Mistr mystifikace

13 04. ledna

Po přečtení všech dílů Tajemství porodní báby jsem se pustil do další série této autorky. Opět se potkávám s velmi čtivým stylem psaní, spoustou historických postav a událostí, no a samozřejmě pěkně propracovanými příběhy historických i fiktivních postav. Kniha velmi dobře přibližuje životní podmínky ve 12 století ve vévodstvích a markách na území dnešního Německa a neustálý boj vévodů a markrabat. Životní podmínky té doby pro člověka žijícího v Evropě dnes jsou nepředstavitelné.
Rád se pustím do dalších dílů, tento typ literatury mám rád.

1 01.10.2021

Překvapivě čtivé a zajímavé. Porodní bábu jsem ještě nečetla, ale nejspíš na ni časem také dojde. Jdu na další díl.

2 06.06.2021

Čtivý středověký příběh z období německých dějin z 12. století, kdy Štaufové a Welfové mezi sebou usilují o trůn. Ztrácela jsem se ve jménech postav a v jednotlivých rodech, proto dávám o hvězdičku méně.

3 28.03.2021

Před několika lety jsem četla všechny díly Porodní báby a pak i následující samostatný díl Krev a stříbro a byla nadšená. Čekala jsem proto víc, něco jiného. Toto čtení je více historicky zaměřené. Přijde mi spíš jako rekonstrukce toho, jak to ve skutečnosti mohlo být a sem tam nějaká fikce. Porodní bába byl spíš příběh doplněný historickými fakty. I tak je to zajímavé, i když na čtení podstatně náročnější. Je pro mě náročné orientovat se ve všech jménech, rodových posloupnostech. Soustavně listuji na konci knihy a hledám v rodokmenech. A nejenom to, i na internetu. V každém případě jsem si v pátek vyzvedla z knihovny další díl

17 09.01.2021

Styl této knihy je trochu podobný Přemyslovské Epopeji od Vlastimila Vondrušky a vlastně dějově této Epopeji předchází. Celá série má být hlavně o Fridrichu Barbarossovy, ale zde v prvním díle se moc nevyskytoval, hlavní náplní knihy je střet mezi Štaufy a Welfy, který byl hlavním hybatelem Německých dějin druhé poloviny 12. a první poloviny 13. století. Na tomto střetu vydělaly Čechy a díky politice lavírování mezi Štaufy a Welfy, Přemysla Otakara I. povýšily Čechy z Vévodství na dědičné Království.
Sabine Ebert je druhá německá autorka píšící o německých dějinách kterou jsem v poslední době četl, první je Rebecca Gablé a ta je v tomto srovnání o něco lepší, nebojí se třeba popisu vojenských střetů, to mi u Sabine Ebert docela chybělo.

5 08.02.2020

Knihu jsem začal číst a po určité době jsem ji odložil. Přece jen se mi zdálo příliš jmen a rodů, které se časem spojovaly a zase rozcházely. Takže, zřejmě kvůli mému slušnému věku, jsem v příběhu měl trochu "guláš". Po zmíněném odložení jsem se začetl do knihy, která popisuje boje našich rodů o moc a to ve stejné době jako tato kniha. A ejhle, vrátil jsem se k Meči a koruně a zdárně dočetl. Je pravda, že chvílemi jsem se vyloženě "prokousával" dějem, ale vytrval jsem a ledacos se z té doby dozvěděl. Dost mi pomohla mapka tehdejšího rozložení jednotlivých rodů a na konci knihy propracované rodokmeny. K těm jsem se občas, když jsem byl v úzkých, obrátil, ale zase jsem se dost lopotně orientoval.
Vše je za mnou a jsem rád, že jsem knihu dočetl. Ještě poznámka v knihovně jsem byl pokárán za pozdní odevzdání knihy, co by ale čtenář neudělal pro pěknou knihu.

1 27.12.2019

Myslím si, že je na místě upozornit všechny čtenáře, kteří knihu ještě nečetli, že se nejedná o klasický román s hlavním hrdinou a jeho příběhem, ale jde spíš o převyprávěnou kroniku, o zachycení jednoho z významných období německých dějin, a sice mocenského boje mezi Welfy a Štaufy o trůn. Hlavním hrdinou jsou "historické události", které ožívají v podání mnoha šlechticů, šlechtičen, duchovních hodnostářů, úředníků ale i obyčejných nevolníků a jejich osudů. Dějových linek, které spolu zdánlivě nesouvisejí, a nebo se hned od počátku viditelně vzájemně proplétají, je tu opravdu požehnaně a při čtení se musí čtenář na knihu dobře „naladit a soustředit“, protože nejde o odpočinkové čtení.
Mně osobně se styl autorky líbí a oceňuji, jak bravurně dokáže zakomponovat historická fakta a skutečně žijící osoby do svého psaní a propojit je s literární fikcí. Těm z vás, kterým u jejích knih (1813 Válečný požár a 1815 Krvavý mír) vadilo, že je v nich příliš faktů/politiky a málo příběhu, tuto ságu spíše nedoporučuji. Ostatním, kteří se chtějí především něco zajímavého dozvědět o mezilidských vztazích ve středověku a nelpí na ústředním hlavním hrdinovi, ráda doporučuji – neváhejte a jděte do toho.