Moje Pacifická hřebenovka
Monika Benešová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398945/bmid_moje-pacificka-hrebenovka-MWa-398945.jpg
4
480
150
Na Pacifickou hřebenovku se ročně vydá několik tisíc lidí lidí, ale dokončí ji jen přibližně desetina z nich. Monika patří mezi ně. A to byla ještě před nedávnem bledou pacientkou s vážnými zdravotními potíži a psychickými problémy. Přesto se rozhodla změnit život a splnit si sen – projít pěšky celou Ameriku. Postavila se nemoci, poušti, omrzlinám, medvědům i pumám, které potkávala, když putovala sama divočinou. Pacifická hřebenovka ji tvrdě zkoušela. Naučila ji ale nezvdávat se.... celý text
Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2019 , MottoOriginální název:
Moje Pacifická hřebenovka , 2019
více info...
Přidat komentář
Spíše než plnohodnotný cestopis autorka stvořila motivačně emotivní zpověď o hledání sebe sama. Kniha je ale psána s humorem a dodatečným nadhledem a určitě zaujme vtipnými historkami i obrovskou odvahou, a to nejen odhalením svého nitra. Málokdo z nás by něco takového dokázal. Klobouk dolů.
Nejdřív jsem byla zaskočená, že autorka necestovala sama - a co víc, stěžovala si na každý puchýř,.. a vše za ní zařizoval její kamarád. Pak, co se od ní kamarád oddělil ( popravdě, divím se, že s ní vydržel tak dlouho), začala její pravá cesta - a s tím i "osobní růst". Z rozmazlené holky ( jak sama sebe nazvala), se stala dospělou, soběstačnou holkou. Klobouk dolů, i že prošla celou trasu!
Celkově se mi knížka četla moc hezky! Určitě se k ní zase někdy vrátím.
Klobouk dolů před kýmkoli, kdo trail prošel! Z vyprávění jde cítit spoustu bolesti, ale zároveň v závěru také velká síla. Radovala jsem se za autorku, že se nakonec našla :) Inspirativní kniha (jako ostatně pro mě všechny podobného rázu), která se dobře a rychle čte.
Systematickému Jakubu Čechovi jsem vyčítal málo soukromých emocí. Tady jsou (a díky za ně), ale zas jsem chvílemi postrádal ten pocit, že jsme na trase společně, krok po kroku, den po dni. Přesto obdivuhodné a upřímné.
Vynikající! Tahle holka psát umí! Příběh byl psaný jak vtipně, tak i poutavě! Ale Monika věděla, jak ten humor servírovat. Nepřeháněla to s ním, jako jiné autorky.
Samozřejmě, kniha nepatří do kategorie zábavné literatury, i tak se u ní člověk zasměje! :-)
Monika má výborný smysl pro humor a hlavně vtipné hlášky!
Moc ji obdivuji! Nejen za to, že se dokázala celému národu svěřit se svými střevními problémy, ale i za to, co dokázala! Ač neměla žádné zkušenosti s takovými to pochody, fyzickou kondici nabírala krátce před odletem a i vybavení patřilo k obyčejným, poprala se se všemi nástrahami, které jí na cestě potkali. Pochopitelně zpočátku měla podporu Rosti, ovšem ten posléze dal přednost jiné účastnici, do které se zakoukal a Monika tak byla chtě nechtě nucená jít sama. Ale zvládla to v pohodě! A dokonce nezpanikařila ani v okamžiku, kdy se setkala s divokými zvířaty. A takto bych mohl pokračovat dál...
Vážně smekám před autorkou! Má můj nejhlubší obdiv a uznání!
Zpočátku popisuje i své strasti se spolužačkami i to že bývala rozmazlená a snadno se urážela. Podle toho, jak příběh plyne dál, se tomu jen těžko věří...
Tahle holka vystupuje velmi sympaticky!! Líbí se mi, jaké má životní cíle a jak si nastavila žebříček hodnot poté, co absolvovala tento pochod.
