Létal jsem s Třistatřináctkou
Obdivovaný a charismatický pilot stíhaček z druhé světové války František Fajtl podává svědectví o hrdinství i obyčejném životě u 313 perutě RAF.
Komentáře knihy Létal jsem s Třistatřináctkou
Přidat komentář
Nutno říci, že až na výjimky jsem se během četby k osudům našich letcův v RAF nikdy nedostal. Tedy spousta věcí pro mě byly novinkou. Nikdy jsem si nemyslel, kolik letců bylo zabito nebo zraněno jen pro cvičných letech, během přeletů, nácviků apod. Dále co všechno museli letci absolvovat po návratu z boje. Také jsem si život letce představoval vždy trochu jinak, než je uveden v této knize autor zde líčí v celku cestovatelský život po letištích s přelety a návštěvami u kamarádů a známých. Musím ale vyzdvihnout to jak jsou zde krásně popisovány veškeré autorovi zážitky, které vás nekompromisně vtáhnou do děje. Velký dík všem naším hrdinům co bojovali proti zlu, abych si tu knihu mohl vůbec přečíst. Kdo čekáte knihu o stovkách sestřelených mesounů při jednom letu jděte si spíš pro scifi.
Svědectví Františka Fajtla o jeho působení u 17. ale hlavně 313. stíhací peruti, kdy byla peruť nasazena v rámci Hornchurchského wingu to těžkých operací, kdy naši létali na slabších strojích než Němci. Kniha také obsahuje krátký popis Fajtlova útěku přes Francii, který je skvěle popsán k knize Sestřelen.
Vzpomínky skvělého stíhače na dobu, kdy létal u 313 perutě RAF. Je to takové doplnění jeho předchozí knihy Sestřelen. Ale kniha je to každopádně poutavá a zajímavá v tom, jak popisuje poměry a spolubojovníky v peruti. Veliký respekt přede všemi
Kniha je zaujimava ako faktami tak pribehom, obcas som skoro zabudal, ze nejde o dobrodruzny roman ale opis skutocnych udalosti.
Tak to je opravdu hodně povedená klasika. Hvězdičky většinou nedávám, raději napíšu komentář, ale 75 % mi opravdu přijde málo. Knížka je velmi čtivá a fakta pochopí jak laik, tak i žena.
Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) RAF - britské Královské vojenské letectvo vojenští letci podle skutečných událostí českoslovenští letci v RAFFrantišek Fajtl také napsal(a)
| 1969 | Sestřelen |
| 1993 | Dva údery pod pás |
| 2002 | Generál nebe |
| 1980 | Vzpomínky na padlé kamarády |
| 1991 | Létal jsem s Třistatřináctkou |

94 %
57 %
73 %

Českoslovenští piloti bojující v RAF za druhé světové války jsou něčím skutečně speciálním. Něčím, na co musíme být mimoděk i vědomě vděčni a hrdi. Stali se ikonou mezinárodní a věčnou. Slovy Jana Masaryka citované v knize: "Jste našimi nejlepšími diplomaty v emigraci". Číst jejich příběhy jednoduše neomrzí. Mým osobním favoritem byl od prvopočátku František Fajtl. Těžko bych se snažil přijít na přesný důvod a není to tak důležité. Důležité jsou dojmy z knihy Létal jsem s Třistatřináctkou.
Psána je formou, která očividně (to je takový rozverný výraz ve spojitosti s knihou, zdá se mi) kombinuje autorovy deníkové zápisky s rozvedenými vzpomínkami. Je to nepřeberná a nekončící studnice příhod, událostí. Při čtení se může čtenář snadno přistihnout při jisté nesoustředěnosti, kdy mu ledacos neutkví v paměti. Zároveň je tahle knížka, a to je její patrně nejsilnější stránka, byť stvořená mimoděk, svědectvím jádra toho, čím byli a jsou naši letci v RAF.
Ty ohromující rozdíly mezi životem na nebi, kdy prim hrají rubarby, obrana lodí, svípy či doprovody bombardérů, a životem na zemi, kde kluci (doslova, vždyť jim bylo okolo třiceti!) měli docela pohodičku téměř srovnatelnou s dovolenou. Skvělé anglické snídaně, teplou suchou postel, sport, bály, oslavy, dovolenky. Mezi řádky Fajtl často zmiňuje slovo "kamarádi", a já se nemůžu zbavit vědomí, že v souvislosti s piloty (případně jinými složkami) má tohle slovo zcela jiný význam, než jak je obvykle chápán a který dnes nedovedeme plně pochopit. To samé platí o tom, když některý z kamarádů "měl smůlu" a nevrátil se. Žádné odsuzování druhé strany. Nakrásně je taky během těch pár let zápisků vidět změna na nebi a chování luftwaffe. Od drzých hunů na počátku po vyčerpané jednotky, které ke konci proti bombardérům ani nevzlítaly.
Přijetí letců Angličany je kapitola sama o sobě. V knize velmi snadno porozumíte, proč jsou si národní povahy tak blízké (anglické nadšení pro Smetanu a Dvořáka mě překvapilo), proč se dodnes v Británii těší piloti úctě, která mnohdy překonává naši vlastní. A mě velmi těší, že tomu tak bylo a stále je. Číst o paní Pickardové, hovorech s domobranci, tancovačkách, autorovo působení ve štábech bylo zážitkem. Fajtl často zmiňuje i členky waaf, z čehož nakrásně vyplyne, jak důležitou, byť ne tolik viditelnou, a ctěnou roli hrály britská děvčata v řadách armády.
Ocenil jsem zkrácenou verzi dramatu Sestřelen, kdy se Fajtlovi povedl naprosto fenomenální kousek a rád si ji připomněl. Přesto je utlumena spoustou dalších podrobností o osobnosti Fajtlově. Třeba jeho náklonnost k námořnictvu, kdy je přímo pohlcen návštěvou HMS Furious, jeho fascinace Orkneji a Shetlandy, jejichž popis co do krajinomalby i zážitků je něco nádherného, že by to jistě potěšilo i domácí. Nebo letecká show pro krále Jiřího VI.; to je perlička srovnatelná s veleslavnou výjimkou nosit plnovous.
Nic naplat, při čtení téhle krásné knížky je lehké propadnout představě, jak Británie tančí a raduje se ze života při znění naší písně Škoda lásky. Je to jedna z věcí, kterou ostrované přijali za svou. Stejně jako naše piloty, s jejichž pomocí zachránili svůj ostrov a pomohli porazit nacismus. Škoda lásky zněla při "uzemnění", jenže na nebi to byl odlišný tanec, u nějž šlo o víc než prošlapané střevíčky. A ne všichni byli takovými tanečníky jako František Peřina. Tahle kniha je o všech a každém z nich.