Les oběšených lišek
Arto Paasilinna
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/19697/les-obesenych-lisek-19697.jpg
4
373
70
Humorný příběh tří svérázných uprchlíků, kteří se setkají v opuštěné chatě uprostřed laponské tajgy. Ve staré lovecké chatě v laponské pustině se setkají dva muži - vypočítavý lupič, který se snaží ukrýt před kumpány, s nimiž se nechce dělit o kořist, a násilnický důstojník, který roční dovolenou uprostřed přírody řeší své problémy s alkoholem. Oba antihrdinové po počátečních konfliktech nacházejí jakýsi způsob soužití až přátelství a když k nim později přibude třetí utečenec, domorodá stařenka prchající před státním domovem důchodců, stává se z opuštěného srubu div ne idylické hospodářství. To však brzy naruší jednak místní policista, jednak lupičův nebezpečný komplic... Další velmi dobrá autorova variace na téma útěku před civilizací a "terapie přírodou". Nechybí ani ochočené divoké zvíře, tentokrát liška, a humor v mnoha podobách, od situačního přes černý až po absurdní.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Humor Romány
Vydáno: 2006 , HejkalOriginální název:
Hirtettyjen kettujen metsä , 1983
více info...
Přidat komentář
Začíná to jako kriminálka a končí jako praštěný a dojemný příběh o nečekaném přátelství, zasazený do atraktivní laponské pustiny. No ona ta pustina není zas tak pustá. Kriminálník Oiva má za to, že se se svým kradeným zlatem zašil na ideální místo. Jenomže furt mu tam někdo courá! A kdo přijde, ten tam už zůstane. A tak sledujeme vývoj vztahu dosti odlišných temperamentů, lehce slizkého lupiče, majora ožralce, pobožnou sámskou stařenku, a vznik nepravděpodobného, o to silnějšího přátelství. Zápletka občas postrádá logiku, ale příběhu to kupodivu nevadí. Důležitější je vykreslení postav a jejich povah, to se autorovi daří náramně. Celá ta zdánlivě nesourodá směska je okořeněná notnou dávkou humoru.
Výborná knížka. Kdo má rád pana Paasilinnu, bude vrnět blahem. Kdo ho nezná, tuto knihu mohu vřele doporučit, pro začátek seznamování s jeho tvorbou.
Velmi uspokojivé.
Taková milá oddechová knížka plná absurdního humoru odehrávající se v severské pustině. Tam se mimo civilizaci potkávají tři zvláštní osůbky - lupič, který s hromadou zlata utíká před bývalými kumpány, major, který mám problémy s alkoholem a nejstarší Laponka, která se nechce dát zavřít do domova důchodců. Ze starého srubu si udělají téměř idylické místo... Mně se příběh velmi líbil...
Tak odtud si bral svou inspiraci Stoletý stařík. A neříkejte, že ne. Děkuji Jendovi (doufám, že si to pamatuji dobře), že mi kdysi tuto knihu půjčil. Byl jsem nadšený, ale audio kniha ji posunula výš. Sice už se nedostavil ten "aha" efekt, ale stejně pobavila. A trochu připomněla postřeh Vl. Třešňáka, jak se jeden emigrant s rumem a čajem posouval po finských lesích, až se potkal s Finem. A ten propadl kouzlu českého grogu s pigi čajem, až odcestoval do Čech, aby si koupil rum a čaj.
V tomto románu jsem našla úplně všechno, co mám na humoristických příbězích ráda. Humor je ironický, až absurdní a je rafinovaně skrytý. Zároveň se v tomto příběhu prolínají komické prvky s těmi tragickými. Zkrátka severský humor. Jedinou výtku mám k samotnému závěru. Tam už té absurdity bylo na můj vkus trošku moc. Audiokniha je zpravována naprosto mistrovským způsobem a všem ji mohu vřele doporučit. Každá z hlavních postav zde dostala svůj hlas. Audioknihu čtou: David Novotný, Jan Zadražil, Libuše Švormová, Petr Jeništa.
Finské, resp. skandinávské humoristické/tragikomické pojetí fráze "Všechny cesty vedou do Říma", ve kterém se "na konci světa" setkají různé nátury s nestejným přístupem k životu.
Ke knize jsem se dostala díky názvu a zvláštní obálce, bez velkých očekávání. Byla jsem knihou velmi mile překvapena, je bláznivá, plná černého humoru. Kniha je sice z kategorie odpočinkových knih, ale nasmála jsem se tolik, že jsem se neubránila 4*, k autorovi se určitě ještě vrátím a to už plná očekávání.
Prvních 20% jsem se nějak nemohla začíst, pak už to začlo jít celkem svižně a člověk se u toho opravdu pobaví. Oiva Juntunen byl pěkný vikuk :-D a major Remes vůbec nezaostával.
