Němý výkřik

Když se člověk pustí do čtení knihy Němý výkřik od Kendži Nakagamiho, očekává silný příběh, který rezonuje skrze rodinná traumata a kulturní zvláštnosti. Bohužel, moje čtenářská zkušenost byla přesně opačná – od prvních stran jsem se nudila. A to natolik, že jsem se nudila i v polovině, i na konci.
Téma by přitom mohlo být nosné – hlavní postava Micu a jeho žena, která se upíjí kvůli těžkému rozhodnutí dát svého postiženého syna do ústavu. Jenže tohle zajímavé jádro se brzy rozpouští v nepřehledném labyrintu myšlenek, zdlouhavých popisů a zvláštních retrospektivních scén. Patlání se v minulosti Micuova a Takašiho rodinného zázemí, včetně jejich dávno zemřelých sourozenců, mě nechávalo zcela chladnou.
Jedním z hlavních problémů knihy pro mě bylo prostředí a mentalita, které jsou nám – středoevropským čtenářům – hodně vzdálené. Japonská kultura, tradice i chování postav pro mě byly těžko uchopitelné. Například sebevražda Micova přítele na začátku knihy mi připadala tak absurdní a nevysvětlitelná, že jsem vůbec nechápala, co to má být za postavu. Pokud bych měla na základě této knihy hodnotit japonskou společnost, nebyl by to lichotivý obrázek – a právě proto si říkám, že ji raději vezmu jako omyl, než abych si vytvářela předsudky.
Postavy mě znechucovaly – většinou mi byly nesympatické, někdy až odporné. Některé jazykové volby ve mně vyvolávaly spíš nechuť než zájem – například neustále opakované sousloví „řitní otvor“ působilo rušivě, ba až komicky. A co je horší, každá nová kapitola sice slibovala, že by se děj mohl konečně někam pohnout, ale po pár odstavcích jsem byla znovu ztracená.
Ano, pár světlých momentů kniha měla – třeba zmínky o japonských tradicích jako je tancování Nenbucu, snaha o obnovu dávných rituálů duchů mrtvých v údolí, nebo pasáž o sebevraždě sestry obou hlavních postav. Ta byla nejzáživnější a nejživější částí celého románu. Ale jinak jsem se často ptala: O čem to vlastně celé bylo? Dva bratři, jejichž sourozenci zemřeli, manželka jednoho z nich, která propadla alkoholu… Příběh, který by šel shrnout na tři strany, se tu rozprostřel na tři sta. A přiznávám, že většina těch stran pro mě byla bezobsažná.
Celou knihu mi do jisté míry osvětlil až doslov Anny Cimy. Ten bych klidně doporučila přečíst si samostatně, protože bez něj by mi unikla většina symboliky a metafor, a popravdě – i s ním jsem měla dost co dělat. A pokud autor skutečně potřebuje, aby jeho dílo někdo čtenáři doslovně „přeložil“, pak možná nefunguje tak, jak by mělo.
Němý výkřik pro mě nebyl výkřikem, ale spíš tichým šumem v pozadí, který jsem chtěla co nejdřív vypnout. Možná si v něm někdo jiný najde hloubku, ale pro mě to bylo jen nepochopitelné a únavné bloudění.

Nejslabší ze všech u nás přeložených autorových děl, alespoň z mého hlediska. Nedokázal jsem se začíst, vůbec mě to nebavilo. Děj je nezajímavý, často nudný, pouze občas čtivý. Na celé knize je tak nejzajímavější rozsáhlý doslov překladatelky. Román u mě propadl a nedám mu ani 2,5*, jak jsem zamýšlel. Je to pod 50%. 24. 9. 2025.

Při čtení mi soustavně naskakovalo Sto roků samoty. I tady se převážná část děje odehrává v izolované, těžko dostupné vesnici (v zimě úplně odříznuté), i tady sledujeme zhruba sto let. Na rozdíl od Marquéze, který svůj svět popisuje lineárně a zalidnil ho spoustou postav, Oé volí spíš mozaikovité vyprávění pomocí flashbacků, postupně se objevujících dopisů a deníků, citací z dobových novin. Také hlavních postav je podstatně méně. Nicméně i zde jasně vystupují rodové stereotypy chování, jejichž vysvětlení se sice s nově objevovanými skutečnostmi často podstatně mění, ale vždy odpovídají celému stoletému období.
Jako drobné mínus vidím mojí neznalost japonských reálií, a ač se tady objevují pochvalné komentáře k překladu, já se nemohl místy zbavit dojmu, že je trochu kostrbatý. Ale to mohl být záměr, aby se zvýraznila určitá těžkopádnost vypravěče.
Celkové tempo vyprávění je poněkud volné, odpovídá zřejmě japonské tradici, podobné volí i třeba Tanizaki, Išiguro nebo Murakami (soudě alespoň podle toho, co jsem od nich četl).
Zajímavý zážitek, nicméně nevím, zda budu číst od autora něco dalšího. Zdá se totiž, podle doslovu překladatelky, že ve své tvorbě vlastně stále variuje stejné téma. Pokud mi přijde pod ruku, pak pro srovnání asi ještě druhý pokus dám, ale aktivně ho vyhledávat nebudu.

