Christiane F. – Můj druhý život
Christiane Vera Felscherinow , Sonja Vukovic
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/203465/mid_christiane-f-muj-druhy-zivot-203465.jpg
3
663
663
My děti ze stanice ZOO série
< 2. díl
Osud Christiane F. znají miliony čtenářů po celém světě. Vyrůstali s drásavou výpovědí třináctileté německé narkomanky o pekle závislosti na heroinu a prostituci. Kniha My děti ze stanice ZOO a stejnojmenný film z ní udělaly celebritu a změnily zásadně její život. Po pětatřiceti letech se Christiane Felscherinow nechala přesvědčit novinářkou Sonjou Vukovic, aby vyprávěla, co bylo potom. Procházíme spolu s Christiane jejím bojem se závislostí na drogách, pobytem ve vězení, ale také setkáními s legendami amerického rocku a evropské literatury, šťastnými roky v Řecku a největším darem – narozením syna Philippa. Jaký je dnes život Christiane F. Jakou cenu zaplatila za životní selhání i mediální slávu? Sama říká: „Třicet pět let, a ještě jsem neumřela. Koho by kdy napadlo, že se dožiju jednapadesáti let?“... celý text
Literatura světová Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 2014 , OldagOriginální název:
Christiane F. – Mein zweites Leben , 2013
více info...
Přidat komentář
Upřímně jsem si myslela, že aktérka Dětí ze stanice ZOO už nežije. Její příběh mě ale opravdu překvapil.
Tak asi jako všichni jsem byla zvědavá, co se s Christiane F. stalo. Proto jsem se pustila do čtení této knihy. Životní příběh Christiane je zajímavý, nicméně forma podání mě poněkud zklamala. Její příběh nebyl z mého pohledu moc dobře zpracován, některé pasáže byly rozebrány do větších podrobností, něco bylo naopak opomíjeno. Kniha pro mě nebyla příliš čtivě zpracována. Životní příběh z mého pohledu není vhodné hodnotit, ale formu zpracování ano. Takže shrnuto - tuto knihu zakládám do knihovny, ale jen tak se k ní nevrátím, na rozdíl od My děti ze stanice ZOO.
My děti ze stanice ZOO jsem četla několikrát, proto jsem se na pokračování těšila. :)
Co takhle čtu ostatní komentáře, je Christiane vyčítána její osobnost. Já bych podle mých sympatiích k ní knihu nehodnotila. Taky jsem se někdy pozastavovala nad jejím myšlením, ale přesto jsem ráda, že je to psáno tak nějak upřímně, jaká skutečně je (alespoň doufám). Pro mě bylo naopak zajímavé vžít se do přemýšlení člověka, který je tolik let na drogách - protože je pravda, že mi taktéž někdy přišlo, jako bych četla zpověď puberťačky.
Co je ale podle mě největší problém, je neuspořádanost děje. Připadá mi, že skáče z jednoho do druhého a mezitím nevysvětluje návaznost. Tomu se vlastně ani tolik nedivím, když velkou část svého života sepsala do pouhých, ani ne, 300 stran. Přesto mě to rušilo.
Nevím, jestli se ke knize ještě někdy vrátím. Bylo to zajímavé čtení, ale po literární stránce mi to nic nepřineslo.
Knihu bych doporučila především těm, kteří jsou alespoň z poloviny tak zvědaví, jako já. Vždycky mě všechno zajímá a Christiane F. mě zajímala již při čtení prvního dílu. Po dočtení jsem si říkala, kde teď asi je a co dělá a vlastně jestli ještě vůbec. Myslím si, že je to šíleně silná žena, i když se z drog nikdy pořádně nedostala, dokázala se dle mého poprat se vší nenávistí vůči ní v jejím okolí. A mám radost, že ji má po tom všem alespoň někdo rád, čímž myslím jejího syna. A teď už taky sebe.
Asi čtvrt knihy mě nějak neoslovilo, říkala jsem si, tak proti prvnímu dílu tedy nic moc, ale pak to začalo mít spád a už jsem se od ní nemohla odtrhnout.
My děti ze stanice ZOO je kult :-) a na pokračování jsem byla hodně zvědavá.. Každopádně, veškeré sympatie, které jsem kdy k této "hrdince" chovala, jsou pryč. Kniha působí dost neuspořádaně, občas jsem měla problém pochopit, co se tím vlastně autorka(ky) snaží říct. Christiane v první knize působila paradoxně mnohem dospěleji a inteligentněji, než teď, ve svých 50ti letech. Teď se staví do pozice oběti, všechno bylo špatně, všichni byli zlí, nikdo jí nerozumí, bla bla bla. Vzpamatovat se ji nedonutilo ani to, že měla syna. Pokud ani to, jak moc ho údajně milovala nepomohlo, aby se sebou začala něco dělat, tak nevidím jediný důvod, proč bych s ní vůbec měla soucítit. Pokud vím, tak drogy, prostituci, pašování atp. dělala dobrovolně, nikdo ji nenutil, tak na co si sakra stěžuje??
