Moje milá smrti
Veronika Hájek Hurdová
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/354982/moje-mila-smrti-KjN-354982.png
4
225
70
Rok jsem sbírala odvahu. Rok jsem sbírala prožitky. Rok života po smrti mého milovaného manžela mi přinesl tolik krásných věcí, kolik jsem si nikdy nedokázala představit. Skrz svůj osobní příběh chci zprostředkovat, že smrt se dá vnímat i jinak než ztráta. Že vedle hlubokého zármutku lze zažívat i hluboké, dechberoucí štěstí. Chci vrátit smrt zpátky do našich životů, protože věřím, že díky ní může každý z nás žít mnohem naplněnější a naplňující život plný lásky, vědomé přítomnosti a pochopení sebe samých.... celý text
Přidat komentář
Prekrasna knizka. Jedna z nejhezcich, jake jsem kdy cetla. Uprimne zpoved zeny, ktere umrel muz v dobe, kdy cekala 3 dite. V knize vysvetluje, jak se vse stalo, co se v ni odehravalo, nebo jak jeji zivot vypadal par mesicu po jeho smrti. Kniha me natolik dostala, ze se tesim, az si ji prectu znovu. Plus jsem si koupila dalsi autorcinu knihu a uz ted vim, he nezustane u jedne.
Veroničin příběh je strhující a jakkoliv nesouzním s úplně všemi jejími názory, je pro mě velmi inspirující, obdivuju ji a mám pocit, že obě stoupáme na stejnou horu, i když třeba jinou stezkou. Takže mě její přistup a elán povzbuzuje a její blog ráda čtu. V tom je ale ten háček - kniha pro mě vlastně byla ve velké míře jen opakováním toho, co už jsem na blogu četla... Myšlenky se velmi často opakují, zvláště v úryvcích z rozhovorů (jak vnímají smrt vaše děti?). Pro člověka, který její blog nezná, se ale podle mě může kniha stát knihou roku a "wow okamžikem". Pro fanoušky blogu spíše ne.
Někdy mi autorka se svými názory lezla na nervy, ale daleko častěji jsem s ní souzněla. Nicméně nemohu soudit, protože podobný prožitek mne (naštěstí) nepotkal. Ale ještě jsem asi nikdy nečetla tak hlubokou, upřímnou a otevřenou zpověď. Myslím, že může mnoha lidem pomoci. I člověk, se kterým nesouhlasíte, vás může obohatit…
Pro me aktualni tema....take jsem nedavno prisla o milovaneho manzela,mam 3 male deti...porad tomu nemohu uverit. Az si trosku srovnam myslenky,napisi vic.
Kniha zcela výjimečná na našem trhu. Autorka expresivně a zcela otevřeně pojednává o svém životě před náhlou smrtí manžela, v průběhu smiřování se s touto správou a také píše o tom, jak jí tato ztráta transformovala. Styl psaní je čtivý, sympaticky řazen do vět oddělených od sebe mezerami. Čte se sama. Pro mně nebyla kniha na víc než dva dny, protože byla jak vír, co mně strhnul do závrati z krásy bezprostředního žití se vším všudy. Bez vyhýbání se, bez padání do hloubek deprese a pasivity. Proces osobní proměny je strhujícím čtením, plným obrovské pokory před životem a smrtí, ale také jakýmsi vstáváním Fénixe z popela. Je to kniha o naději, která překračuje smrt, protože vede ke smíření, přijetí a uchopení života nejen jako smysluplného daru, ale také ukazuje jak smrt pochopit v celkovém kontextu jako blízkou a v hluboké podstatě DOBROU, nevyhnutnou, proměňující. Mnohé, na co autorka přišla (ať už prožitkem ztráty nebo ztrátou a pátráním po jejím smyslu) je vlastně zkrácená tresť buddhistického učení (a pokud jste dobří křesťané, najdete tam i Krista), byť jediné slovo z náboženství světa tam není napsané. Přímý prožitek, přímá proměna. Není sluníčková. Není New Age. Dovolila bych si říct, že není nutno skákat