Zásadní (čtenářovou tedy mojí) chybou je neznalost širšího japonského kontextu. Pak můžu vychutnat a pochopit jen zlomky textu,bez dobových metafor, atd. Přesto se zprvu rozvláčný text dostává postupně do neuvěřitelných obrátek. Tíseň, groteska, závažnost i směšnost ruku v ruce paralelně gradují, aby si to vsechno na posledních stránkách potichu odfouklo.

velice jsem váhala nad hodnocením. Neustále jsem měla pocit, že se s knihou trochu míjím, že není můj šálek čaje a tudíž neumím proniknout do její podstaty a ocenit hloubku.
Psaná velmi specificky, velmi expresivně. Místy až nechutně. Hned na úvod sebevražda Micuova přítele, sánka padá a říkám si, tohle jsi chtěla číst ?
Pak jedna velká deprese, Micuovi se hroutí, co může. Sedí na dně jámy a propadá depresi. Propad se prolíná s propadem jeho ženy Nacu...hluboké asijské sebemrskačství. Nadějě na změnu ? přijíždí Tako, mladší bratr, ze studí v Americe. Svěží závan, energie.
Všcihni společně odjíždějí hledat kořeny na rodný ostrov, do rodné vesničky v lesích. Neútulné, depresivní míso...vrací se staré vzpomínky na tragedie v rodině. Tako se bouří, Nacu opouští lihový opar, Micu si rochní ve své depresi a izolaci. Co je potřeba, aby se kořeny našly ? a jsou takové, jak si myslíme ? Staré vs. nové..a vlastně pořád stejné.

děkuji za skvělý komentář Janina2609 .... tak nějak vystihla to, co jsem cítila. A správně zhrnula (nejen) moje pocity a dojmy z tohoto díla...
Tento styl myšlení a románu asi nebude mým oblíbeným. Každopádně to byla zajímavá zkušenost...

Kniha mě vůbec neoslovila a nebavila. Zdlouhavé, nudné popisy mě strašně nudily. Čiré utrpení. Odkládám jí po osmdesáti stranách.

“Náš obnovený proces je tvým vlastním procesem!"

Kenzaburó Óe, nositel Nobelovy ceny za literaturu, ve svém románu Němý výkřik zkoumá temné stránky lidské duše skrze příběh dvou bratrů zmítaných rodinnými traumaty a společenskými konflikty. Dílo plné groteskní expresivity a existenciálního zoufalství reflektuje autorovy osobní zkušenosti i historické bolesti poválečného Japonska.
Líbil se mi autorův styl vyjadřování a barvité popisy všedností i intimních hloubek lidského nitra. Snadno vtáhly do děje, který byl v jistých částech poměrně složitý na pochopení. V textu je použito hodně metafor, který celý příběh ozvláštňují.
Symbolika díla je naprosto pozoruhodná a více bude srozumitelná těm, kteří se historií Japonska zabývají nebo o ní mají o alespoň jakési povědomí. Anně Cima pak patří velký obdiv za přenádherný překlad, který celému románu dodal punc dokonalosti.