Během čtení jsem čím dál více zjišťoval, že tato dívka je přesně má krevní skupina! Být na Vysočině, rád bych se s ní seznámil, jelikož mě naprosto okouzlila! :-)
Super knížka!! Psaná perfektním stylem!
Není to kniha jen o přechodu hor. Je to motivující příběh pro mnoho lidí. Ukazuje, že každý máme v sobě tu možnost něco změnit, stačí jen vykročit. Obdivuji autorku, jak se otevřela se svými problémy světu! Zábavné vyprávění z cest, autentické, většinu cesty jako bych šla s ní. Rozhodně stojí za přečtení, i když se na hřebenovku nechystáte.
Výzva 2020.
Jo, chápu - holčina se chtěla vypsat že svých pocitů. Potud dobrý. Možná jako trochu nevšední cestopis. Jenže mám pocit že takhle se snaží psát každý cestovatel.
A tak nějak jsem čekal, že při četbě budu mít ten správný turisticky pozitivní pocit (sbalit se a vyrazit kamkoliv do lesa) ale onen pocit se ne a ne dostavit. A to je zvlášť u žurnalisticky vzdělané osoby docela problém, nemyslíte? Navíc po přečtení Divočiny od Cheryl Strayed musím hodnocení opět snížit - tahle kniha je prostě brak!
Nebylo to špatné, jen mě chyběly takové ty důležité informace k samotnému tripu, co se dá očekávat, nástrahy, jak dobijela mobil, atd atd..přišlo mě to jako deníček holky , co se rozhodla chodit. Kdybych měla 14 let, je to moje TOP hrdinka.
Mám pocity, že jsem udělala dobrý skutek tím, že jsem vyslechla Moniky příběh. Pomyslně ji poplácávám po zádech. Je fakt dobrá, že překonala všechny nesnáze i sebe a Hřebenovku došla. Motivační příběh vhodný pro někoho, kdo lamentuje nad svým osudem, či se odhodlává k životní změně.
Ale literárně? Ubohé. A o Hřebenovce samotné?Téměř nic neříkající...
Kniha se dobře čte. Není to detailní popis PCT, ten je v jiných knihách, ale je to osobní zpověď autorky. Obdivuji ji za to, s čím se dokázala poprat a co vše překonala. Jsou mezi námi podobní "bojovníci" s osudem o kterých se příliš neví.
přečtena ve vlaku do Olomouce...a velmi se mi líbila...opravdu "moje" pacifická hřebenovka - je to osobní zpověď Moniky Benešové o hledání její cesty...občas jsem postrádala hlubší informace, třeba jak ošetřila omrzliny (dozvím se jen, že je rozchodila...že prostě šla dál...hmm????)...celou dobu se mi dostávalo zejména Moničiných sebereflexí...což by až tak nevadilo, ale neustálé zdůrazňování, jak byla celkově na dně, a jiní nabušení to vzdali a ona dala - jasné, asi to tak cítila, a asi to tak bylo, ale ve finále to může působit vychloubačně...také mám radost, že ke konci knihy snad konečně začla mít i ráda sama sebe a přestala s dehonestováním svého úsměvu (jako lama, koza, nevím co ještě...), ostatního vzhledu, se stesky na velikost nohy (já mám při výšce 176cm 41 už od základky...)...jasné, taky součást "terapie" - zjstit, kde mám rezervy a vše si odpustit..tak snad se jíí to vše povedlo a snad jede novou šťastnou cestu i nadále...
co budilo trochu rozpaky - proč Rosťa jen tak pro nic za nic šel do dobrodružství s cizí, dle jejich vlastních slov naprosto nemožnou a nesoběstačnou holkou ...(masochista ???)
jak mohla neustále něco ztrácet - lžíce, brýle, rozbíjet mobil, ešus....ještěže ty věci jdou dokoupit, případně zlepit...