na první pocit, že je přeslazeně pozitivní. Spíše mi připadá jako člověk, co je po amutaci nohy a má prvé těžké chvíle za sebou, boj není dobojován, zmítá to s ním, je v nemocnici už dva měsíce, a vedle něj položí dalšího člověka, čerstvě po amputaci. Ŕíká mu: "Neboj, to dáme, lze to přežít, lze si na to zvyknout, už to zkouším, ještě to není za mnou, ale zkouším chodit s protézou. Je to na prd, ale cosi je na tom ohromně zajímavého a podnětného... Chceš podat čaj?" Uznává strach, smutek, má je a netrvá na tom, že by je neměla mít. Má je a u toho je naplněná po okraj a šťastná. Paradox? Ne. Je to žití v přítomnosti se vším všudy. Kde je psáno, že nesmíme být smutní, abychom byli plní radosti a štěstí. Vylučuje se hrdinství a strach? Ne, bez strachu není hrdinství. Musíme to štěpit? Zažili jste sladkobolný pocit, že je totálně zle, ale že jste nějak uvnitř oka hurikánu, v jakémsi tichu, klidu s vědomím, že je vše jak má být? Že jste jak okem, tak neklidem hurikánu, jste jím celým? Někdy, když je totálně zle, je v tom skrytý bod, kdy se myšlení zastaví, emoce jsou šokovány a zcela pohlceny v "Teď" a v tu chvíli lze zažít zkušenost jednoty se vším, vědomí správnosti, pravdy v absolutním nejširším smyslu. Není při psaní arogantní, aby nutila svůj pohled jiným, možná ho (ten svůj pohled) spíše nivelizuje a snižuje, jako bláznivý, ale není právě ona "bláznivost" podstatou toho, proč ti, co prohlédli, připadali ostatním divní? Smrt si přála, aby byla napsaná tato kniha, aby sme jí mohli pochopit, přijmout a čerpat z ní sílu. Aby sme neskákali na lep pošahanému trendu smrt vytěsnit, vyhostit z našich životů a v důsledku toho žít slepě a ignorovat smysl, který nám konečnost života a přijímání jeho změn i nejistot dává. Tak díky, dobrá Smrti, díky i Vám, Veroniko.
Citlivé, upřímné s terapeutickými účinky. Veronika vede něžně čtenářovu duši a ač jsem u čtení prolila kýble slz, na konci jsem se usmívala. Děkuji, že byla tato kniha napsaná.
Jako někdo, kdo se se ztrátou někoho nejbližšího setkal, můžu říct, že mi tato kniha pomohla vše vidět i v jiném světle. Už nepohlížim na smrt jako na něco zlého, už si neříkám, "proč se to stalo zrovna nám?".. a za to vděčím Veronice a téhle knize. Veronika je silná žena, která to všechno zvládla s přehledem. To bez pochyb. Její kniha nemusí sednout každému. Mně občas vadilo, jaký je to vycuc, je to takové neplynouci. Zato je to vtipné, milé a nejen o smrti. Děkuju!
Za upřímnost, odvahu a otevření tématu ztráty partnera a smrti vůbec samozřejmě plný počet. Na tom se asi většina z komentujících shodne. Pro mě tím ale klady knížky bohužel také končí :( Jak už bylo mnohokrát zmíněno, příspěvky se opakují a opakují se podle mě zbytečně bez nějakého konceptu. Kdyby to opakovaní mělo nějakou pointu, tak ok, ale tohle na mě působilo jako náhodně seřazené příspěvky z blogu a rozhovorů do novin, čím víc, tím líp.
A osobnější důvody - je to hrozně sladký a krásný, až mě to dost (rozčilovalo). Veronika se nezlobí, je velmi smířená a vidí v tom všem smysl...a to může některým čtenářům pomoct, nepochybuji, ale ve mně to, i kvůli neustálému opakování, vyvolávalo různorodé negativní emoce (inspiruji se upřímností knihy - třeba pocit viny, že já to tak sluníčkový rozhodně nemám a hlavně mít nechci). Takže důrazně nedoporučuji číst najednou větší části knihy, hrozí, že se tou sladkostí přiotrávíte.
