Květy zla
Charles Baudelaire
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/518943/bmid_kvety-zla-r2i-518943.jpg
4
1427
1427
Výběr s kresbami doprovází Jaroslav Štika. Vytištěno na ručním papíře, výtisky jsou číslovány. Vydáno asi 1937-1939.
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1937 , neuvedeno/neznámo (s.n.)Originální název:
Les Fleurs du mal , 1857
více info...
Přidat komentář
Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.
... nedokáže nikdo napsat takový hnus s takovou noblesou ...
Odcituji alespoň část jedné z nejkontroverznějších Baudelairových básní. Za Zdechlinu (originální název Une Charogne, v překladu Ivana Slavíka Zdechlina, jinak též Mršina nebo Mrcha), byl autor souzen a když jsem si ji přečetla celou, moc jsem se nedivila. V té době to musela být opravdová smrdutá bomba:
Má duše, zdali vzpomínáš si, moje štěstí:
Po ránu v sladkém podletí
Zdechlinu strašnou spatřili jsme na rozcestí
Uprostřed šutru ležeti.
S nohama ve vzduchu tak jako vilná žena,
Skvaříc a potíc samý jed,
Smrdutým břichem beze studu rozevřena
Se nabízela pro pohled.
Slunce pralo plnou silou do hniloby,
Jak by v ní chtěla vznítit var
A v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by
Vrátit, co spjala v jeden tvar.
Nebe se na tu pyšnou prašivinu smálo
A rozvila se jako květ.
Na trávu hnedle - tak to strašně zapáchalo -
Mohla ses mi tam poroučet.
Roj much, jenž bzučel v pupku této shnilotiny,
A červi pruhy černými
Když valili se z ní jak z husté tekutiny,
Hýbali cáry živými....
Samozřejmě, že Květy zla obsahují i jiné, méně kontroverzní verše, ale Zdechlina je pro sbírku z pohledu jejího soudobého zatracení docela signifikantní. Prokletý básník s (občas) prokletou i geniální duší. Proč si ho nepřečíst. Nebo alespoň něco...
Některé básně se mě celkem líbily ,ale celkově mě kniha moc nezaujala, i když je to dobré obohacení mého čtenářského života.
Na začátek je asi dobré napsat, že já poezii neumím číst. Jedinou poezii, kterou zbožňuji, je "Kytice", "Máj" a "Evžen Oněgin" a to jen proto, že tato díla mají děj a postavy. Já čtu velice rychle a nahusto, což u poezie nejde. Z toho důvodu nemůžu říct, že bych si "Květy zla" nějak užíval, mnohdy mě rozčilovalo, že jsem určitou báseň musel číst několikrát, abych ji pochopil. Dávám pět hvězdiček, protože Baudelaire samozřejmě nemůže za to, že já poezii neumím číst + mně se líbilo, jakým stylem psal a u mnohých básniček jsem si udělal záložku, protože se k nim někdy chci vrátit. "Květy zla" nám na střední škole byly představovány pomalu jako jakýsi extrémně nechutný balast s vnitřnostmi, sexem a násilím. Proto jsem čekal, že budu číst nějakou Satanskou bibli přepsanou do veršů, ale nestalo se tak. Já byl příjemně překvapený. Co tak říct ke "Květům zla"? Některé básničky jsou krásné a já se k nim rád vrátím, některé se mi příliš nelíbily, několik z nich jsem nepochopil a některé mi jen tak prolétly hlavou. Jsem ale rád, že jsem básnickou sbírku přelouskal a fakt nechápu, proč se ve školách mluví o této knize tak, jak se mluví. Ano, na svou dobu to asi bylo dost šokující dílo, ale časy se změnily a pro dnešní literární svět jsou "Květy zla" ještě dost mírné.
Tohle je prostě první sbírka, kterou si představím pod slovem poezie, a i když nemám načteno tolik, kolik bych si přála, přesně tohle on ní čekám a přesně tohle v ní budu do budoucna vyhledávat!