oceňuji také na závěr shrnutí, co vše s sebou měla, co upotřebila, jak si poraadila s nástrahami menstruace..(akorát teda nedořšila ten hajzlák - to by mě zajímalo - nahradila vodou ???)
každopádně, úctyhodný výkon a úctyhodná cesta..akorát pro mě další moment k zamyšlení - je jistě pousta dalších mladých lidí, kteří se se stresem a tlakem dnešní doby boří po svém..nejen s průjmy, ale třeba arytmiemi..na svojí vlastní "hřebenovce"...protože na tu opravdovou asi nemůže každý....a ano, všechno je a začíná v naší hlavě ;)
já doporučuji !!!
a ještě pasáž kde jsem se fakt smála (a taky jsem se smála i při čůrací pasáži pod okny policajtů....žurnalista holt psát umí;)))
"Moniko, vzpamatuj se, los. Tobě snad hrabe! A pak jsem zahlídla za stromem jelena a hned jsem zařvala taky, aby věděl! No jo, jenže co když jsem mu teď dala třeba povolení k páření? děsila jsem se. Jelen se toho pochopitelně chytnul a zařval znovu. Zmlkla jsem a doufala, že pochopí, že nemám zájem. Nakonec jsme řvali jeden na druhého asi hodinu. Já jsem se ale unavila dřív než to zvíře a usnula jsem."
Někomu stačí naše horské túry, procházka, někdo musí jít americkou 4tisíc km-vku.
Autorka je přímá, občas zábavná, docela naivní, často se opakuje, což je u zdr. potíží někdy už moc a na novinářku taky. ALE určitě její odvaha, odhodlání, možná někdy pojato spíše jako hloupost jsou výzvou přinejmenším k zamyšlení. Dle slov vlastních i příběhu ji tato životní cesta poskytla velkou zkoušku a proměnu, v kterou doufala :o)) Každá situace a zkušenost nás prověřuje, nemusí jít o nemoc, nerozhoduje věk….
Přišlo mi škoda, že vynechala „nepraktickou část“ – sdílení dojmů / pocitů z přírody, řekněme „přenesení přírody“ na čtenáře, tedy kromě opakovaného hledání místa na potřebu, spaní či jídlo. Na takovou trasu - délkou, trváním i lokalitou se mi zdají setkání s medvědem a pumou:o)) a se sněhem a bouřkou přece jen dost málo. Už jen výška nad 3.000 m n.m. má na člověka své požadavky….
Můj dojem z Pacific Crest Trail (PCT) je pak jako lidmi natřískaný Václavák, kde se však lidé k sobě chovají lidsky (trail angels aj.) a s ohledem na přírodu - která je alespoň v tomto koutě světa ještě Paní - zdolá celou trasu hrstka vyvolených. To, že autorka trénovaná moc nebyla, ale přesto se zařadila k těm úspěšným a asi tak „porazila“ řadu zkušenějších či zdatnějších nabízí různá vysvětlení. A kdo by psal knihu kdyby neuspěl? Koho by nezajímalo, zda by se bez finančního zázemí, elektroniky, super-vybavení, sdíleného know-how na takovou trasu kdo vydal? Fakt škoda, že kniha na 220 stranách nenabízí o něco hlubší pohled (www.pcta.org)
Divočina od Strayedové je jiná kniha :o)
PS: Pokud autorka čte doplňuji ze své recenze Prázdniny v Evropě od LZ - "Dovolím si srovnat s knihou od také žurnalistky - Monika Benešová si na Pacifické hřebenovce nejen mákla, ale o 300 % lépe po všech stránkách sdělila své postřehy a zážitky. Škoda, že nemá takové PR jako blondýn-princ."
