Na kole přes Afriku

Kniha cestovatele po Africe, cestovatele na Zebře.
Klobouk dolů před jeho odvahou a kondičkou, ale jak sám píše, potkal mnoho mu podobných, jen na jiném prostředku. A to je realita dnešních dnů, kdy se podobní dobrodruzi vydávají na cesty a pak o nich napíší strhující knihu nebo nejlépe blog. Za mě už je jich nějak moc a musím říct, že ať si Tadeáš prožil své, kniha mě nějak nezaujala.
Potěšily mě kresby uvnitř, snad autorova tvorba. Má podobný styl jako má kolegyně z Písku. Hold pravá jihočeská kresba...

Ok, jede si svůj humor a je to lehké, ale nevím zda zas tak zábavné, požaduji více technických i místopisných informací, co vše vezl, co jedl, více detailů z cest. Tomšíček předchůdce se myslím s touto úlohou ve svých knihách vypořádal výrazně lépe. Zde je taková snaha být literát až je to takový miš maš.

(SPOILER) Nooo, Tadeáš a jemu podobní mají můj nehynoucí obdiv! Takový styl cestování rozhodně není pro každého. Byly momenty, kdy mi při čtení doslova vyschlo v krku a přestala jsem dýchat. Naštěstí svět ještě není úplně ztracený – pořád je víc dobrých lidí než těch, co by vás radši okradli než pohostili. Je úžasné, jak někdo cizí dokáže podat ruku, nakrmit bříško a zahřát srdce.

Jediné, co mě mrzí – že kniha neobsahuje aspoň pár fotek! I když... musím přiznat, že ty Tadeášovy originální malůvky mi několikrát vyčarovaly úsměv na tváři (a někdy i hlasitý smích).

Takže Tadeáši – klobouk dolů a díky za parádní jízdu, i když jen z gauče!

Při čtení tohoto netradičního cestopisu jsem se moc pobavila a také poučila. Mladý muž, který se vypravil z jihočeských Prachatic do Afriky na kole, si rozhodně zaslouží obdiv nejen za to, co vydržel, ale i za humorný nadhled, s kterým svou strastiplnou cestu popsal. Z Maroka došlapal až do Kapského města na jihu Afriky 13 tisíc kilometrů a během cesty si prožil nejrůznější útrapy. Určitě lze v jeho případě konstatovat, že správný cestovatel musí trpět, ale na druhou stranu zažije i mnoho krásného a neočekávaného. Doporučuji tedy těm, kteří rádi cestují bez komfortu cestovních kanceláří a nebojí se poznávat i místa, kam se málokdo vypraví.

Vzhledem k tomu, že jsem byl na Tádových přednáškách, tak jsem přesně věděl, co a jak se v té knize bude psát. Ale stejně mě bavilo ji číst. I když jsem některé historky přesně znal. Bylo to prostě napsané zábavně, a já mám rád, když má někdo smysl pro humor a umí si udělat legraci hlavně sám ze sebe. To není tak obvyklé.
A jak už mnozí zmiňovali, ty obrázky jsou perfektní a hezky ilustrují některé zážitky.

Respekt, obdivuji, klobouk dolů. Do Afriky, na takovou cestu, bych nikdy nejela, i kdybych na to fyzicky měla. Těch nebezpečí je tam až až a Tadeáš může být rád, že vyvázl se zdravou kůží. Takže děkuji za přiblížení pro mě cestovatelsky neprobádaných zemí.

Příjemné plynulé čtení o dlouhatánské vysněné cyklo-cestě přes celý africký kontinent - z Maroka, přes Západní Saharu, Mauretánii, Senegal, Gambii, Mali, Burkinu Faso, Ghanu, Togo --- Gabon, Kongo 1 a 2, Angolu, Namibii do JAR. Soupisku projetých zemí nikde v anotaci nenajdete...
15 zemí, 209 dní, 37 defektů.
O pamětihodnostech a turistických lákadlech to není, spíš o praxi každodenního přesunu o desítky/stovky kilometrů, doslova cestou necestou, o jídle, spaní a zejména komunikaci s místními (muži, ženami, dětmi i zvířenou).
Velmi tomu ale chybí mapa a fotečky (o kterých navíc hojně hovoří), ty dětské autorovy ilustrace jsou naproti tomu zbytečné. I tak 90%.

Baví mě sledovat "šílence", kteří dělají něco ne úplně obvyklého. Také mě vždy hodně lákalo něco podobného zkusit, ale nikdy jsem na to neměla koule, a teď už na to nemám ani věk. :) U nás na Lipně žije klučina, který jel podél hranice ČR na longboardu, loni jel na dovolenou do Chorvatska na kole. Můj tatínek prošel hranice republiky pěšky, tehdy ještě se Slovenskem.
Vyprávění Tadeáše bylo zábavné, občas jsem se chechtala nahlas a pri čtení nočního zážitku v lese jsem měla husí kůži snad všude. Pěkné čtení.