Smutný příběh. Ve svých jedenapadesáti letech konstatuje, že ztratila syna- /to nejlepší, co jsem v životě dosáhla bylo narození mého syna -citace z knihy/, nemá známé, bojí se vycházet ven, kde ji pronásledují novináři, nemá nikoho, kdo by jí pomohl a navíc je vážně nemocná. Uplynulá léta nepřinesla moc pěkných chvil, spíše problémy a zklamání.
Droga = zkáza, promarněný život.
Na knize je znát, že Christiane je starší. Zatímco v první knize je velmi upřímná, zde ledacos skrývá (podezřívám ji například z toho, že drogy užívala mnohem víc, než přiznává), či se snaží zaobalit. Přesto jsem si knihu ráda přečetla.
Kniha mě opravdu dostala stejně jako my děti.Nechápu jak může mít někdo takový život
Knihu jsem dostala darem k svatku. Asi se nebudu drzet rceni darovanemu koni.... Mam velmi rozpacite pocity ze samotne autorky. Zatimco My deti ze stanice ZOO jsem zhltla jako nactileta, tady jako mame dvou deti mi nezbyva, nez pocitovat litost k neschopnosti Christanne postavit se zodpovedne k svemu zivotu celem. Knihu jsem docetla, vracela jsem se k ni ovsem s rozporuplnymi pocity, i kdyz s chuti mit knihu a problemy Ch. co nejdriv za sebou.
Přišlo mi, že se Christiane snaží očistit, všechno musí psychologicky rozebrat, ve finále za její závislost mohou všichni - otec, matka, učitelé ve škole, kteří neučili, jak ona by si přála, její známosti, její přátelé, policisté, sociální pracovníci... Ona přece nikdy nic neprovedla, ona jedenkrát v osmi letech ukradla čokoládovou tyčinku. Ale co distribuce drog? Držení omamných látek? Únos syna??? Když jsem to tak četla, tak jsem měla pocit, že na drogách by museli skončit všichni, co jsou jejich rodiče rozvedení, co je to nebavilo ve škole, kteří si neměli kde hrát, apod. Všichni se jí snažili pomoct, ale ona nechtěla, o tom to celé je. Nemůžu knihu hodnotit, protože jsem z ní byla akorát naštvaná a rozladěná.
Knížka pro mě místy strašně nezáživná a to hlavně pasáže které psala novinářka mi přišli o ničem .
Neříkám že by se nedala přečíst ale místy byla opravdu nudná a vleklá ....
Pasáže které mě docela bavili byli o jejím synovi tak jsem četla jedním dechem ale zbytek je celkem slátatinina :( .
No uzavřela bych to tak že knížku jsem horkotěžko dočetla ale vím 100% že už se k ní nevrátím a že jsem čekala že buide zajímavější a záživnější protože My děti ze stanice ZOO se mi celkem líbila ;)
Jsem ráda, že jsem ,,My děti ze stanice ZOO" nečetla v tom osmasedmdesátým.. protože kniha skončila tak nějak ,,neukončeně" a na pokračování bych si musela čekat SAKRA dlouho. Můj druhý život.. co dodat. Čtivou se stala až někde za půlkou. Strašně jsem se ztrácela ve jménech muzikantů a přátel, které na začátku byly takřka pořád. Potom už to bylo OK. Zhltla jsem kapitoly z vězení, z Parosu A samozřejmě jako dospívající holka jsem si pobrečela u kapitoly s jejím synem.. to nešlo jinak. Jsem ráda, že se Christiane nechala Sonjou přemluvit a vydali pokračování. Jak už jsem psala. Ze začátku jsem se ztrácela ve vypsaných jménech muzikantů a přátel, takže jsem se celkem obávala, že kniha bude nudná. Naštěstí vůbec nudná nebyla. Ponořila jsem se do ni a nešlo se odtrhnout. Chvílemi jsem ji až záviděla s kolika mými oblíbenci se setkala.. Všem vřele doporučuji. Pro obdivovatele Christiane a milovníky knihy ,,My děti ze stanice ZOO" je to poklad..