Některé se mi líbily hodně, jiné jsem příliš nepitvala. Básně Charlese Baudelaira přeložené Vítězslavem Nezvalem (a jím v podstatě přebásněné) si prostě čtyři hvězdičky zaslouží. Úryvky některých jsem si musela opsat, protože mě velmi oslovily... :)
Myslím, že Vrchlický to vyjádřil dobře, když napsal:
Tys chytil Satana za černou kštici
a masku hrůzy strhl jsi mu z tváře,
až z důlků očních tryskla jemu záře
a v srdci se mu soucit vzbudil spící.
Při čtení Baudelairových veršů vám z očních důlků taky tryská záře a v srdci se vám rovněž probouzí soucit.
Je to nepopsatelné, ale budete to chtít zažít znovu a znovu.
Bylo to na mě trochu moc "temné" a zjistila jsem, že i milostné básně se dají psát s trochou hnusu.. pro mě teda nic moc počtení, spíš utrpení..
Naprosto úchvatná, zneklidňující, existenciální, temná, pod kůži se vpíjící poezie ...
Krása, smutek, děs, závislost...Ty básně se mi opravdu líbí, něco v člověku zanechají a myslím, že dnešní básníci už tohle vytvořit nedokáží.
Zapomeňte naprosto všechno, co vám kdy vaše češtinářka navyprávěla o Květech zla. Tohle není básnická sbírka, která je plná hnusu, hnisu a rozkládajících těl. Ano, tato tématika je asi v pěti básních, sem tam nějaký červík, ale toť vše.
Květy zla jsou romantická básnická sbírka. Drtivá většina básní opěvuje ženy, jejich těla, krásu a chování. Občas nějaká kočka, na které měl Baudelaire nejspíš nějakou úchylku.
Škoda že neumím francouzsky, i když pracoval Nezval na překladu roky, stejně mám pocit, že často čtu spíše jeho básně. Navíc pokud máte stejné vydání jako já, najdete na konci fantasticky trapný doslov, ve kterém je Baudaliare vlastně označován za jednoho z největších marxistů.
Jeden ruský básník řekl, že Baudelaire hledal krásu v hnusném všedním životě. A přesně o tom je tahle sbírka.
Měl jsem od Květů zla trochu jiná očekávání. Vždy jsem se z Baudelairova díla setkával hlavně se Zdechlinou (Mrchou, Mršinou, dle překladatele) a z hodin literatury mám poznámku: hledání krásy v ošklivosti. To možná platí pro Zdechlinu a pro Veselého umrlce, jinak jsem po kráse v ošklivosti pátral v celých Květech zla marně. Nezval tedy nepřeložil kompletní Květy zla tak, jak je Baudelaire sestavil, ale většinu přesto ano.
Právě Nezvalův překlad mi moc nesedl, často jsem se ztrácel a nedokázal sledovat nastíněnou linku.
Přesto však jsem natrefil na básně, které se mi líbily moc - Albatros, Flakón, Rozhovor, Odpolední píseň nebo dva ze Splínů. Ostatní mi ale bohužel moc čtenářské radosti nepřinesly, proto sbírku nemohu hodnotit kladně.
Prokletí básníci jsou skupina lidí, kterou nelze zcela chápat, pokud by se člověk sám nestal jedním z nich. Baudelaire je génius, nebo to snad ďábel sám řídil jeho pero? Však jeho oslavy Satana se ve verších často objevují a staví ho nad veškeré anděly na nebesích "Ty, jenže všech andělů jsi hezčí, všeho znalý, ty Bože zrazený, pro něhož není chvály..."
Jeho verše jsou silné, rezonují, často znechutí nebo naopak nadchnou, ale ...nikdy ne svou "krásou pro krásu", nýbrž vystihnutím něčeho - zla, hnusu, pokrytectví? Však to jsou od toho "Květy zla", protože zlo na tomto světě kvetlo a kvete, a daří se mu čím dál tím lépe, čím větší propast se mezi světy otevírá.