Kniha se dobře poslouchala, určitě na tom má zásluhu i pan Ruml, který knihu načetl. Povídání o Africe, jejich krásách i záludnostech bylo příjemné, klobouk dolů před autorem, že se k takovému putování odhodlal. Vzhledem k délce trasy chápu, že nezabředával do podrobností a proto se možná jeví kniha jako málo rozpracovaná, já bych však kladně hodnotila záměr autora nastínit dojmy a pocity z tohoto putování, fakta můžeme najít přece jinde.

Velmi čtivé a vtipné vyprávění mladého cestovatele z jeho dobrodružného putování po Africe mě pobavilo a často i poučilo. Autor si jistě zaslouží obdiv za svůj sportovní výkon, ale hlavně za zdatnost fyzickou i psychickou, s jakou překonával obtížné situace. Trnula jsem, aby to všechno přežil bez zdravotních následků.

Vzhledem k tolika pozitivním recenzím jsem si už myslela, že Rendl bude mít konkurenta. Ovšem Zibura ani Šíma na něho nemají. Ale tím Tádovi nijak nechci křivdit. Jenom ten jeho cestopis podle mého pořádně neobsahoval to, co by měl. Jednu věc bych však na jeho knize chtěla vyzdvihnout a to, že své putování nádherně převyprávěl. Podle toto, jak se autor během svého dobrodružství postupně vybarvoval, se ukázalo, že je to férový a cílevědomí muž s dobrým srdcem a pevnými nervy (které jsem mu občas záviděla). S kolem po Africe bych se tedy nevydala, ale do jiné země v budoucnu možná ano, takže by se dalo konstatovat, že mi tzv. nasadil brouka do hlavy.

Velmi čtivě sepsaná kniha s přesahem cestopisného vyprávění. Četla se úplně sama. Autor mi byl navíc blízký svým nastavením a pohledem na život.

Táda je velký sympaťák, má můj obdiv. Knížka se čte sama, vřele doporučuji.

Současné cestopisy nečtu. Baví mě víc cestovat než o tom číst. Tuto knihu jsem poslouchala v audioverzi a pustila jsem se do ní jen proto, že ji čte M. Ruml. A tradičně výborně. Takže jsem si putování kolmo Afrikou opravdu užila a připadala jsem si jako na cestovatelské přednášce. Jediné, co audioknize chybělo proti té přednášce, jsou fotky. Jak jsem ale pochopila, ty nejsou ani v papírové knize. Takže za to se cítím oprávněna strhnout hvězdu tak jak tak.

Ladislav Zibura pro mě vždy byl král cestopisných knih, ale teď má velkého konkurenta - Tadeáše Šímu! Opravdu moc hezky napsané vyprávění o velkém dobrodružství, které mě bavilo od první až do poslední věty. Musela jsem si knihu šetřit, abych ji nepřečetla hned. Za mě jeden z nejlepších cestopisů. :-)

Doporučuji, perfektni cestopis, svižný, zábavný, příjemné vyjadřování, rozhodně pro mě jeden z nejlepších

Mám chuť na všechno to exotické ovoce a zeleninu. Ananas, avokádo, kokos. Mňam. Fandila jsem, když si musel znovu projít setkání se "zlem" a překonat ho. No a pro nás obyčejné smrtelníky - zas a znovu, další cestopis, který nad míru dokázal, (ať už vyrážíte na cesty autem nebo letadlem, stopem nebo pěšky - jo nebo na kole ... ) že takové cestování samo o sobě je pro člověka vždy přínosem.

Nejsem sportovec, ani aktivní, ani pasivní a místo běhu volím chůzi. Jízdu na kole mám sice rád, ale pouze šnečím, vyhlídkovým tempem. Vyjet si na kole do Afriky, či do Rakouských Alp, jako jeden můj známý, je pro mě nepředstavitelná výzva, které ale beztak nemám potřebu nijak čelit.
Tato kniha mě zlákala tím, že autor je rodák ze stejného města a že jsem léta pracoval s jeho dědou, který mi o dobrodružném vnukovi několikrát vyprávěl.
Hned po prvních stránkách jsem byl mile překvapen. Zaujala mě autorova odhodlanost, otevřenost, odvaha a poutavý styl psaní okořeněný příjemným humorem. Opravdu hezky se to četlo!
90%

Silný příběh. Vzhledem k tomu, že jsem tělem a duší cestovatelem, obdivuji podobné cesty, kde člověk každým kilometrem balancuje nad propastí. Vyprávění z pera Tadeáše Šímy mi dost připomnělo Tomíka a jeho putování tuktukem z Bangkoku do Hranic na Moravě.

Tadeáš je však trochu odlišný. Má jiný styl humoru, který mě osobně sedí. Je také vytrvalý a trpělivý. Silný. Ujet na kole tolik třešňáků by na Saharské poušti dokázal pouze šílenec. Jsem rád, že jsem jej skrz tuto knihu poznal.

Co se týče krizových situací, které Táda v Maroku nebo Namibii musel řešit, smekám klobouk. Při čtení těchto momentů jsem měl husí kůži a každou částečkou svého těla jsem se za cestovatele z Prachatic modlil i přesto, že nejsem věřící. Je neskutečné, že to ani tak Tadeáš nevzdal a ve své cestě pokračoval stůj co stůj. Máte můj respekt, pane Šímo! ;)