Ale teda musím říct "cože???????"
Příjemná odpočinková četba.
Nonstop nepatrný úsměv a sympatie ke všem postavám, ač většina jsou pomatení hajzlíci.
A nebojte se, vše dopadne pohádkově dobře, i ten osud zasáhne tak, jak si čtenář potajmu přeje.
Můj asi první skandinávský autor a zrovna mě moc zaujal. O Paasilinnovi se píše jako o humoristovi a já pořád čekala, kdy ten humor přijde. Až mi došlo, že ten humor tam je! Takový jemný, něžný a příjemný, byl tam celou dobu. A to prostředí finské pustiny...úplně jsem cítila tu mrazivou krásu, ve které si ti tři žili. Moc pěkné počtení, možná ještě sáhnu po nějaké knížce tohoto autora.
Rozjezd dost pomalý, téměř mě odradil. Ale v momentě, kdy se v příběhu zjevili Naska s Jermakkim mě příběh chytil a druhou půlku už jsem slupla jak malinu a na konci se mísilo dojetí se smíchem. Až na ten zvláštní konec v posledním odstavci pěkné čtení.
Stylem mi to připomínalo knihy Jonase Jonassona. Netušila jsem, že má tento typ knih ve Skandinávii tradici. Líbí se mi celá ta směska absurdit, ironie, trochy sarkasmu a hlavně inteligentního, černého humoru.
Zkrátka, komu se líbí „ Stoletý stařík „ bude se mu nejspíš líbit i příběh Oivy Juntunena.
Po šedesáti stranách mi došla trpělivost. S touhle knihou se úplně míjím. Vůbec jsem se nedokázala začíst. Prostě není na světě spisovatel ten, aby se zalíbil čtenářům všem. Znáte to. :o)
Absurdní fraška. Člověk se nechechtá nahlas, ale uvnitř se často pobaveně usmívá. Na severu jsem chvíli pobývala, někde déle, někde takřka letecky. Docela dost seveřanů také znám. A jestli má někdo smysl pro humor, jsou to právě Finové, kteří si ze sebe dokáží zvesela utahovat, se svými severskými sousedy nijak očividně nesoupeří (na rozdíl od nich) a neutápí se ve svém izolacionismu, natož aby jej stavěli na piedestal. Není třeba být Finem, aby se člověk pobavil, možná ale třeba být Finem, aby beze zbytku pochopil. Pro mě výborná oddechovka, ve které nacházím poťouchlé narážky na finskou mentalitu, reálie a potěší i poutavé popisy finské přírody. Paasilinna se mi zamlouvá čím dál víc. Ani Slívovy ilustrace mě, jako obvykle, nezklamaly.
Tak začátek mě moc nebavil, ale vytrvala jsem. Děj se odvíjí tak pomalu a lehce a vlastně se v něm nic moc neděje. Oiva mi byl celkem sympatický, ač je to křivák. Z knihy dýchal mráz a husté závěje a nesmím zapomenout na starostlivou Nasku. Taková Laponka s dobrým srdcem a kuráží, té jsem fandila. Po dočtení ve mě zůstal milý dojem z celkového díla a jsem ráda, že jsem knihu neodložila a četla dál.
Knížka se dobře četla, celkem se mi to líbilo. Dojem z celé knížky ovšem zkazil poslední odstavec - to mi nepřišlo vůbec vtipné a myslím, že takový konec si nezasloužili ani němečtí turisté, ani tato knížka.
Pokud snad mohu porovnat s jinými knížkami autora, je to tak "uprostřed" - zaujalo mne to víc než "Krátká pamět pana rady", ale "Stará dáma vaří jed" se mi líbí nejvíc.
Moje druhé setkání s Paasilinnou o proti Autobusu sebevrahů trochu slabší, ale přesto pěkná kniha plná optimismu.
Moje první setkání s Paasilinnou. Miluji jeho černý humor a nečekané dějové zvraty.
Jen jsem si říkala: Jak tohle celé dopadne? :-D Po celý čas jsem měla úsměv na tváři a nestačila se divit. Tohle se opravdu povedlo. Další skvělá knížka, která se mi dostala do rukou díky Výzvě.
Štítky knihy
přátelství humor útěk finská literatura tajga Laponsko
Autorovy další knížky
| 2005 |  Stará dáma vaří jed |
| 2006 | Autobus sebevrahů |
| 2006 |  Les oběšených lišek |
| 2004 | Zajícův rok |
| 2005 | Chlupatý sluha pana faráře |
Nádherná kniha - první setkání s autorem. Jsem nadšená! Roztomilý černý humor. Překvapivý, bláznivý děj a postavy, které si člověk zamiluje. Já to vidím Něco mezi Pulp fiction a Arthurem Truluvem. Moc se těším na další autorovo skvosty...