Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem

10.11.2018

Nejvíc na mě kniha zapůsobila jako vězeňská literatura svého druhu (ač byla Debora v ústavu dobrovolně). Specifické hromadné cítění a názory pacientek jsou popsané skoro reportážním stylem, charaktery vykreslené jasnou, ostrou linkou, přitom s velkou schopností vcítění. Fungování psychiatrické léčebny na konci 40. let je pro dnešního čtenáře v lecčems šokující, ale právě díky stylu není prvoplánově bulvární. Vylíčit dnes pacient svému lékaři, že ošetřovatel bije znehybněné pacientky, asi by odpověď "Je mi to líto, ale není to v mé kompetenci" vyvolala skandál - tehdy to byla prostě nepříjemnost, kterou je nutno překonat.

Debora jako autobiografická hrdinka je nečekaně vzdálená a plochá vzhledem k prostoru, který měla oproti jiným postavám. Bohatý vnitřní vesmír zredukovaný na tři osobnosti a pár rozhovorů, čím dál tím víc odtažité popisné pasáže, ke konci symbolická ultraredukce na seznam "zdravých" hmotných věcí, jako by se Debora úspěšně vrátila do světa ve formě 26 natáček, 1 punčoch do města a 1 pláště.

Shrnuto: Kdybych neměla žádná očekávání a ideálně nečetla anotaci, byla bych spokojenější. Takhle nevyrovnaný zážitek a 3,5 hvězdičky.

26.10.2018

Kniha mě zasáhla, díky ní si chci přečíst další knížky týkající se duševních chorob. Nenásilný náhled do duše nemocného člověka, kniha je pro mě ještě cennější v tom, že sama autorka si nemocí prošla. Mohu jen doporučit, emotivní čtení.

10.10.2018

Autobiografický životní příběh dívky, která onemocněla jednou z nejzávažnějších psychiatrických poruch, schizofrenií. Kniha je moc čtivě a dobře napsaná, je zajímavé dozvědět se něco o tom, jak přemýšlí psychotici a proč v akutní fázi nemoci jednají pro nás nepochopitelným způsobem. Mimo jiné poukazuje na to, jaké péče se zadarmo dostane nemocnému ve státní léčebně a jaké v soukromé péči, která se ovšem platí nemalou částkou. Jako nemajetná mladá dívka by Joanne skončila patrně doživotně umisťovaná po různých pochybných ústavech, kde si s ní nevěděli rady ani na ní neměli příliš velký prostor. Protože z ústavu zavolali do školy, že pokračování ve studiu již kvůli těžké nemoci nebude Joanna schopná, uvízla by tam s nedostudovanou školou, stala by se invalidní a vedla by s největší pravděpodobností dost neuspokojivej život. Rodiče naštěstí měli na to zaplatit dceři špičkovou lékařku, která byla k dispozici i po neordinačních hodinách na telefonu a uměla si poradit s tím, na co řadovej psychiatr nestačil. Dívka díky jejím schopnostem a odbornosti dostudovala a byla vedena tak, aby mohla samostatně fungovat. Věc, o které se může obyčejnému člověku jenom zdát. I to je realita. Na tom samozřejmě nic nemění fakt, že sama pacientka se musela dost snažit a že podobná těžká látka se musí umět napsat a vystihnout, což se ne každé autorce podaří.

Snažila jsem se, ale nedokázala jsem se začíst do Debořina schizofrenního světa. Knihu tedy nehodnotím, jen vím, že pro mě napsána nebyla.

21.02.2018

Vynimocne dielo. Predstavte si byvaleho schizofrenika, ktory je zaroven velmi talentovanym spisovatelom a opisuje vam, co zazival a videl pocas liecby. Tiez vynimocnej - bez medikamentov na toto ochorenie (ktorych ucinky zrejme budu predmetom sporov).
Mimochodom, po rokoch od uspesnej liecby a po vydani knihy sa psychiatri zhoduju, ze autorka netrpela schizofreniou, ale depresiou.

15.11.2017

Vyborne vykresleny pohled do sveta schizofrenie, poutave cteni, nuti precist jednim dechem.

31.10.2017

Působivý pohled na to, kde také mohou být kořeny duševních poruch a jak obtížné, ale možné, je vrátit se i s takovouto diagnózou do "normálního" života.

02.10.2017

Tahle knížka je naprosto unikátní tím, že popisuje vlastní zkušenost autorky s duševním onemocněním a jeho komplikovanou léčbou. Navíc v době, kdy žádná medikace nebyla reálně k dispozici. Autorka se tudíž musela se svým onemocněním, které provázela dlouhá období těžkých psychotických stavů, vyrovnat jen za pomocí psychoterapie. Tou ji provázela výjimečná a významná terapeutka. Knihu ovšem nelze zredukovat jen na to - je čtivá, svižná a ačkoli nejde po povrchu, je i poměrně dost stručná. Všem, kteří se zajímají o psychická onemocnění nebo psychoterapii, vřele doporučuji.