(SPOILER) Němý výkřik je zvláštní kniha. Nečetla se mi úplně lehce, navíc je ji podle mého názoru nutné číst pozorně a příliš četbu nepřerušovat.
Na začátku knihy se seznámíme s Micusaburem Nedokorou, dvacetisedmiletým mužem, který trpí depresemi.
Není divu, kolem něho je samá beznaděj - jeho nejlepší přítel a kolega spáchal sebevraždu dosti bizarním způsobem a narodil se mu těžce postižený syn. S manželkou příliš nekomunikuje, zejména od té doby, co dítě po neúspěšné operaci umístili do ústavu. Manželka navíc holduje alkoholu více než je zdrávo.
Do toho se vrací Micuův mladší bratr Takaši z USA. Takaši je charizmatický bouřlivák a revolucionář, pravý opak přemýšlivého a uzavřeného Micuy.
Taka se rozhodne prodat rodinné pozemky ve vesnici v odlehlém údolí na ostrově Šikoku. Taka se tam s Micuem vypráví společně s Takovými přáteli a následovníky a Micuovou manželkou.
Celá rodina Nedokorových je jako prokletá: Micu přišel při nehodě v mládí o oko, otec zemřel za války při práci v Mandžusku, matka se zbláznila a pak zemřela, nejstarší bratr padl za války, další bratr byl zabitý po válce při rabování korejské vesnice v rodném údolí a sestra, mentálně retardovaná dívka, spáchala před pár lety sebevraždu.
Na všechny tyto tragédie padá stín povstání pradědečkova mladšího bratra před sto lety proti autoritám na Šikoku.
Taka se s tímo pradědečkovým bratrem identifikuje, podněcuje mladé ve vsi ke vzpouře proti korejskému obchodníkovi, Císaři supermarketů, který ovládá celé údolí.
Ve světle této vzpoury, za zvuku folklorních tanců Nenbucu, tanců duchů mrtvých, tradici, kterou se Taka v údolí pokouší obnovit, vyplouvají na povrch tajemství... Tajemství povstání pradědečkova mladšího bratra, tajemství sebevraždy sestry, tajemství smrti bratra v korejské vesnici.
Několikrát jsem si vzpomněla na Sartrovu nevolnost díky pitvání všemožných nepříjemných pocitů, na Lynchovu Mazací hlavu, některé scény i motivy byly jak z příběhu Haruki Murakamiho (co mají Japonci s tím lezením do děr a meditací v nich?).
Na každé stránce číhají poněkud nechutné popisy, celkově je vše dost depresivní, plné úzkosti a studu. To se nese dále až do tragického finále.
Nicméně na konci pro Micusabura i jeho ženu svítá naděje.
Velmi se mi líbil v doslov a medailonek autora od Anny Cimy.

I pro mě je čtení této knížky doslova utrpením. A už se s ní trápím přes tři měsíce, protože víc jak několik stránek na jeden zátah prostě nezvládám - vždycky knížku zhnuseně odložím a za pár dnů se zase přinutím pokračovat ve čtení. Proč jen musel autor na tolika stránkách líčit do takových podrobností tak hnusné, tak odporné a často i tak nezajímavé věci... Ale já se nevzdám, jsem už takový. Knížku dočtu, i kdyby mi to mělo trvat ještě řadu měsíců... I když bych si opravdu oddechl, kdyby už na další stránce všechny ty nesympatické až odporné postavy, které v knize vystupují (a to platí opravdu pro všechny) najednou umřely a knížka konečně skončila.
26. 2. 2025... Tak jsem knížku konečně dočetl. Můj dojem z ní vystihují dvě slova: nuda a znechucení. Nic víc.

Nalákala mne obálka, překlad Anny Cimy a autor, nositel Nobelovy ceny za literaturu -> to bude přece pecka!!! Ovšem hrozně jsem se s knihou trápila, byl to výkon přečíst v kuse jen jednu kapitolu. Udržet u textu pozornost. Byly tam pasáže, které koketovaly s existencionalismem, což na literárních dílech miluju a proto jsem i knihu dočetla. Nu možna jsem jen nebyla na tuhle knihu připravena, nebo nevím. Proto jen 3 *

Tak tohle mi vůbec nesedlo a čtení pro mě bylo utrpením. I jsem musela knihu na pár dní odložit, přečíst jinou a pak se k této zase vrátit. Možná je jen problém v tom, že nejsem cílová skupina takových filosofických příběhů od nositelů Nobelových cen, proto se mým hodnocením nenechte odradit a směle do toho - já však po dočtení pocítila úlevu, že už to mám konečně za sebou a můžu knihu definitivně odložit.

Bratři Micusaburó a Takaši se společně vracejí do své rodné vesnice v zapadlém, hustými lesy obklopeném údolí. Oba bratři prožívají hlubokou životní krizi, která zásadním způsobem rozvrací jejich životy. Důvodem jejich cesty je zdánlivě obyčejný úkol. Prodej starého rodinného domu „Císaři supermarketů“, který usiluje o přinesení moderních služeb i do nejodlehlejších koutů Japonska. Oba také doufají, že si v rodné vesnici dokážou urovnat své rozkládající se životy. Každý z nich má ale o způsobu urovnání jinou představu.

Od Němého výkřiku jsem očekával filosofickou, meditativní knihu o životní krizi a touze po nalezení smyslu života. Hned na prvních stránkách jsem však pochopil svůj omyl. Ano, kniha je velmi filosofická a má obrovský existenciální přesah. Zároveň je ale také  „šílená“. Je to absurdní, temně groteskní román, stylem a náladou podobný "A uzřela oslice anděla" od Nicka Cavea. Kniha je plná úzkosti, temnoty a nepříjemných, sugestivních výjevů, které mají schopnost se do čtenáře zarýt.Tyto nepříjemné scény navíc kontrastují s podivnou groteskností, což ještě zesiluje pocit neklidu. Zároveň ale jde o opravdu skvěle napsaný román. Mám slabost pro temný, velmi umělecký styl a Němý výkřik je přesně takový.