Plně souhlasím s domihruzkovou. Jakože dobrý,obdivuju Moniku,že se tam vydala,ale sloh dost slabý,časté opakování,různé nekonkrétnosti,závěr-nezávěr... Také jsem absolvovala různé treky a poutní cesty,většinou na základě toho,že mě nalákala literatura a prostě jsem to musela zkusit taky zažít. Tohle mě ale teda nenalákalo.
Monice musím dát plné hodnocení 5/5. Za odvahu, vytrvalost a naději. Na dálkové treky se lidé vydávají z různých důvodů. Monika se neváhala o svůj důvod podělit se čtenáři i když to určitě nebylo snadné. Postavila se ke svému problému čelem a podnikla něco velkého. Kdo z těch chytrolínů co tady kritizují by to dokázal? Za to má můj veliký respekt a vůbec neřeším jestli je kniha zakončená tak či onak. Zkrátka je to borka a basta !
Moniku obdivuji za to, co dokázala - ať už je to vypořádání se se svými problémy, nalezení sama sebe nebo překonání Pacific Crest Trail.
Na to, že autorka vystudovala žurnalistiku, tak je to takové dost bez formy, opakování slov a větných celků, ufňukané, nedospělé.
Chyběl mi nějaký souhrn na závěr, na kolik to vyšlo, jak se změnilo její tělo, fyzička, zda má v plánu další trek, jak změnila svůj život, pohled na svět... Prostě ten konec mi přišel takový nedotáhnutý.
Na druhou stranu kladně hodnotím fotky a že jich není málo :)
Po knize jsem sáhla na popud knihy Divočina (odehrává se na PCT). Kniha se čte velmi dobře, je to takové příjemné povídání. Před paní Monikou smekám, potrpěla si spoustu bolesti a přesto se nevzdávala. Všem doporučuji.
K pacifické hřebenovce mě přivedl kamarád. A tak mi nezůstalo nežli šáhnout po několika knížkách. První byla Lůca a jejich 151 dní. A druhá je Monča. Styl psaní je znatelně jiný. Nejedná se o nějak velkolepý literární počin, ale jako postřehy z dlouhé cesty, kde Monča na sebe napráskala několik osobních informací to bylo fajn. Také popis cesty, subjektivní pocity a dobré rady se mi líbily. Oproti 151 dnům, které jdou den za dnem, je zde ucelenější pohled na tuhle dlouhou túru a osobní příběh jejího zdolání. Za mě fajn, co jsou 3 hvězdičky. :)
Štítky knihy
cestopisné příběhy cestování cestopisy motivační knihy české cestopisy inspirace odvaha Pacifická hřebenovka vysokohorská turistika
Moje Pacifická hřebenovkaKniha Moje Pacifická hřebenovka je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 661x |
| Čtenářské výzvě | 218x |
| Doporučených | 31x |
| Knihotéce | 126x |
| Chystám se číst | 232x |
| Chci si koupit | 63x |
| dalších seznamech | 6x |
V současnosti hodně populární kniha, která se sklouzla po vlně Divočiny od Cheryl Strayed. Většině českých čtenářů je natolik sympatické, že vypravěčka je Češka, že přimhouří oči nad nedostatky knihy – a to je její jediné štěstí. Vyprávění je upřímné, ano, ale až moc. Monika působí na svůj věk poměrně nevyspěle, už fakt, že svou nemoc – intoleranci na řadu potravin – se snažila porazit túrou po hřebenovce, místo aby dodržovala dietu a upravila životní styl jako většina s touto diagnózou, je na pováženou. Hluboké přesvědčení, že si alergie způsobila sama, „protože nebyla šťastná“ (!), by nepřekvapilo u patnáctileté holky, autorce ale táhne na třicet. Co mi ale vadilo nejvíc, byl fakt, že Monika vystudovala žurnalistiku a pracovala už před napsáním knihy jako novinářka, ale píše jako desetiletá. Bohužel. Nic z toho ale nemění, že zvládla neuvěřitelnou cestu a zdárně prošla dobrodružstvím, o které většina z nás nikdy ani nezavadí.