Ať už nejznámější "Zdechlina" či další silné básně dávají čtenáři tušit jedno z hlavních poselství - čas plyne, a není v lidské moci ho zachytit.
"Tak, bědný anděli, tak zněl ten tón váš lkavý:
že jista není žádná věc,
že lidské sobectví, nechť jakkoli se staví,
se vždycky zjeví nakonec.
že krásnou ženou být je těžké živobytí,
že je to práce ošklivá,
cvik chladné baletky, jež tančíc nudu cítí,
a příjemně se usmívá,
že dávat na srdce tu může jenom hloupý,
že láska s krásou klamou svět -
než Zapomenutí je hodí do své stoupy
a Věčnosti je vrátí zpět! "
Štítky knihy
francouzská literatura prokletí básníci
Část díla
- Puklý zvon 1857
- Vodotrysk 1857
Autorovy další knížky
| 1997 |  Květy zla |
| 1999 |  Báseň o hašiši |
| 1979 | Malé básně v próze |
| 2001 | Umělé ráje |
| 1974 | Francouzský symbolismus |
Táto symbolistická zbierka s veľkým menom figuruje vo viacerých zoznamoch významných poetických revolúcií – autor bol súdený za obscénnosť, avšak oceňovaný spisovateľmi jeho súčasnosti (Victor Hugo) či Baudelairovými nasledovníkmi – prekliatym, živelným Rimbaudom aj surrealistami. Baudelaire sa totiž ponoril hlboko do tabuizovaných tém, hlboko do chorôb Paríža v jeho dobe a hlboko do podstaty človeka, do mešťana zvádzaného pokušením. Je to dielo hľadiace dovnútra aj naokolo, riešiace nadčasové témy – akoby sa barok so svojím varovným „Memento mori“ vrátil a odhalil zvrátenú krásu rozkladajúcich sa tiel, duší, ideí a očakávaní.
Bolo by veľmi zjednodušujúce hovoriť o Kvetoch zla tak, ako sa o nich zvykne bežne hovoriť – skrátene na štýl stredoškolského prehľadu – akoby Kvety zla obsahovali len básne „Mršina“ a „Albatros“, akoby boli básne venované len dekadentnému životnému štýlu, drogám a prostitútkam. Naopak, zbierka ma prekvapila rozmanitosťou tém, intelektuálnosťou a komplexnosťou: celou knihou som sa prehrýzal päť rokov a usudzujem, že je to jedna z tých kníh, kde si človek zakaždým všimne niečo nové a ktorú sa oplatí po čase znova oprášiť. Vyzdvihol by som napríklad báseň „Cesta“, ktorá podľa mňa vystihuje nielen veľkoleposť metafor, ale aj hĺbku, do ktorej sa myšlienkami autor ponára v celých Kvetoch zla. Jeho obrazy pôsobia nadčasovo, akoby ho nezaujímalo to pominuteľné, iba ak pominuteľnosť sama – sú živé aj pompézne, akoby sme si prezerali fresky v katedrálach. Jediné, čo ma občas brzdilo v predstavovaní si týchto zhmotnených pocitov boli formálne retardéry ako napríklad refrény a iné spôsoby opakovania už povedaného.
Čo sa týka tém, je ich tu celé spektrum: bolo by naozaj komplikované zvoliť si nejakú reprezentatívnu báseň – zbierka má však aj prológ, už spomínaný Albatros definuje povahu básnikov a áno, Mršina predvedie estetiku. Sú tu básne venované smrti, láske aj sexu, vínu, Parížu, spleenu, konkrétnym osobám či básne, ktoré predstavujú reakciu na maľby.
Na základe veršov si dokážeme vyskladať dobový Paríž a dokážeme pochopiť ako sa dá hniloba zarámovať zlatom a vyložiť na oltár. Táto kniha, akokoľvek náročná, vie dať množstvo impulzov a svedectiev – akonáhle sa človek pustí do poézie a chce nájsť pilier modernej poézie, Kvety zla sú veľmi dobrým začiatkom.