Největší nemehlo pod sluncem

Velmi pěkný příběh o dívce s vývojovou poruchou motorické koordinace, která najde ve svém dědečkovi někoho, kdo jí pomůže, aby nebyla největší nemehlo pod sluncem. Syn (10 let) četl knihu s velkým zaujetím (ani mu nevadilo, že je hlavní hrdinkou holka). Přístup dědečka ho v mnoha ohledech nadchl a povídali jsme si o tom, co hlavní hrdinka zažívá a jak se prázdniny liší od toho, co měla doma. Já na knize oceňuji hlavně hezky popsaný mezigenerační vztah a motiv péče o starší osobu, bylo to fakt krásné. Rozhodně tento příběh i celou obdivuhodně napsanou sérii doporučuji ke čtení desetiletým dětem. (Kniha je doporučená čtenářům od 7 let, ale myslím, že největší užitek z ní budou mít starší děti, od devíti nebo desíti let.)

(SPOILER) Mému prvňáčkovi i mně se knížka moc líbila. Bavila nás po celou dobu, prázdniny u dědečka byly pro Báru velmi obohacující, díky empatickému dědečkovi byla stále šikovnější ( za což byl můj syn velmi rád ) a zvyšovalo se jí sebevědomí, pochroumané kvůli rodičům.

Nám se (syn 6 let) kniha líbila. Začátek, asi první dvě kapitoly, nic moc, ale jak přijela k dědovi bylo to už zajímavé.

Častým hodnocením u této knihy je: "Och, Barča je úplně jako moje dítě!" Chápete ale proboha, že právě její rodiče jsou tady ti špatní? Kteří ji neustále odrazují, podrývají její sebevědomí a shazují ji? Až konečně u dědečka holčička zjistí, že není největší gramla světa, že dokáže spoustu věcí, o kterých se jí nikdy ani nesnilo. Jen potřebuje trošku prostoru. A stejně je na tom i kniha. Začátek nestojí za nic, je zmatený a přeplácaný. Ale jakmile začnou prázdniny u dědy, dostáváme velmi příjemnou a poučnou dětskou knihu.

Zajímavá knížka. Moje dcera je podobná Báře. Řešíme, jak se dá, ale stejně jako Bára je i dcera stále šikovnější. Je to taková edu kniha, na jednu stranu. Může za to i dovětek pro rodiče na konci knihy. Samotnou dceru příběh své vrstevnice, nešikovné Báry, která za tu svoji nešikovnost ovšem nemůže, bavil ;)

Nám se moc líbila, zajímavý příběh pro děti z 1.stupně základní školy. Přístup dědečka byl to pravé, co Bára potřebovala, aby získala aspoň nějaké sebevědomí a my doma jí moc držely palce, aby se to povedlo.

Nedávno jsem zjistila, že spousta z vás nezná edici Má to háček, což je velká škoda, a rozhodně to musíme napravit!
Edici vydává nakladatelství Albatros ve spolupráci s nakladatelstvím Pasparta, je určena dětem od 7 let a odhaluje nejrůznější strasti dětí na prvním stupni základní škol, jako například rozvod rodičů, autismus, šikana, útěk z domova, cukrovka, ADHD...

Příběhy jsou z pera známých dětských autorek Ivony Březinové, Lenky Rožnovské a dětské psycholožky Petry Štárkové. Od L. Rožnovské jsem ještě žádnou knihu nečetla, proto ji nemohu hodnotit, ale dámy Březinová a Štárková píší skvěle! Jejich příběhy i hrdinové jsou naprosto uvěřitelné, skvěle vystavěné, a jestli jste se s nějakým tím "háčkem" ve svém životě setkali, v knihách se určitě najdete (vlastní zkušenost #teamadhd).

Tyhlety příběhy jsou inspirující a rozhodně povzbuzující pro děti, které se s konkrétním problémem aktuálně potýkají, ale skvěle poslouží i ostatním dětem (a dospělým). Ukážou jim totiž, jak náročnou situací jejich kamarádi či spolužáci prochází, vedou je k pochopení situace a učí je empatii.

Já osobně knihy využívám ve výuce i se straršími dětmi, a nejen ve třídách, kde mají nějaký konkrétní problém. Jsou totiž skvělé, pokud chcete diskutovat, vést děti k zamyšlení, porozumění, empatii, ukázat jim, že pro všechny není svět růžový, ovšem když budeme vnímaví a empatičtí, určitě jim prožívání jejich problémů ulehčíme.

V závěru knihy najdete pasáž pro rodiče, učitele, přátele, kde je problém/porucha vysvětlena, a zároveň nám autorka dává pár tipů, jak těmto dětem pomoci.
(A pozor, ke knihám existují i pracovní listy.)

Další zajímavá knížka ze série Má to háček. Knížka je vhodná jak pro děti, tak dospělé a každý si tam najde to své a může si udělat svůj názor na diagnózu dyspraxie. Dědeček, který jako jediný o Bářině nemoci nic neví, nemá žádné speciální ani vysoké vzdělání se k Báře uměl chovat citlivě, podpořit jí a hlavně jí pomoci. Paní učitelka ji jen schazovala před ostatními spolužáky a rodiče Báru jen straší a k ničemu ji nepustí. To, že je to holka šikovná prvně Bára zakusila až u dědy. Kéž by si její okolí z dědečka vzalo příklad, nejen však k přístupu k Báře, ale i k dalším dětem (nejen) s dyspraxií.

Hlavní hrdinka je podobná mé dceři. Stejně jako ona bojuje s vlastní nešikovností - hodně věcí jí nejde, třeba se taky pořád učí jezdit na kole. Je dobré když si můžou děti přečíst, že někdo jiný je na tom podobně a vyzraje na to.