My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení.... celý text
Přidat komentář
Dystopie, která se důstojně řadí k 1984, Kallocainu i dalším slavným dílům žánru. Zamjatin byl ovšem první. Čtenář musí ocenit jeho vizionářství, v roce 1920 ještě totalitní režimy dvacátého století neukázaly vše, "co dokážou". V Rusku byla bolševická moc ještě v plenkách a excesy a první projevy zrůdnosti režimu se snad daly "vysvětlit" válkou a občanskou válkou.
Zamjatin jde podle mě nejdál v tom, jak moc mají občané vymyté mozky a jak veliká je nesvoboda vedoucí až k de facto k úplné ztrátě soukromí.
Některé technické věci působí skoro po sto letech samozřejmě naivně, ale vzhledem k jejich rozsahu to příběhu nevadí.
Hodnotím mezi 4* a 5* , vzhledem k době vzniku dávám 5.
Určitě přelomové dílo. Rozhodně mě zaujalo a i přes stáří a obtížně extrapolovatelnou (a tedy dnes zejména po technické stránce naivní) vizi budoucnosti je to nesmírně kvalitní kniha. Určitě z ní známější Orwell čerpal.
Kdybych to četl před "1984", tedy někdy před deseti lety, tak by mě to asi posadilo na zadek, dnes už mě ale zajímají jiná (snad přízemnější?) témata (spíš, co opravdu bylo, než co by mohlo za X let být). Proto se omezím jen na pochvalu výše, ale úplně paf jsem z toho nedokázal být.
"Nemusím snad říkat, že náhody a překvapení jsou při našich volbách - jako při všem - vyloučeny. Volby mají především význam symbolický: připomenout, že tvoříme jediný mohutný organismus o milionech buněk, že - mám-li mluvit slovy evangelia starověkých lidí - jsme jedinou církví. Poněvadž dějiny Jednotného státu neznají případ, že by si třeba jen jediný hlas troufal porušit vzácné unisono.
Ve starověku se prý volby konaly nějak tajně, lidé se schovávali jako zloději; někteří naši historikové dokonce tvrdí, že chodili k volebním oslavám maskováni. (...) My však nemáme co skrývat ani zač se stydět, slavíme volby veřejně, poctivě, za bílého dne. Já vidím, jak všichni hlasují pro Dobroditele; všichni vidí, jak hlasuji pro Dobroditele já - a jak také jinak, když všichni i já jsme jedno jediné MY".
Čtenářsky docela náročné, psáno téměř stylem v duchu modernismu (nesouvislé toky myšlenek - jejich uchopení a pochopení vyžaduje opravdu maximální soustředění - není to knížka do tramvaje, naprostá anarchie v grafické úpravě textu...). Téma bylo velmi silné. Dlouho jsem se na tenhle román, který byl přiznanou inspirací k Orwellově antiutopii 1984, chystala. Je to opravdu spíše výzva pro zkušenější čtenáře, ale kniha je zároveň čtivá a napínavá, i když asi čtenářsky "méně vděčná" než 1984. Těm, kteří touží po přečtení nějakého antiutopistického díla a nemají zatím žádnou zkušenost, bych doporučila začít raději Orwellem (byť vlastně půjdou trochu proti proudu času).
Složité čtení nutné plného soustředění a pochopení autora. Jen velmi malý děj nijak nesráží hloubku díla.
kniha představuje na dobře propracovaném příběhu vizi toho jak ve své podstatě dopadají všechny šílené unifikační plány (interbolševismus, třetí říše, EU...), kdy je uznané dobro násilím aplikováno na všechny - zkrátka nechtít dobro je trestné. 1984 je pravděpodobně příběhově i společenským popisem o kousek lepší, ale Zamjatinovo vizionářství je opravdu fascinující.
Ty antiutopie. To je aspoň látka. Řadí se tam tradiční 1984, Konec civilizace, Mechanický pomeranč, 453 Fahrenhaintů, Platonovy teorie dokonalého státu, ... A pořád se srovnávají, která je která, která je horší lepší realnější abstraktnější...
