Mimo dosah
Samanta Schweblin
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/399336/bmid_mimo-dosah-vLH-399336.png
4
67
24
Schweblin napsala postmoderní vícehlasou hypnotickou novelu, která se čte jedním dechem. Těžko určit, jestli je to sen, realita, horor či noční můra. Příběh odehrávající se na argentinském venkově tematizuje hledání bodu zlomu, jediného okamžiku, kdy jsme jedním banálním krokem odbočili ze své cesty a řítíme se k nevyhnutelné katastrofě, jakkoliv jsme se snažili pro sebe i své blízké najít záchrannou vzdálenost. Seznamujeme se s Amandou na nemocničním lůžku, kde jí dělá společnost David a pomáhá jí svými otázkami rekonstruovat, co se přihodilo s její dcerou Ninou a proč se jejich pečlivě střežená záchranná vzdálenost prolomila. Ve snaze najít onen konkrétní bod trvá nekompromisně na detailech a nutí Amandu vrátit se v čase, jako by skládali puzzle. Je to důležité, musí to stihnout co nejrychleji.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
Distancia de rescate , 2014
více info...
Přidat komentář
Ztrácel jsem se v ději, postavách i čase. Nebylo to špatné, ale nějak jsem se nemohl začíst.
Kniha na pomedzí zlého sna, ktorej hlavným motívom bol pre mňa strach. Čítala som v origináli a občas som sa strácala v zvláštnej konverzácii. Otvorený koniec dáva možnosť rôznym interpretáciám podľa vkusu čitateľa.
Od samého začátku mě příběh strhnul. Bylo to přiměřeně tajuplné i temné, osudové, neřiditelné a zcela mimo lidské možnosti.Ať děláme, co děláme. Rozhodně je vždycky mimo dosah něco, co by člověk potřeboval, aby se drželo šňůrky jak přikované. A ono ne a ne a ne.
Podivná novela. V některých momentech geniální, v jiných zas nesmyslně chaotická. Bezprostřední strach matky o život dítěte a nejisté vědomí jakési chyby s fatálními následky, na kterou si hrdinka nedokáže vzpomenout, je zachyceno perfektně. Naneštěstí, obdařit příběh srozumitelnou dějovou osou by asi nebylo dostatečně umělecké. První třetině bych tak dokázal dát bez uzardění plné hodnocení, s postupujícím vývojem událostí, kdy už začalo být jasné, že se nic vysvětlovat nebude, mé nadšení začalo klesat až na samotnou nulu. Protože těch motivů, jež Samanta Schweblinová naťukává, je hned několik a nemám pocit, že by pouze jeden z nich hrál prim, včetně toho fantaskního. Ovšem podle mě není ani tak důležité pochopit, co přesně se na jevišti odehrálo, ale nechat se pohltit znepokojující atmosférou připomínající horečnatý sen, který nedokážete vyhnat z mysli ještě celý další týden. V tomhle ohledu funguje Mimo dosah naprosto precizně, stejně jako zlomyslná pointa na posledních řádcích.
Achychouvej, Samanta opět nezklamala. Už Ptáci v ústech jsou dle mého unikátním souborem povídek z hybridního světa. A tady to není jiné - titěrný formát knihy a zároveň nadměrný font nabízí kratičkou, nicméně strhující podívanou.
Ocitáme se kdesi na argentinským venkově. Ovšem ještě předtím se ocitáme na lůžku na pohotovosti, kde se David snaží z Amandy vymámit (byť on si je všeho vědom) skutečnosti, které ji na pohotovost dovedly. Amanda povídá a David ji stále usměrňuje, lpí na detailech - což mi přijde jako výtečný prvek, neboť sama účastněná postava určuje styl. Ten je úsečný, strohý a naléhavý.
Ze začátku je vážně skličující, že si mnoho věcí nedokážete racionálně vysvětlit. A tísnivá atmosféra pokračuje a události zůstávají nevysvětlitelné, Amanda nás totiž zásobuje i mnohými zbytečnými informacemi, na což David automaticky reaguje „to není důležité“.