Na úvod je třeba říci, že autorka naprosto pozitivním způsobem vtrhne do tabuizovaného tématu smrti a svým jasným a ostrým světlem osvětluje a odkrývá zákoutí čtenářovy duše. Intenzita, síla jejího paprsku je daná autentickým zážitkem ze smrti manžela, který tragicky zemřel, když očekávala své třetí dítě a všemi následnými kroky, kterými vede svou čtyřčlennou rodinu sama. A vede ji cestami nekonvenčními a citlivý čtenář ví, že dobrými. Vždyť v naší uspěchané, konzumní civilizaci zní jako balzám na duši to, že je možné opustit odosobnělou práci pro korporát a pracovat po svém, živit rodinu levně a zdravě, zbavovat se přebytečných věcí a přitom smysluplně cestovat a zároveň zvolnit rytmus života a při tom všem si vzdělávat své děti sám. Jedna aktivita podporuje druhou, a tak je přirozené, že pojem problém, tak běżný v našich životech, se vytrácí do ztracena.
Na duševní úrovni nás autorka učí vnímat a přijímat sama sebe, což je předpoklad pro přijetí smrti jako nedílné součásti života.
Zrození života a smrt blízkého nám dokáżí strhnout klapky z očí a dát pronikavě nahlédnout do našeho nitra. Smrt se stává učitelkou našeho života.
Je mi 68 let a musím říci, že když mi takto zář baterky Veroniky Hurdové prosvětlovala moje nitro, všechny popisované hodnoty jsem tam nacházel. Mnoho z nich bylo jasných a výrazných, některé byly skrčené v koutě, ale vše jsem objevil. Ale je zřejmé, že mnoho starších lidí, i někteří mladí dost hodnot nenaleznou. Ovšem to světlo, ta zář Veroniky, která sálá radostí a spokojeností, má tu moc ty skryté dary probudit z jejich semínek, a dát tak vyklíčit a zkrášlit tu vnitřní krajinu naší duše.
Je potřeba ocenit formu knihy, která se skládá z osmdesáti osmi kraťoučkých kapitolek na nadpisem dané téma. Knihu, nebo audioknihu můžete začít z kterého místa chcete, vracet se, opakovat a přitom pociťovat, jak rostlinky ve vaší duši rostou a ty velké rozkvétají. Pro doplnění dojmu doporučuji i nakouknutí na autorčiny webové stránky a její fb profil.
Jiří Toman
Tahle knížka je skvělá! Přečetla jsem ji za dva večery. Ale chápu, že pro někoho to může být text mimozemšťanky nebo spadlé z višně :-) Veroniky prožívání a upřímné sdílení není pro každého. Někdy to může být příliš vzdálený cizí svět, který k vám nepromlouvá. Jestli to tak máte, zkuste knihu úplně nezatratit a vrátit se k ní později. Třeba po nějaké velké krizi až se konečně trochu sesypete a něco ve vás povolí. Mysl a snaha o kontrolu půjde trochu stranou a objeví se ve vás prasklina, která k vám pustí Veroniky hlas.
Mnozí také lamentují, že se jim nelíbí útržkovitá forma "výcuc z blogu", mně to naopak velmi bavilo, přišlo mi to hravé, dává to tomu lehkost. Naopak, co bych před příštím dotiskem změnila, jsou malá písmenka. Je to celkem náročné pro oči. A i přes malý font je knížka dost těžká (čtení v posteli nic moc ;-) Ale každopádně... Obdivuju Veroniku za to, jak otevřeně a upřímně píše. Všechno opravdové je neskutečně cenné, má to svou neopakovatelnou hodnotu. Když člověk vydá tak upřímnou zpověď, žádná jiná knížka se jí nepodobá.
A děkuju za to, že sdílí téma smrti. Společně s menstruací to je asi nejhorší téma k hovoru :-) a pořád tabu, přitom se jedná o velmi přirozené věci. Sama si pamatuju, že jsem do své maturitní slohové práce psala: "Téměř každý den mě napadá, že zrovna dnes mužů zemřít. A nejsou to morbidní ani pesimistické myšlenky, je to jen mé vědomí smrtelnosti, které mi přináší radost z dnů, jež právě prožívám." Smrt blízkého člověka může život zjednodušit a zkrášlit, když jí to dovolíme. A ještě víc super je, že nemusíme čekat, až nám někdo umře :-)
Ačkoliv si cením autorčiny snahy a odvahy sdílet se čtenáři tak intimní příběh, z literárního hlediska i celkového pojetí knihy jsem moc nadšená nebyla. Knížka je psána spíše jako blog, vyskytuje se tam na můj vkus až mnoho slangových obratů a neformalit, což jsem vnímala jako rušivé.