Vidím v tom trochu Hegelovskou dialektiku postavenou na hlavu samotným Marxem.
1)Prvobytně pospolná společnost- absence jedince, jsme jen MY, ale žijem v té hovadské přírodě.
2)Odporná feudálně-průmyslová Individualizovaná společnost, a zavíráme se do měst
3)Jednotný stát, příroda je za hradbami, a my a my a my a my jsme dokonalá masa.
Kniha se mi četla skvěle cca do poloviny, ale občas jsem se v oceánu jazyka ztrácel.
Hrozně zvláštní mi přijde, že zrovna v tomto roce, u nás vyšel tento román ve třech nakladatelstvích, já četl překlad Tafelových od nakladatelství Leda. A graficky se mi líbí moc.
Malokedy sa stane, ze knihu odlozim....chcel som to vitazne dokoncit, ale bohuzial, tak vehementne ma to nebavilo, ze som si polozil otazku, ci to chcem citat nasilu...nie....nesadol mi autorov styl, lebo tema sa mi javi zaujimava...s knihou 1984 som ziadny citaci problem nemal...nebudem teda ani hodnotit, kazdopadne ide o kvalitnu literaturu, ktora nie je pre mna...som skratka primitiv a idem sa ukajat na oblubenych detektivkach, ha....Lovu zdar....Howgh!!!
Stále se mi vybavovaly pasáže z 1984. Podobnost s My je tedy opravdu velká. Myslela jsem si, že MY mě zaujme víc, ale nějak mi to nesedlo. Hlavně forma toho deníkového zápisu. Nejvíc se mi asi líbil konec.
Upozornění pro ty, co mají vydání z roku 1989: Předmluvu radím přeskočit, může vám vyzradit poměrně dost událostí z děje...
V mnoha věcech má 1984 blízko k My, zejména příběhově (žena, která zamotá hrdinovi hlavu). Jednotný stát je ale v lecčems hrůznější než Oceánie. Neexistuje v něm žádné soukromí, život je přísně organizován, lidé nemají jména, ale pouze čísla. Je rozbita rodina, děti se vychovávají v chovných stanicích. Lidé mají nárok pouze na dvě hodiny volného času, který můžou trávit pouze organizovaným procházením ve čtyřstupech po městě, jinak mají žít jen prací pro blaho Jednotného státu. A nejhrůznější je, že Zamjatinův hrdina D-503 je tímto uspořádáním přímo nadšen, na rozdíl od Orwellova Winstona, který je vnitřně přesvědčen, že totalitní uspořádání není správné.
Kniha je psána formou deníkových záznamů, chviličku trvá si na to zvyknout, ale pak to ani nepřijde. A nelze se od ní odtrhnout, zejména ve druhé půli jsem dychtil vědět, co bude dál. A i když jsem ji přečetl před týdnem, tak mi stále vězí poměrně dost hluboko v hlavě...
Průkopnické dílo ruského spisovatele ze začátku 20. let, který v něm vystihl praktiky budoucích totalitních režimů. Zamjatinův svět ovládá „Jednotný stát“, založený na naprosté destrukci všeho, co dnes chápame jako lidské. Lidé jsou redukováni na čísla, tradiční partnerské a rodinné vztahy byly vykořeněny, sex je na příděl. Stažení rolet proti předloženému růžovému lístku je jediným okamžikem soukromí, které jinak vzhledem ke skleněným stěnám všech budov a všudypřítomné tajné policii neexistuje. „Kráčíme, jediné tělo s miliony hlav, a každý z nás má v sobě tu pokornou radost, s jakou asi žijí molekuly, atomy, fagocyty. Pokora je ctnost a pýcha hřích, pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla,“ píše D-503. Vyprávění je stylizováno do jeho deníkových zápisů, které jako hlavní konstruktér vesmírné lodi adresuje zaostalým civilizacím na jiných planetách. Postupně se ale ponořuje do svých pocitů, které jsou iracionální a jako striktně matematicky myslící člověk je nedokáže pochopit ani pojmenovat.