Super pokračování knihy my děti ze stanice ZOO,vřele doporučuji,bavila mě od začátku do konce:-)))
Překvapilo mě že hrdinka vůbec žije.Očekávání kniha předčila.Velice zajmavé,skvěle čtivé,ikdyž německá jména ulic a stanic mi jako angličtinářce dělají problém.jsem ráda že sem po knize sáhla a je v mé knihovně :-)
Už když jsem poprvé četla knihu My děti ze stanize Zoo, tak jsem si říkala, jak asi antihrdinka dopadla. Hledala jsem různé informace po internetu a pravda je, že jsem našla. Ale byli to pouhé články z bulvárních tisků a podobně. Až teprve nedávno mi kamarádka prozradila, že před rokem, tedy před dvěmi, vyšlo pokračování. A co víc, moje kolegyně z práce si ji zakoupila s tím že si ji chce také přečíst a určitě mi ji půjčí.
Knihu jsem přečetla za dva dny. Ze začátku jsem měla problém sledovat události, které se v jejím životě odehrávaly a srovnávat si je, takže jsem některé pasáže musela číst dvakrát, abych je správně pochopila a udělala si v tom pořádek. Když mě opravdu něco zajímá, tak si dávám záležet na tom, abych tomu porozumněla. Nehledě na to, že první kniha vyprávěla o Christianině dětství a pak o událostech z roků 1976-1978. To byl poměrně menší úsek než v druhé knize. Dalo se to lépe kontrolovat.
Překvapovalo mě s kolika slavnými se setkala a co víc, že se evidentně moc nestýkala s matkou. Co mě nejvíce fascinovalo a donutilo mě s Christiane sympatizovat, byl její všestranný úhel pohledu. Uměla se na věci podívat z mnoha stran. Například nikomu nic nevyčítala a dodala, že kdyby byla na stejném místě jako dotyčná osoba, zachovala by se stejně. Taky jsem měla radost z jejího úhlu pohledu na výchovu syna Phillipa, ale upřímně jsem byla zklamaná, když po tom co jí ho sebrali, tuším na lětišti, automaticky se sebrala a šla si šlehnout. Asi dokážu na jednu stranu pochopit její rozpor, který se v ní mísil. Naděje, že syna získá, ale zároveň úplně velká bezmoc. Z takových stavů pramení afektivní chování. Na straně druhé mě mrzí, že neměla dostatečně pevnou vůli.
Scéna, kdy popisuje, že ji "nějací" lidé chodí do bytu a přerovnávají, kradou a prohledávají věci, ve mě zanechala dost silný pocit, který ještě pořádně nedokážu identifikovat, ale rozhodně v něm je strach. Divím se, že se z toho ještě nezbláznila, ačkoliv několikrát se zmiňovala, že si občas jako blázen připadala. To byl pro mě asi nejsilnější a nejnepříjemnější pocit z celého druhého dílu.
První díl je samozdřejmě bestsellerem a je to kultovní kniha, která se už předkládá u maturit a probírá se ve škole. O tom není pochyb, ale ani druhý díl pro mě nebyl vůbec špatným a velice se mi líbil. Hlavně proto, že by se měla spíše brát, jako takový dodatek "Co následovalo potom". :))
Hrůza, jsem zklamaná. Myslela jsem že kniha bude mít šťávu. Čekala jsem víc než že se dozvím že je z ní trozka!
Ze začátku mě tahle kniha spíše nudila než bavila, jak jsem očekávala... Ale pak se děj jakoby "rozjel" a já se v něm konečně začala nějak orientovat. Přesně, jak tady píšou někteří jiní, je v ní až moc jmen. Ale zase chápu, že tam ty jména Christiana dala, protože ti lidi její život nějak ovlivnili... Děj ve mně zanechal docela velký dojem a abych pravdu řekla, tak mi jí je líto. Myslím, že hodně věcí pramenilo z jejího dětství a touze po lásce a bezpečí.
Kdybych se s ní mohla někdy setkat (což se asi nestane), řekla bych jí, že nejsem jedna z těch, kteří jí odsuzují a nechápou, ale naopak jsem s ní cítila v každé její životní chvíli. Udělala chyby, ale kdo je nedělá? Kdo je perfektní? Nikdo. :)
Nikdy nebudu odsuzovat narkomany, protože nikdo neví, proč to dělají a co je k tomu dovedlo. Protože je jen málo kterých, kteří to dělají pro nic za nic.
Mé "problémy" jsou oproti jejích malilinkaté a bezvýznamné. Tak proč nebýt vděčná, že mám to, co ona nikdy neměla? :)
Už to nebylo ono,mělo to jiný styl než My děti ze stanice ZOO. Nebylo to špatné ale My děti ze stanice ZOO byli první a úžasný. Mamka my tu knížku dala když mi bylo asi 15 a zanechala na mě velmi silný dojem.
Knížku jsem přečetla jedním dechem jako kdysi její první díl. Byla výborná stejně jako většina zde komentujících jsem byla zvědavá jak to s ní bylo dál. Jsem z knihy nadšená. Kéž by ještě vyšla nějaká podobná.