Témat je doopravdy požehnaně. Nejintenzivněji na mě zapůsobila to mateřské pouto mezi Amandou a Ninou, ta záchranná vzdálenost. Dítě neví a matka trne. Nit pouta se však rozmotává jako celý příběh. A strach, paranoia. Obavy Amandy z jakékoliv možné překážky („Nejdřív musím vědět, co je kolem domu. Jestli tu jsou psi a dá se jim věřit, jestli tu jsou příkopy a jak jsou hluboké, jestli tu je jedovatý hmyz, hadi.“ s. 91).
V doslovu je zmíněná podobnost s poetikou O'Connorové, což mohu potvrdit - demolice idyly venkovského prostředí vinou toxických látek.
Znepokojivé a zamotané. Taková je Schweblin. Zasluhovala by více překladů! Oceňuji i skvělý doslov s rozborem kompletní tvorby.
Mimochodem, to, že má nějaké dítě v Argentině plyšáka krtka, mi přijde fakt "kjůt".
Manžel tu plechovku vezme tak a otočí ji tak, abych viděla etiketu. Je to plechovka hrášku, značka, kterou nekupuji, kterou bych nekoupila. Větší než naše, mnohem tvrdší, prostší a levnější druh hrášku. Druh, který bych rodinně k jídlu nikdy nevybrala a který nemohla Nina vzít z naší spíže. Na stole za úsvitu má ta plechovka doopravdy zneklidňující účinek. (s. 55.-56.)
Velmi povedená kniha, která překračuje hranice žánrů i vypravěčskývh způsobů. Autorka si v průběhu celé knihy nechává svá tajemství, díky kterým je příběh zastřený a tísnivý, od počátku však naznačuje, k čemu směřuje - k tragédii, která zpřetrhá pouta mezi matkou a dcerou, a která děsí svou nevyhnutelností. Knihu můžete číst jako temný a smutný horor, trochu jiný thriller nebo jako symbolické dílo, pravdou však je, že ustředním motivem knihy zůstává strach - strach z předtuchy, z živočišné nevolnosti, strach o své nejbližší.
Narazila jsem na ni v knihovně náhodou. Zaujala mě obálka, krátký text a to, ze autorka je z Argentiny, protože jsem se začala učit španělsky. Bylo to napinave, bylo to tísnivé... nemám ráda knihy/serialy, co to rozehrajou asi jako The Lost a pak prostě nic... mám z této knížky úplně stejný pocit. Ztráta času.
Zvlastne to bolo, 110 stran, riadkovanie 1,5, okraje stran velke, vlastne taky rychlo-pribeh, ale ze fuuuuha.. v hlave ostal. Ten zaver, dvaja otcovia - zrazu po tom vsetkom uplne nova realita..
Najít okamžik, kdy se stala věc, která pak odstartovala jiné události, než které by se normálně staly... Stokrát jsem si takové okamžiky našla ve vlastním životě.
A stejně jako v reálu, je i kniha v tomhle ohledu strašně depresivní.
"Zelený dům" a divné dění v něm - kombinace dojmů wtf a wow :).
Zvláštní styl mi ze začátku slušně zamotal šišku, ale poslouchala jsem večer, v klidu a snažila se ke zvuku vytvořit i obraz.
Audio čte Dana Černá.
Jako epizoda nějakého mysteriózního seriálu by to bylo dokonalé.