19.06.2017

Popis duševní nemoci se dá najít v mnohých knihách, ale rozhodně ne tak silný, propracovaný, snažící se komplexně a pečlivě uvést čtenáře do světa, který nemocný prožívá. V této knize se čtenář útržkovitě seznamuje i se zvláštním jazykem, který si Debora, hlavní postava, vytváří.
Pasáže, kde nás Debora uvádí do svého prožívání nemoci, nejsou lehké čtení. Postupem času se ale čtenář zorientuje v "bozích" a jiných postavách, které ovlivňují Debořiny emoce a nálady a momentální výslednici pozitivních a negativních podnětů, které od nich vycházejí, a stejně tak začne chápat síť vztahů mezi pacintkami v léčebně a pravidly a zvláštnostmi, které v tomto specifickém společenství platí. Zjišťuje také, že duševně nemocní se občas zdají být zdravější a "lidštější" než "normální" lidé, ti zvenčí. Dojemná je touha pacientek dostat se zpátky do života "tam venku", idealizace tohoto světa a zároveň obavy z něj a z možnosti, že se do něj někdy navrátí.
Nádherný je vztah, který se postupně rozvíjí mezi Deborou a její lékařkou, doktorkou Friedovou, která zůstává autentická, svá, nevychází z role psychiatričky/psychoterapeutky a nesnaží se Deboře vnutit skrz to, co si myslí, že by chtěla slyšet, ale ladí se na ni, pokouší se uchopit a pochopit její svět, být citlivá, ale když to Debora potřebuje, když propadá sebelítosti a stagnaci, i tvrdá a drsná.
Doktorka Friedová by podle mě měla být inspirací pro každého, kdo se v budoucnu plánuje uplatnit v profesi spadající do oblasti psychologie.

17.04.2017

Určitě je vhodné to pojímat téměř jako výstižné popsání toho, jakým způsobem duševně nemocný myslí, mluví, jedná. Co mi ale vadilo ta nejasnost toho, kdo co říká. Zvláště když Debora byla u Furii - tam jsem to vůbec nepobírala, kdo co říká, jak přemýšlí. Ona se tak přizpůsobila Deboře, že ta autentičnost byla až neuvěřitelná.
Co se týče popisu vztahu dětí k tomu, že jiné dítě byl žid - další neuvěřitelná hostorka. To rodiče (nebo možná učitelé, vychovatelé, či jiné lidé) nevyznávající judaismus nemají nic jiného na práci než učit své děti antisemitismu? I když ono to možná bylo vlastně v té době, kdy se to vyostřovalo, kvůli Hitlerovy a jeho předsudkům.
Doporučuji přečíst ale ne jen tuto knihu ale mnoho dalších ze stejné edice od nakladatelství Triton.

Syrová pravdivá a velmi působivá výpověď. Pravda až na dřeň. Skvělá kniha a úžasně vyprávěná.

03.09.2016

Tato kniha dokonale otevírá svět schizofrenie ... Velké díky autorce, která nás vpustila do svého druhého já. Zvládla to převážně jen díky terapii ... Bohužel dnešní svět není nakloněn pomalým tempem k uzdravení, a tak se toto řeší celoživotním berličkováním chemií, která dává zbohatnout farma firmám ... Smutné ... Lidi otevřete oči, co se to s námi děje!!!

31.08.2016

Poprvé jsem ji četla na vysoké v rámci studia psychologie a od té doby se k ní ráda vracím. Možná je to tím,. že mám ráda knihy s psychologickou tématikou, nebo tím že se zajímám o všemožné duševní poruchy, ale přijde mi neskutečně poutavá a přečetla jsem jí jedním dechem. Škoda, že autorka nemá více podobných titulu.

25.05.2016

I já se přidávám mezi ty, kterým se kniha velmi líbila. Dovedete si představit jak vůbec silný musí být člověk, který se vyléčí (bez léků)? Jak řekl jeden psychiatr:"Kdybych prožíval to co schizofrenici, taky bych se zbláznil."

11.04.2016

Mrazivé. Místy jsem přemýšlela nad tím, jak tenká hranice je mezi normálností a šílenstvím. Vždyť kolik lidí žije v různých vlastních světech...

16.02.2016

Abych opravdu dobře pochopila vnitřní svět hrdinky, musela jsem číst dlouho a pozorně... Dvě životní cesty. Jedna je ta, která slibuje bezpečný život uvnitř vlastně vytvořeného světa a ta druhá nebezpečný a zlý svět reality.

16.02.2016

Nevím, ale mě Debora nepřišla nemocná. Prostě jen viděla a cítila. Od malička viděla a cítila jak bláznivá a krutá je běžná společnost a po opakovaných zraněních z toho musela pryč. Tak moc pryč, že si stvořila svět vlastní, kam mohla utéct před "normalitou" všedního života.

"Tudíž ten, kdo je přítel - každý, kdo tě má rád nebo koho upoutáš - přijde k záhubě; buď to způsobíš ty nebo za to může blízký vztah k tobě..." "Ano, je to tak."

"Mohlas mi ublížit - a tys to neudělala!" A protože Debora nemohla pochopit, proč ji Carla ušetřila, třásla se na lůžku a skřípala zuby v neovladatelné, čiré hrůze.

