Říkali mi Leni
Zdeňka Bezděková
https://www.databazeknih.cz/img/books/90_/9037/bmid_rikali-mi-leni-8u0-9037.png
4
1354
259
Leni je 11 let a žije v poválečném Německu. Sama však cítí, že se sem nějak nehodí. Je jiná, citlivá, ve škole nemá kamarádky. Nechápe jejich fašistické náboženství. Žije s maminkou, babičkou a bratrem Raulem, ale ani doma to nemá lehké. Touží po vlídném slově, po pohlazení, ale to se jí občas dostává jen od babičky. Leni má často kusé vzpomínky na nějakou jinou maminku i tatínka. Na rodiče, kteří ji drží v náručí, zpívají jí a ona cítí jejich lásku. Nakonec sama přijde na to, že není Němka, že pochází odněkud z Čech a byla ukradena svým vlastním rodičům. Ví, že tatínek už nežije, ale maminka určitě ano. Podaří se jí najít pravou maminku a dostat se zpět domů, do Československa?... celý text
Přidat komentář
I když jsem knížku četla ještě jako dítě, vybavuju si z ní prakticky vše a to si běžně nepamatuju, co bylo v knížce, kterou jsem četla pred rokem :)) Knížka se do mě opravdu hluboko zaryla, jako se to málokteré podaří..
Nádherná kniha o ryzím dítěti (o české popelce?), které není milováno. Smutné a krásné.
O knize jsem se dozvěděla jen náhodou, když ji moje kolegyně z práce jen tak v meziřečí označila za svoji nejmilejší knihu z dětství. A jsem moc ráda, když mi pak knihu půjčila přečíst. Příběh mne zasáhl - i když je psán pro mládež, silně zapůsobí i na dospělého člověka. Občas se k příběhu v myšlenkách vracím a mrazí mne z něho, když se zamyslím na tím, že se takové věci, které Bezděková vypráví, opravdu staly. Rozhodně doporučuji přečíst.
Hezká kniha o neveselé době. Doufám, že si jí moje dítě přečte ve škole se spolužáky, aby povědomí o těchto hrůzách nevymizelo. My jsme jí bohužel ve škole nečetli, tak jsem se k ní dostala až nyní.
Knížku jsem dostala od mamky kdysi pradávno k vánocům a obrečela jsem ji. Pak ji zdědila moje dcera a byla na tom podobně...Tohle je téma, o kterém by naše děti měly vědět. Knížka je navíc citlivě napsaná pro křehkou skoro ještě dětskou duši, která se může vžít do pocitů hlavní hrdinky a prožít s ní všechny ty hrůzy i to výjimečné štěstí na závěr...Výjimečná a pravdivá kniha. Doporučuji.
Četla jsem tuhle knihu jako malá holka a dostala se k ní po letech, kdy jsem ji vytáhla na světlo a odvezla si ji k sobě domů- s tím, že ji znovu přečtu, až budu mít náladu. Tak dnes , v podvečer přišel její čas a zrovna hodnotím, jak knihu vstřebá malá holka a jak se na ni dívám po letech, když už jsem - nechci psát dospělá, spíš protřelá ? životem. Jako malá jsem brečela nad tím, jak chudáka Leni ta její nevlastní matka ( a vlastně jsem jen z Leniných úryvků paměti tušila, že matka není vlastní), jak ji vlastně neměla ráda- spíš k ní neměla ten správný mateřský cit, babička se snažila, ale pořád to nebylo takové to pravé ořechové. Když se Leni s maminkou setkala, byla jsem tenkrát šťastná a spokojená a šla klidně spát, s vědomím, jak je ten život hezký, spravedlivý.... Teď, když jsem knihu po letech přečetla znovu, jsem naprosto emotivně a hodně stírala z tváří slzy nad jejich setkáním a vlastně teď sama pro sebe si brečím nad tím, kolika lidickým dětem a jejich matkám se tohle setkání nepovedlo. To je šílené, proboha , jak to ty mámy mohly přežít a nezbláznit se. Já vím, naděje umírá poslední a ony v koncentrácích nevěděly- a možná, že pro ně v tu dobu, kdy v těch koncentrácích přežívaly jedině dobře, že ani netušily, co se s jejich dětmi stalo. My v současné době nadáváme na politiku, na zdražování a kdoví na co ještě, ale co by za to ty lidické mámy daly, kdyby žily teď a nezažily ty šílenosti, jako je odebírání dětí, vraždění, krutosti... Pamětníci té doby pořád výstražně varují, ale co si z toho bereme my? Potažmo naši i světoví politici. A zase se někde haraší zbraněmi a zase jsou někde nešťastné děti a jejich mámy a zase ...jsme jako obyvatelé této planety naprosto nepoučitelní.
"Nejsi Leni Freiwald..." tahle věta mi utkvěla v hlavě z dětství a při čtení nyní v dospělosti se vynořila jako blikající neon. Knížka, která zasáhne dítě i dospělého, každého jiným způsobem. Přemýšlím, proč je z dob války mnoho knih typu Deník Anne F., ale děti zavlečené do Německa v literatuře slyšet nejsou... Nebo o tom nevím? Každopádně mě nepřekvapuje německá nadřazenost i po prohrané válce, a překvapuje, že knížka byla v Německu vydána.
Naprosto skvělé! Mám smíšené pocity, ale jedno je jasné - paní Bezděkové se to POVEDLO. Leni vždy zůstane v mém srdci…
Tuto knizku jsem cetla tak pred 15 lety, jejiz dej si pamatuji doted, coz se mi stava jen u knih, ktere se mi velmi libily. Krasny, i kdyz smutny pribeh divenky za druhe sv. valky.
Jedna z knih,co jsem měla moc ráda,když jsem byla malá. Leni mi byla hrozně blízká a všechno jsem s ní hrozně prožívala. Mrzí mě,že ji nemám,ráda bych si ji po letech zase přečetla.
Moje první setkání s příběhy ze 2. sv
Války. Sleduje život slečny určené k převýchově v německé rodině. Příběh mě velmi zasáhl.
Krásná, ale smutná kniha. Četla jsem ji kdysi jako povinnou školní četbu. Bylo zajímavé jí číst nyní po tolika letech. Myslím si, že tuto knihu by měl číst každý.
Leni jsem četla několikrát v dětství, teď jsem se k ní vrátila po dlouhé době a chytla mě úplně stejně jako tenkrát. Prostě skvělá kniha.
Jedna z mála knih, kterou si pamatuji dodnes a četla jsem ji na ZŠ jako povinnou četbu.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus děti Německo rodina rasismus osamělost uloupené děti rodinná tajemství dějiny pro děti a mládež
Autorovy další knížky
| 2001 |  Říkali mi Leni |
| 1979 |  Štěstí přijde zítra |
| 1986 | Bludný kámen |
| 1979 | Bílá paní - Obnovený obraz |
| 1974 | Marta věří na zázrak |
Když jsem byla malá, přečetla jsem si ji dokonce dvakrát. Tohle opravdu je křehké a působivé vyprávění desetileté holčičky a je to krásně napsané pro mladé čtenáře. Hluboce napsaný příběh, který zase ve mě něco zanechal. A všechny ty hrůzy převálcuje šťastný konec!