Na Zlatonosném pobřeží

Pro mne hodně zvláštní kniha: byla mi proti srsti, několikrát už už odložena, ale nedalo mi to, musela jsem dočíst. Rozhodně nepříjemné čtení - nejen o Africe, ale i lidech. Africe současnosti, která prostě není tím exotickým místem, nad kterým turista jen nadšeně vzdychá a cizinec dokonce zůstane (nejen pro dobrou obživu jako vyslanec západní společnosti v lukrativním obchodu). Není, ani vzdáleně, a tím méně černá Afrika, země jako Kamerun, Niger, Nigérie, Ghana (Zlatonosné pobřeží, bývávalo). Smrad, špína, vedro, prach, písek, nemoci, nesnesitelné jídlo, povětšinou nesnesitelní místní, nefunkční cokoli. Ani s hromadou peněz se návštěvník nedočká nejbídnější úrovně služeb - jídla, pití, dopravy, ubytování. A to vše je normální, nikoli výjimečné, a není snaha v tom cokoli změnit. Na jednu stranu se mi líbilo, že autor nepodlehl nějaké politické korektnosti a prostě některá jednání cizince s místními (od úřadů po taxikáře) vylíčil autenticky, nebral si servítky a místní s toho nevycházejí rozhodně dobře. Na druhou stranu si ale také nebral zrovna servítky při popisu některých svých hrdinů (dělil je mezi krásné a milé, zejména mladé ženy, a ošklivé, tlusté, postarší, případně s hendikepem, na těch nenechal nit suchou). Z toho pro mne vyplynulo, že není rasista, spíš nemá lidi rád obecně. A bílí hrdinové vskutku nebyli zrovna k pomilování, s většinou bych se tedy potkat nechtěla, natož v tamních končinách, v extrémních situacích. Přivezli si své problémy, které se únavou a frustrací samozřejmě jen prohlubovaly (Afrika je dostala). Propletené linky cestujících cizinců nakonec nepřinesly nic dobrého. Byť se to vysvětlovalo pouze černou magií.
Nevím, jak knihu hodnotit, neměla jsem pražádný pozitivní a příjemný pocit, ale autentičnost, originalita a nepředvídatelnost se tomu upřít nedá. A navíc je to asi moje první kniha od slovinského autora.