Celý román je velmi symbolický a metaforický. Má mnoho vrstev, které si však čtenář musí objevit sám. Každá věta a každý podivný výjev má svůj důvod, který je ale mnohdy hluboce skrytý. Je to vyloženě japonský román, proto je dobré se seznámit s tím, jaká panovala nálada v japonské společnosti 60. let, co znamenalo období Meidži a čím si Japonci prošli po druhé sv.tové v.lce.

Autor se zabývá rozvratem japonské společnosti, především konfliktem tradice s nástupem moderní doby. I přes stáří knihy (napsaná v roce 1967) je ve svých tématech překvapivě velmi aktuální. Zpracovává například rasi.mus, populismus, nebo radikalizaci a fanatizaci davu. Stejně zásadní je pro román i jeho existenciální rovina, která se odráží v troskotajících životech obou bratrů

Němý výkřik je poměrně náročná, hutná kniha, která čtenáři náladu rozhodně nezlepší. Pro mě však jde o velmi unikátní a skvělou knihu, kterou bych ale kvůli náročnosti a bizarnosti doporučil málokomu

4/5

Autor obdržel v roce 1994 Nobelovu cenu za literaturu. Vystudoval francouzskou literaturu na Tokijské univerzitě, v disertační práci se věnoval dílu Jeana-Paula Sartra. Je jedním z nejvýznamnějších a nejpřekládanějších spisovatelů poválečné japonské literatury. Je zajímavé, že autor má postiženého syna a tyto okolnosti promítl do svých děl.

Román vypráví o vztahu dvou bratrů, kteří se po mnohaletém odloučení navracejí do rodného domu v západním Japonsku.

MICUSABURÓ je starší bratr. Snaží se vyrovnat se sebevraždou svého přítele, narozením postiženého syna a manželčiným alkoholismem. Má zdravotní problémy s jedním okem.

TAKAŠI je mladší bratr. Odstěhoval se do USA, kde se účastnil různých politických protestů. Po návratu do Japonska navádí mládež ke vzpouře proti korejskému obchodníkovi, kterého všichni označují za „Císaře supermarketů.“

Mezi bratry se rozprostírá tajemství jejich dvou sourozenců – staršího bratra a mladší sestry.

V románu se navracíme do minulosti do roku 1860, ve kterém probíhalo rolnické povstání a také do poválečných let, ve kterém proběhlo povstání. Sledujeme vzájemné střety Korejců a Japonců.

Líbila se mi také linka ze současnosti. Počáteční scéna mi připomněla jednu událost z knihy od Haruki Murakamiho. Napínavá byla vzpoura proti Císaři supermarketů. Na jedné straně jsem fandil Takašimu, že se vzbouřil se stoupenci, kteří jej následovali, aby zjednal spravedlnost pro občany žijící ve vesnici, z druhé strany jsem pociťoval, že to není správné.

Líbilo se mi prostředí, ve kterém bratři vyrůstali. Místo bylo obklopené lesem a také napadal sníh, což jak jsem se dočetl znamená pro Japonce velký zážitek. Padání sněhu mi navodilo zimní atmosféru.

Zajímavá je pro mě ženská postava DŽIN (45 let, 153 cm vysoká, 132 kg), která onemocněla. Je označována za největší ženu Japonska. Neustále jí. Její případ se dostal do novin a novinový článek si můžete přečíst v tomto románu.

Knihu jsem četl pomaleji. Určitě to byla zajímavá četba a dozvěděl jsem se nové informace například o rituálech konajících se při příležitosti svátku mrtvých v Japonsku. Po přečtení románu všechno dávalo smysl včetně jednání hlavních postav. Je to román, u kterého se musí více přemýšlet, ale myslím si, že autor všechno dobře vysvětlil.

V románu nalezneme také deníkové záznamy, což se mi líbilo.

Závěr knihy byl pro mě šokující a veškerá tajemství se odhalí.

Knihu přeložila ANNA CIMA, která je zároveň spisovatelka, od které jsem četl již 2 knihy – PROBUDÍM SE NA ŠIBUJI a VZPOMÍNKY NA ÚHOŘE.

V závěru knihy se nachází DOSLOV, ve kterém se dočteme o autorově životě a jeho tvorbě. V úplném závěru knihy nalezneme medailonky autora a překladatelky.