Na jednu stranu, kdyby to bylo tak unikátní, jak velikej je okolo toho hype, ucítil bych to. Ale je to sdostatek mlžící, kniha překrývá jednu vrstvu přes druhou. 'Distancia de rescate' je polospánkové delirium, ze kterého se neustále probouzíte, abyste komponovali jakýsi příběh, ale co a proč a přesně, na to odpověď nedostanete, protože jinak by tahle kniha nefungovala. Krátká experimentální postmoderna, doufám, že Schweblin vydají i další věci, tak nějak bych si rád přečetl i další její práce, čistě pro srovnání s tímhle. Ale krutě a upřímně, jestliže tohle vynecháte, o moc vlastně nepřijdete. Hispánský styl má tendence být strašně roztřepený a emocionálně lítá sem a tam, jako kdyby nevěděl, čím chce být.
Zprvu rozptýlený děj, který se postupem času slévá v bizarní smyčku, která neponechá nikoho klidným. Kniha, jejíž příběh může být vykládán různými způsoby na základě povahy čtenáře...anebo ne?
Dobře napsaný, ale i hodně zmatečný příběh, který vás nenechá v klidu. Na četbu se musíte opravdu soustředit, vyprávění je dost náročné a určitě tato novela není pro každého. Mně se ale docela líbila a pokud chcete, tak si ji zkuste přečíst také ;-). Myslím, že tuto knihu ze svých myslí jen tak nedostanete...
Nikdy jsem si neanalyzovala proč tomu tak je, ale mám potíž s povídkami. Velmi často se mi i v případech, kdy se mi líbí, stává, že z nich mám pocit silného neuspokojení.
Toto bylo creepy, hutné a atmosferické (aneb vše, co se říkalo o Jezeře, akorát tady to je pravda, hahaha... /ano, můj jednočlenný hejt klub Jezera stále existuje/), ale ve výsledku jsem si akorát řekla MEH
-
Je to tak krátké, že se ani moc nesluší vykládat, o čem to vlastně je. Zkrátka: nějaká panička leží v posteli a nám je tvrzeno, že má v sobě červy. Kniha je dlouhým rozhovorem této pročervené paní s chlapečkem, který u ní sedí a ptá se jí na VĚCI.
-
Je to takový ten příběh, kdy si říkáte: "WTF, co se tady ksakru děje?" A pak si při rozuzlení říkáte: "No nevím, jak moc správně jsem si to vyložila, ale asi OK."
Viděli jste film "Mother!"? Tak asi takový nějaký pocit, akorát Mother! je absolutní masterpiece ♥ Mimo dosah je - milý nápad, ale MEH.
-
Konečným verdiktem však je: klidně si Mimo dosah přečtěte, je to krátké, takže i kdyby se vám to nelíbilo, tak nad ztraceným mládím plakat nebudete. A samozřejmě připomínám, ať se podíváte na Mother!, protože to je mega epik, vůbec nevěřte klubu hejtrů, který je bohužel početnější než ten můj jezeří.
Čtete a netušíte vlastně o čem. Tak trochu jako film od Davida Lynche. Bez vizuální stránky na mě dílo na papíře ovšem tolik nezapůsobilo. (Vlastně zapůsobilo - obálka je úžasná!)
Tak toto určitě není kniha na dobrou noc. Začala jsem číst a nedokázala přestat. Příběh o křehkosti lidského života , pomíjivosti a slábnoucí naději. Vyprávění, které hluboce zasekne osten obav a strachu.
Štítky knihy
zfilmováno venkov horory Argentina argentinská literatura hispanoamerická literatura
Toto je naprosto skvělá ukázka toho, že když umíte vyprávět, podaří se vám velké věci. Strašně se mi líbily už Ptáci v ústech, tohle mě ani trochu nezklamalo. Už od začátku tísnivá atmosféra, hlas v kurzívě člověka hned zneklidní, a děs se s dějem buduje dál, na to téma matky a dcery, nebo vůbec pouta mezi matkou a dítětem - to bylo výborné. A přestože tam byl duchařský prvek a hraje si to na příběh, který se jen tak nemůže stát, horor je právě v tom, jak by se tohle mohlo proplížit do naší každodennosti. A tady mi ani tak nevadilo, že se ten konec nabízel. Skvělá kniha, škoda toho slabšího hodnocení.