoru mi bylo jasné, že tentokrát mi husí kůže při čtení nenaběhne. Ve finále mi trvalo týden než jsem se knihou prokousala a v některých okamžicích jsem už neměla ani chuť číst dál. Omlouvám se pane Paláne, tuto knihu nedokážu pravděpodobně docenit....
Taková kniha nelze jednoduše hodnotit, co čtená, to jiný názor... Ale asi nemohu napsat, že ji k přečtení doporučuji...
Tahle kniha byla psaná až na dřeň.
Přitom na mě působí veskrze pozitivně.
Pozornost se kterou jsou tyto ženy vyslechnuty, a laskavost s jakou jsou jejich osudy zpracovány. 1*
Rozhovory na krev. Šest žen, šest těžko snesitelných údělů, šest vůlí k životu. Extrovertní Míša je tak svá, že navzdory líčeným ošklivostem jsem se při čtení usmívala; před Denisou se skláním, protože vybojovat si při takovém množství diagnóz normální život je neuvěřitelný výkon; stejně působí schopnost paní Sieglinde udržet si pokoru a vědomí domova, schopnost Jany existovat po neodčinitelné ztrátě a schopnost Apoleny jít proti proudu a postižením za vyhovujícím způsobem života (je hrůzné vědět, že neumíme žít a nechat žít, že někdy nelze pomoci - a že ubližujeme, ať chceme nebo nechceme). A díky za závěrečný rozhovor s Anetou, která dokázala uvidět tmu příliš brzy a učí se jí ubránit; protože naděje, protože naděje, protože naděje...
Při četbě téhle knihy mrazí a člověk si samozřejmě sobecky říká, že je rád, že ho něco takého nepotkalo a že si už opravdu nikdy nebude stěžovat na drobná příkoří osudu. Život některým lidem nakládá tolik úderů a bolesti. Je obdivuhodné, že dokážou vstát, jít dál, žít...Zaslouží obdiv a Aleš Pelán poděkování za další inspirativní knihu, která donutí zamyslet se nad životními hodnotami.
Považuji za neuvěřitelně děsivé, že pro mnohé z nás znamená nerealizovatelné "utrpení" byť jen četba o krutých osudech nám neznámých lidí. Přitom zavřením očí nejen, že obdobné problémy nezmizí, ale naopak ještě vygradují. Proč se tito skuteční hrdinové skrývají a před společností spíše unikají do ústraní? Umíme být neskutečně apatičtí, což z nás dělá bezohledné osoby. Neumíme komunikovat, ani tu jen prostě být, někde nablízku. Vždyť většina respondentek vzpomněla na absenci empatie, či dokonce na vjem sobeckého uvažování, když se v podstatě bezstarostní lidé hladově krmí smutnými osudy, aby si mohli oddechnout, protože jich se to přece netýká. Proto pro mě kniha představuje cenný "antiindividualistický" apel, abychom zůstali více lidmi a snažili se nebýt zahleděni jen sami do sebe a svých pseudoproblémů.
Knižní rozhovory Aleše Palána jsem objevil až díky šumavským samotářům. Možná později, než bych si přál, už proto, jak hluboko mi umožňují vstoupit do životů a myšlení lidí, které neznám a pravděpodobně bych nikdy nepoznal. Jeho novinka se zabývá osudy několika žen, které se střetly s nelehkými událostmi, nic z toho není zcela uzavřeno, o to intenzivněji každý rozhovor vyznívá.
Obdivuji, jak citlivě a pozorně se Aleš Palán ptá, aniž by přestal naslouchat (nebo právě proto), odkrývá postupně schod po schodu do zákoutí každé z žen, s nimiž rozhovor vede. V jeho otázkách není touha po maximálním odkrytí, přistupuje ke každému s pokorou. Ale neprovází jej ani nadbytečný sentiment, ukolébání se soucitem.