"Chci ti teď něco říct, aby sis na tu myšlenku zvykla. Chystám se odjet 26. června a vrátím se 18. září. Zařídila jsem, aby sis měla s kým povídat, až budu pryč. Zanechávám tě v dobrých rukou." (Furii, lékařka) Vzhledem k tomu, že yrijský zákon se vpletl do zákonů světských, Deboře bylo jasné, že Furii odchází navždy. Stejně jako ze svých citů odstranila lásku ke Carle a vzpomínky na ni, jakmile přítelkyně poprvé odešla z déčka, zapomněla nyní Debora na Furii, jako by tu nikdy nebyla a jako by se už nikdy neměla znovu objevit.

25.02.2015

„Někdy se člověk musí rvát s něčím, co nepovolí, a uchýlit se tam, kde je bezpečné bláznit.“

Schizofrenie, nemoc označovaná za jakési rozdvojení osobnosti, ačkoli se jedná spíše o roztříštění vlastního vědomí, vědomí skutečnosti. Je těžké si ji představit, ztotožnit se s ní, pochopit ji. A jen díky takovým autorům a autorkám jako je Joanne Greenberg jsme tomu blíž.

Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem pro mě byla kniha, kterou bych byla bývala přečetla jedním dechem, nemuset mezitím skládat jednu zkoušku. Je napsaná natolik strhujícím a barvitým způsobem, že vás Debořin alternativní svět i jeho konfrontace se světem skutečným úplně pohltí. Popis práce zdatné psychoterapeutky, která má předobraz ve slavné Friedě Fromm-Reichmannové stejně tak. Jsem ráda, že jsem mohla podniknout tu dlouhou a trnitou cestu s Deborou - od jejího prvního zadostiučinění v podobě názoru, že je opravdu nemocná, přes budování si vztahu k ohnivé Furii, až po postupné odlučování se od té fantastické "reality" v její hlavě, opuštěním yrských božstev ronících diamanty a vznášejících se nad nekonečnými pláněmi Yru. A že to muselo být opravdu těžké. Ale ano, stojí to za to - pro to malé Možná.

„V tichu, ve spánku, před činem či dechem, naprosto a nezměnitelně, nganon křičí ze sebe.“

„Změř si nenávist, kterou teď cítíš, a taky pocit hanby. To množství je také mírou tvé schopnosti pro lásku, radost a soucit.“

(Když pomineme psychologickou hloubku celé knihy, nedá mi to nepozastavit se nad krásou vymyšleného jazyka, ostatně ukázku sem napsala do komentáře už uživatelka Bonda.)

13.02.2015

Nejautentičtější přiblížení schizofrenního světa. Věrohodně autobiografické. Debora je děvče s maskou, sarkastickým vtipem a výtvarným talentem. To, co prožije ve viditelném světě, má svůj dozvuk v zemi, kterou zná jen ona a ve kterém duchaplně rozmlouvá s bohy, přijímá od nich rozkoše, tresty, Jámu. V léčebně se dostane do péče lékařky, která jí postupně přivádí k vědomí, že umělý svět je jejím vlastním dílem a že jej může přestat vytvářet.

Ukázky:

„Je to tajný jazyk a existuje i polatinštělý náhradní jazyk, který někdy používám - ale je to skutečně jen krycí pláštík, padělek.“
„A ty nemůžeš pořád používat ten skutečný?“
Debora se zasmála, protože otázka byla nesmyslná. „To by bylo jako nabíjet světlušku kulovými blesky.“

„Quaru…“ opakovala. Tahle srážka ji znervózňovala a Debora slyšela, jak její vlastní hlas říká bohům: ale já jsem slíbila. „Znamená to… znamená to vlnovitě a vzbuzuje to představu čehosi víc mořského, někdy chladu nebo také toho hebkého, svištivého zvuku. Znamená to jednat tak, jak jedná vlna.“
„Proč tedy neřeknete jen vlnovitě?“ zeptal se.
„No… nastoupil temný pot, který byl předehrou Trestu. „Používá se to k označení všeho, co je vlnovité, ale vzbuzuje to zároveň představu moře a to může být někdy velmi krásné.“
„Rozumím,“ přikývl. Věděla, že nerozumí.
„Někdy to můžete použít pro vyjádření toho, jak vane vítr, nebo pro označení krásných dlouhých šatů, vlasů, které se kadeří, nebo… nebo odchodu.“
„Znamená to i odchod?“
„Ne…“ odpověděla Debora. „Je ještě jiné slovo, které se používá pro odchod.“
„Jaké slovo?“ Znělo to jako žádost.
„Závisí na tom, zda se uvažuje o návratu…“ vykoktala nešťastně.
„Velmi zajímavé,“ poznamenal.
„Je také jedno úsloví.“ (Právě si ho vymyslela, aby zachránila sebe i je.) „Zní: nestřílej sekerou.“
„Střílet sekerou?“ podivil se.
Asi je to amerikanismus; zkusila to tedy znovu: „Neoperuj mozek krumpáčem.“