Na světě žijeme každý jinak

2 08. února

I mé druhé setkání s tvorbou francouzského spisovatele Jeana-Paula Duboise (*1950) se velmi vydařilo. S nadšením jsem přečetl jeho výborný román Život po francouzsku (2004, č. 2006 a 2020), za který dostal cenu Femina, nyní se mi stejně tak líbil jeho román Na světě žijeme každý jinak (2019, č. 2020), oceněný Goncourtovou cenou. Od autora vyšel u nás ještě humoristický román To nemyslíte vážně, pane Tanner (2006, č. 2014), ale ten mě neláká.
Že "na světě žijeme každý jinak", dokládá Dubois ve čtivém, nepříliš rozsáhlém díle na příkladu několika velmi zajímavých postav kolem vypravěče Paula, který si odpykává dvouletý trest za napadení v montrealském vězení. Celu sdílí s hromotluckým příslušníkem Hells Angels Patrickem, před nímž mají ostatní vězni respekt a Paul se těší jeho přízni a ochraně. Patrick miluje svoji motorku, bojí se krys a trpí komickou fobií ze stříhání vlasů. Paul nám postupně odhaluje svůj život od dětství až po událost, která ho přivedla do vězení, a vzpomíná na své blízké, které postupně ztratil...
Paulův otec je protestantský pastor původem z dánského Skagenu, který se oženil s Francouzkou Annou, která v Toulouse provozuje úspěšné kino. Po rozpadu manželství odjede otec do Kanady, kde však propadne sázkám a hráčské vášni. V Kanadě se ocitne i Paul, který pak léta pracuje jako správce velkého bytového domu v Montrealu a naváže vztah s indiánskou míšenkou Winonou, pilotkou hydroplánu. Důležitou součástí jejich života je i fenka Nouki. A samozřejmě obyvatelé bytového domu.
S Paulem a jeho blízkými zažíváme různé vzestupy a pády života, v němž nic není černé ani bílé, hluboké emoce i jemný ironický humor, chvíle štěstí i nespravedlnosti, prostě to, co život přináší a který každý žijeme jinak, někdy se setkáme a jindy se míjíme...

2 20.11.2022

Kniha se mi líbila a byl to příjemný zážitek. Souhlasil bych celkově s hodnocením čtenářky Audrina, neboť i i mě překvapilo nízké hodnocení. Možná jsem si svá očekávání nenechal kazit tím, že bych věděl nebo zjišťoval, že autor získal Goncourtovu cenu. Tu ostatně, jak jsem pochopil z doslovu, získal za své dílo, nikoli jen za tuto knihu.

V závěru mi přišlo, že autor popletl cesty a letiště - myslel jsem si, že hrdina pojede do Dánska z Osla, nikoli, že přiletí na letiště do Kodaně... Všiml si toho někdo?

1 17.10.2022

22/2022 Milá kniha s poněkud plytkým až patetickým vyzněním. Goncourtovu cenu nechápu.

1 15.03.2022

Život po francouzsku se mi asi líbil o špetku víc, ale i tato knížka Jeana-Paula Duboise mě dost bavila. Četla se jedna báseň, autor umí pracovat s jazykem, pěkně mu pod perem plyne. Umně střídá dvě časové roviny, tu současnou, kterou si hrdina odbývá ve vězení, a tu druhou, kde se od svých kořenů proplétá životem až k místu, kde jsme se s ním setkali na začátku. Je to vlastně obyčejný život poměrně obyčejného člověka, kterému prostě jednou přetekl pohár. Ale je sepsaný tak, jak bychom si možná přáli každý umět shrnout svůj vcelku běžný životaběh - tedy čtivě, místy vtipně, místy i jímavě, prostě pěkně.

1 20.02.2022

Čau čáu, tak jsem tady dneska s recenzí na francouzskou knihu roku 2019. Takže - bylo to průměrné. Správce jednoho luxusního bytového komplexu skončí na dva roky v base a vypráví podobný příběh jako Tomáš Řepka, akorát že z Kanady.

Spoiler alert - ani jednou tady hlavní hrdiny nevyryl do stěny “tady seděl král Prahy” a ani jednou tam nebyla Kačenka nebo recept na pomazánku. Ale jak naznačuje moudře kniha - na světě žijeme každý jinak! Dost se bojím, že tak dobře jako Tomáš si hlavní hrdina ale nežije. Svědčí o tom i fakt, že po propuštění odletí do Dánska a ne do Dubaje.

Tak já nevím, ale víc jak 6/10 se mi tomu nechce dávat. Peči peči pá!

1 19.12.2021

Trochu mě zarazilo místní nižší hodnocení, za mě se jednalo o moc pěkný příběh napsaný s obrovskou lehkostí a především zobrazující spoustu paradoxů každodenního života

3 09.12.2021

čisté a krásné; vyprávění pro mě obsahovalo tolik citu, že jsem se po dočtení cítila okouzlená i očištěná (o čemž svědčí i skrz naskrz proplakaný pánský kapesník).

možná i tématem létání mi román občas připomínal knihy Richarda Bacha. tam, kde má ale Bach poněkud těžký podvozek a jistou Coelhovskou lepkavost*, pro kterou knihy B. nejsem sto číst**, zůstává Dubois lehký a průzračný.

*nebo ji má spíš Coelho po Bachovi?
**vlastně ani knihy C.

*
náhoda či synchronicita mi ve stejné dny poslala do cesty i TV seriál Čas (Time). také se odehrává ve vězení a s knihou má společnou brilantnost, lidskost i smutek. s poetičností Francouzem nahlížené kanadské věznice ale kontrastuje drsná bezútěšnost britského vězeňského systému, argotu a plejády přízvuků. minisérie bohužel věrně zachycuje realitu, scénárista Jimmy McGovern ji napsal na základě svých zážitků z kurzů kreativního psaní, které pořádal ve vězení.