Každopádně díky autorce za otevření tématu, o kterém se mluví tak málo a přitom by se o něm mluvit mělo hodně.
Jsem už dost starý na to, abych pomalu začal přemýšlet nad smrtí... Možná právě proto mi tahle kniha dokázala něco říct. Zpověď vdovy Veroniky není ničím zlomová, a přece jedinečná ve své upřímnosti. Některé pasáže nutí člověka k přemýšlení. Smrt je neodmyslitelnou součástí života, ať chceme nebo ne. Zajímavý, velmi lidsky podaný počin.
Blog úžasný, knížka slabý průměr. Od knihy čekám víc, než jen "výcuc" z blogu vysypaný na papír. Přesto dávám plný počet - a to za autorčinu neuvěřitelnou vnitřní sílu a odhodlání porvat se s tím, co ji život postavil do cesty. Má můj hluboký obdiv. Jen si opravdu myslím, že pro svou tvorbu by měla volit vhodnější kanály než tištěnou knížku.
Nedokážu k této knize napsat nic špatného.
Je mi ctí, že jsem si mohla přečíst niterné prožitky Veroniky, která prošla osudem, který si asi nepřála, ale hodně ji dal.
Četla jsem z blogu "Krkavčí matky" jen velmi málo, ale protože jsme nedávno v blízké rodině zažili podobnou situaci, chtěla jsem vědět, jak se se smrtí Veronika vyrovnávala a třeba najít něco, co by nám pomohlo. Ale s jejím pojetím se nemůžu nějak ztotožnit. Na mě je příliš "sluníčkové" nebo "esoterické", či jak to nazvat. A také jsem čekala spíše klasickou knihu, nikoliv výtažky z blogu. Nesedělo mi to.
Příběh je neuvěřitelně silný a velmi zajímavý, ale jako kniha je to zklamání. Těžko se mi takto odsuzuje, protože autorka je upřímná a nabízí svůj osobní zážitek, ale pro formát knihy se mi prostě nelíbí. Jako blog je dle mého mnohem lepší.
Štítky knihy
smrt pohřební zvyky a rituály rozvoj osobnosti, osobní rozvoj motivační knihy vyrovnání se se smrtí smrt v rodině
Autorovy další knížky
| 2020 |  Agnes a Zakázaná hora |
| 2017 | Moje milá smrti |
| 2022 | Božidara |
| 2017 |  Krkavčí matka? |
| 2021 | Agnes a ostrov Stínů |
Na tuhle knihu jsem slyšela velkou chválu na kurzu Doprovázení pozůstalých, což mě přimělo si ji konečně přečíst. A... U mě se žádné velké wow nekonalo. Souhlasím, že příběh autorky je inspirující a hodně oceňuju, co udělala/dělá pro "popularizaci" nepopulárního tématu, kterým smrt je. Nicméně její náhledy na smrt a její přístup k ní pro mě nejsou nové, mám to v lecčems podobné jako ona. Např. pro mě není zas tak zvláštní, že po smrti manžela zažívá vlastně velmi šťastné období (navzdory smutku, který tam pořád je, jak jsem pochopila). Takové rozpory mi taky nejsou cizí. Co už obdivuju, je, že neřeší, že by manžel umřel "příliš brzy", "příliš mladý" apod. Jinak mě kniha obohatila spíš mimo téma smrti v oblasti cestování s dětmi, minimalismu a práce na volné noze. Ze začátku jsem se od knihy hůř odtrhávala, tempo však postupně sláblo a musím přiznat, že úvahy v cca poslední třetině mě někdy vyloženě nebavily (a to zřejmě právě proto, že tam s postoji a pohledy Veroniky souzním a texty mi nepřinášely nic nového). Myslím, že by kniha snesla přísnější editorské oko. Některé informace se v knize opakují. Podotýkám, že jsem blog V. H. nečetla. Takže za mě tři hvězdy povýšené na čtyři kvůli tomu, co Veronika svou knihou přináší širší veřejnosti.