Starší, a pro mě srozumitelnější, bráška románu 1984. Pravděpodobně proto, že si Zamjatin nelibuje tolik v surovosti a na konci "neničí vše".
To marbo: tvuj komentar by se lepe vyjimal u knihy 1984, protoze My je starsi a lepsi, presto to jsou jablka a hrusky...jenom je skoda, ze vetsina lidi nejspis nejdriv cetla 1984, protoze je kniha znamejsi...moje poznamka neni myslena ve spatnem, aby bylo jasno :)
Zamjatin byl v tomto žánru první a velmi originálně vizionářský. Jeho kniha má možná na první pohled ne zcela zřejmý náboženský přesah, alegoricky ovšem zobrazuje nejen autorovu nastupující bolševickou současnost, ale i základy křesťanské víry. Celým příběhem prostupuje lehký metaforický nádech Starého zákona a vyhnání z ráje: absolutní štěstí vs. svoboda a poznání, sladká nevědomost, pokušení, hřích, žena, trest, Bůh-Osvoboditel… Tato kniha tak rovněž otevírá ony nezodpověditelné otázky, které jsou staré jako lidstvo samo a bylo k nim v různých dobách různě přistupováno. Je důležitější zájem celku nebo jednotlivce? Může celek omezovat práva jednotlivce, pokud to přináší celku prospěch? A naopak – má jednotlivec právo na svůj prospěch, když to není v zájmu celku? Je svobodný člověk šťastnější než ten, jehož cesta je jasně bez možnosti volby dána? Mravenci či včely to již vyřešili. My můžeme hloubat dále třeba právě nad touto Zamjatinovou výbornou a v čase nijak nestárnoucí knihou.
Doporučené čtení knih v následném pořadí:
1. My
2. Konec civilizace
3. 1968
BTW. Orwell PŘIZNAL inspiraci z obou knih...
Obraz usporiadaného života v Jednotnom štáte, ako prototype dokonalej, do dôsledkov dotiahnutej totality, narúša samostatné myslenie, fantázia, duša. Autor ukazuje vzburu jednotlivca, neskôr malej skupiny proti mase, ktorá však má podobné, hoci iba latentné sklony a proti neobmedzenej moci, ktorej nie je možné vzdorovať.
Z môjho pohľadu najsilnejšou myšlienkou diela sú kontrasty motívov: sloboda vs. blahobyt, riziko slobodnej voľby vs. jednoduchosť dodržiavania stanovených pravidiel, osobná zodpovednosť vs. príjemný alibizmus spôsobený efektom stáda. Na ktorej z týchto strán treba stáť, aby bol človek šťastný? Zamjatinove My neponúka odpovede, provokuje otázky.
Hodnotné čítanie, na dobu vzniku myslím veľmi pokrokové, na lokalitu vzniku nesmierne odvážne.
Krásné dílo, které nutí člověka se zamyslet.
Bohužel čím více sleduji podobné koncepty, tím více se cítím jako že do podobné doby patřím a že je to pro lidstvo nevyhnutelné.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie totalitní stát zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování fiktivní deníky
Autorovy další knížky
| 1989 |  My |
| 1999 |  Bič boží |
| 1970 | Zapadákov |
| 1934 |  Vyléčený mnich |
| 1967 | Blecha: Kumédie o štyrech aktech a třech antraktech |
Složitě se četla, autor má očividně zalíbení v jazykových prostředcích... někdy jich tam bylo na můj vkus až moc, a to jazykovou bohatost umím ocenit. Jinak ovšem kniha poutavá a geniálně propracovaná; bylo vcelku očividné, že se G. Orwell hodně inspiroval dějovou linkou, ale obě tyto knihy mají něco do sebe ;).