(SPOILER)
Další série rozhovorů Aleše Palána, tentokrát s šesti ženami, s nimiž se život nemazlil.
***
Míša - žena, která pochází z rodiny alkoholiků, musela se v dětství vyrovnávat s absolutním nezájmem rodiny, nyní se řídí svými vlastními pravidly, má kontakty na brněnské podsvětí, byla ve vězení, do všeho jde po hlavě, na okolí často křičí, ve vztazích je ale velmi submisivní, což se jí samozřejmě nevyplácí
***
Denisa - obětavá matka a manželka, která trpí všemi možnými málo známými chorobami, necítí čtvrtku těla, i tak dokáže ale žít na beskydském venkově velmi aktivní život
***
Jana - žena, která se stále vyrovnává s tím, že přišla před deseti lety o svého jediného, osmnáctiletého syna, ztratil se na moři v Chorvatsku a dodnes se jeho tělo neobjevilo
***
Sieglinde - původem Němka, která jako malá zažila odsun Němců ze šumavského pohraničí, kde s rodinou žila, oni sami v Československu zůstali, ale žili jako druhořadí občané
***
Apolena - její příběh není doplněn fotkami kvůli ochraně soukromí, aby ji nemohli najít rodiče, kteří ji brutálním způsobem v dětství a dospívání týrali, kvůli tomu, že ji otčím shodil z půdy, v šestnácti letech oslepla
***
Aneta - osmnáctiletá slečna, která má bohatou zkušenost se životem feťačky, k níž patří krádeže, neustálé lhaní, pobyty v diagnostických ústavech i pasťáku, pochází z rodiny alkoholiků, matka kvůli pití v 41 letech zemřela; Aneta momentálně žije v Jihlavě, velmi hezky vzpomíná na ředitele ústavu Radka Vovsíka, jednu vychovatelku, která se jí prý stala druhou mámou, a na majitelku jihlavské kavárny Paseka, která jí dala pracovní příležitost
***
Čtenáři se v hlavě při čtení honí spousta otázek: co všechno dokáže člověk v životě snést, jak dítě ovlivňuje prostředí rodiny, co si z rodiny do života nese, jak lidem pomáhá v životě víra či řízení se nějakou vyšší morálkou, jaké všechny "náhody" mohou do života zasáhnout, do jaké míry se do života druhých (ne)plést...
Knížku jsem vyloženě zhtla, nedokázala jsem přestat číst, tyhle rozhovory mě bavily asi víc než se samotáři, protože v nich vystupovala většina mužů a moc se nediskutovalo o rodinných či mezilidských vztazích, jež tvoří jádro této novinky a jež mě zajímají daleko víc než rozjímání nad samotou, ačkoli i to bylo samozřejmě nadmíru pozoruhodné...
Bezesporu silných a mimořádných lidí je kolem nás spousta. Příběhy šestice žen je jen velmi malý průřez. Ale to neznamená, že by si tato kniha potažmo tyto ženy nezasloužily pozornost. Citlivě vedené rozhovory autora odhalují bolesti, ztráty a hlavně sílu i nezdolnost. Každý jednotlivý příběh na mě zapůsobil a přiměl k zamyšlení. Fandím všem, kteří když padnou, tak zase dokáží vstát. Fandím všem, kteří se ze života neposerou.
Štítky knihy
rozhovory česká literatura české ženy osudy žen
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
S knížkami od Aleše Palána mám jen jediný problém - nedají se odložit. Vážně. Musela jsem číst pořád dál a dál. Je zajímavé uvědomit si, kolik neobyčejných lidí vlastně cestou potkáváme. Neznáme jejich příběhy, ale každý má nějaký. Někdo si vytáhne celkem fajn karty, někdo naopak ty nejhorší. Nevím, jestli bych tyhle rozhovory označila jako "o naději", protože chvilkami mi z nich bylo celkem úzko, ale rozhodně jsou v lecčem inspirující.