Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků
Jan Kysela
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355604/bmid_literatura-a-film-jako-zrcadlo-prav-EFg-355604.jpg
3
3
1
Přemýšlíme-li o vztahu práva a literatury, nemůžeme nevnímat právo jako literaturu svého druhu. Sestává přece z textů, ač psaných poněkud specifickým jazykem, často nepříliš srozumitelným, zakládajícím si na přesnosti oproti obraznosti a invenci. Stále častěji se však právní akademici uchylují ke krásné literatuře (a rovněž k filmu) jako zdroji situací, obrazů a dilemat, umožňujících promýšlet, co vše může znamenat být právníkem, jak dalece se právo může vztahovat ke spravedlnosti, ale též k nespravedlnosti, jak obstát v morálně vyhrocených životních předělech. Výběrem takových pohledů či možná spíše průhledů je tato kniha.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
Kniha Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků je v
| Přečtených | 4x |
| Knihotéce | 2x |
| Chystám se číst | 3x |
Ke knize mám vztah dosti ambivalentní. Na straně jedné ukazuje jistou intelektuální lenost, kterou na Karlově univerzitě dlouhodobě pozoruji (a pro kterýžto jev jsem se rozhodl, mimo jiné, jít místo ní na Masarykovu univerzitu) a která je dosti depresivní, na straně druhé je to ale celkem fajn knížka, proti které vlastně nic moc nemám.
Hovořím-li o intelektuální lenosti, myslím jistou zakrnělost. Pustí-li se konečně Karlovka do práce v oboru Law and Humanities, pustí se od ní na bázi nejjednodušší (Law in Literature), která v zásadě nevyžaduje žádnou znalost, žádnou zvláštní metodologii a nakrásně ani znalost literatury. Jenom zdůrazňuji, že to vše navíc až čtyři roky poté, co individuální Martin Škop vydává právo, jazyk a příběh, knihu naopak metodologicky hlubokou, komplexní a komplikovanou, která je reálným příspěvkem do oboru a to ve smyslu Law as Literature a která tak navždy bude tisíckrát hodnotnější, nežli komentovaný výtvor. Mimochodem, i mladičká Markéta Štěpáníková (tehdy Klusoňová) stihla dřív vydat svou zajímavou knihu Hnutí Právo a literatura koncem 20. a na počátku 21. století.
Jak ovšem píši, na straně druhé je to vlastně vcelku milé čtení, které dokáže být i zajímavé (pokud se ovšem autor toho kterého článku svým příspěvkem jenom neprocituje, koukám na vás, profesore Wintre a doktore Urbane!) a vlastně užitečné. Vyzdvihnutí si patrně zaslouží hlavně článek Kosekův a Venclíkův, ale i ten Aghův je zajímavý. Ostatní lze považovat za sice méně odborně zajímavé, nikoliv v však nezajímavé.
Čili takto k mému ambivalentnímu postoji. V posledku je samozřejmě dobře, že se Karlova univerzita pustila do tohoto díla a jsem vlastně rád, že jsem si jej přečetl a mám jej doma.