Magor dětem
Texty, které vznikaly během autorova věznění souběžně s jeho sbírkou Labutí píseň. Jsou určeny jeho dvěma dcerám a také jim je postupně odesílal. Připojen je také text Když uléhají beránky.
Komentáře knihy Magor dětem
Přidat komentář
Já tu knihu dostala,když mi bylo asi 10 let. A upřímně, většiny textu jsem se bála. Děsil mě už ten název.
Od té doby jsem ji neměla v ruce.
Pro dospělé- možná ano, pro děti za mě rozhodně ne. Mám z toho nehezkou vzpomínku dodnes.
Mne sa veľmi páčila. Prečítané jedným dychom, milé, láskavé, plné otcovstva a kreatívnej poetiky. Rozprávka o škriatkoch bola skutočne krásna a tiež o farbách a dúhe. Som rada, že ma knižná výzva k nej priviedla :)
Poezii nečtu, ale kvůli ČV jsem si vybrala z recenzí od čtenářů tuto knihu.
No...básničky ještě ušly, ale ty pohádky bych svým dvěma dcerám nečetla.
Moc se mi líbila Jirousova schopnost vnímat svět očima dítěte a jeho umění předat tuto perspektivu skrze slova zase dál. Všechny básně i pohádky mi přišly plné barev, zvuků a pocitů. Z textů navíc cítím obrovskou lásku k jeho dcerám a touhu přinést jim radost a útěchu i v těžkých chvílích, kdy s nimi nemohl být.
Zaplať Bůh, že už je jiná doba a nehrozí takovéto tresty. Z básní a pohádek je cítit láska autora k dcerám, o jejichž společný čas ho komunisti připravili.
Z básní i pohádek je poznat, jak citlivě a s láskou promlouval autor ke svým dcerkám. Nedovedu si ani představit, jaké je to nevidět vyrůstat své děti den za dnem. Mně se líbily všechny básně a pohádky.
Přečetla jsem do výzvy, ale není to můj šálek čaje, nechávám bez hodnocení.
Velmi mě zaujaly něžné poetické verše hezky dokumentující vztah otce ke svým dětem. Zvlášť, když si člověk uvědomí souvislosti jejich vzniku. Také vyprávěnky, i když trochu krkoloměji sepisované, jsou krásným vyznáním vzdělaného člověka vězněného komunisty za své politické názory. Knižní vydání motáků doplňují krásné obrázky Marty Veselé Jirousové. Celkové vyznění této knihy je hodně zdařilé, vychutnal jsem si ji.
Mílé něžné a originální básničky a pohádky vznklé v letech 1982 - 1986 převážně ve vězení a určené Magorovým malým holčičkám. Za mě je nejhezčí hned první s datem 28.3.1982:
Tak už hajinkej Františko,
peřinku dáme na bříško.
Slepičky šly už spinkat taky,
utichl vítr, spí i mraky,
broučci zalezli do jehličí.
Vzhůru jsou jenom andelíčci,
aby Tě ohlídali v noci
na nadýchaném obláčku.
Dobrou noc, ty můj miláčku.
Láskyplné pohádky a básničky, které psal autor svým dcerám. Jedná se o jednoduché a krátké příběhy. Nenadchlo mě to, ale ani neurazilo. Nejvíce se mi líbila pohádka se skřítky.
Pro Magora psáno v nelehké době, jak pro něho, tak i pro jeho rodinu. Tak alespoň svým dcerkám posílal básničky, pohádky, když nemohl být s nimi. Taková malá náplast pro jejich dušičky.
Vzhledem k tomu, že mám doma zrovna taky takové dvě malé cácorky, děsně mě to dojímalo. Otcovská láska, překrásná, něžná i škádlivá.
Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:
89 %
100 %
82 %
80 %
80 %
85 %
88 %
70 %
20 %
80 %
75 %
Ivan Martin Jirous také napsal(a)
| 2006 |  Magorovy labutí písně |
| 1991 |  Magor dětem |
| 2007 | Magorova summa |
| 2008 | Pravdivý příběh Plastic People |
| 1997 | Magorův zápisník |
Při pomyšlení, že Ivan Martin Jirous psal svým holčičkám a ženě z vězení a nemohl s nimi být, je nad knížkou smutno. Ale je to vyvážené láskyplnými slovy a milými obrázky, tak, jako se to vyvažovalo i v životě. Už dřív jsem znala verše o tom, jak se ptaly nebe obláčky, proč mají ptáci zobáčky (a co jim Františka odpověděla), líbilo se mi to, a tak jsem si teď po letech přečetla celou knížku.
Dětem bych ji nedávala k samostatnému prozkoumání, od začátku bych ji četla s nimi. Tak to bylo i myšleno a ze všech stránek dýchá právě tahle pospolitost, ať už na dálku v dopisech, nebo doma, kde „… máma musí smažit jíšku do polívky pro Františku, uvařit krupičku v mlíčku na kašičku pro Martičku…“
Ještě víc než básně mě potěšily pohádky v próze. Třeba o tom, jak za některých nocí je všechno opačně. Je to legrační a trochu i strašidelné, tak jak to mají děti rády, když si to všechno povídají s maminkou nebo třeba s babičkou, u ní na klíně: „… Oheň v kamnech studí a pokličky na kamnech zalejzají pod hrnce, aby se trošku zahřály. Někdy venku prší zespoda nahoru. Z takové noci se nejvíc radujou plivníci, využijou zmatku a schovávají věci… Ráno se zase všechno vrací do pořádku. Oheň už zase ohřejvá Františce snídani. Voda rychle zalejzá do pumpy, ale v pumpě je malá díra, tak to všechna nestihne. Aby nikdo nepoznal, že byla na výletě, rozprskne se do maličkých kapiček rosy…“ (str. 10).