Konec dějin a poslední člověk

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Provokativní dílo, považované za jednu ze stěžejních politicko-filozofických a historických prací devadesátých let, hledá odpověď na základní otázky historického vývoje. Fukuyama, jenž rozvíjí zdánlivě neaktuální hegelovskou filozofii dějin, se zamýšlí nad otázkou, zda lidstvo dospěje jednou ke stabilnímu stavu, v němž dojde konečného uspokojení, nebo se v historickém vývoji vždy znovu a znovu prosadí něco, co zvrátí tuto konečnou rovnováhu a navrátí lidstvo zpět do dějin, tak jak je pojímá klasická historiografie. Kniha hledá odpověď na základní otázky historického vývoje: Mají dějiny konec? A pokud ano, kde se nacházíme nyní, poté, co se socialismus, monarchie a fašismus zdiskreditovaly? Rozšíří se model liberální demokracie postupně po celém světě?...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/26183/big_konec-dejin-a-posledni-clovek-Xco-26183.jpg 3.772
Žánr:
Literatura naučná, Filozofie, Politologie, mezinárodní vztahy

Vydáno: , Rybka Publishers
Originální název:

The End of History and The Last Man, 1993


více info...
Nahrávám...

Komentáře (11)

Kniha Konec dějin a poslední člověk

Metroušek
29.05.2021

Mýliti se je lidské, a pan Fukuyama se asi často diví, jak moc se sekl.

Miro.slav
24.09.2019

Fukuyama síce hovorí o konci dejín, ale rozhodne to netreba chápať v zmysle zastavenia ľudskej aktivity a nastolenia nemenného status quo. Autor myslí skôr koniec veľkých dejinných a spoločenských zmien, ktoré by boli v centre záujmu historiografie. Podľa Fukuyamu sme dospeli do štádia, keď na celom svete zavládne totalitarizmus liberálnej demagógie... pardón, panstvo liberálnej demokracie. Nemám nič proti filozofickým názorom, ktoré sú z opačného názorového spektra, ale Fukuyama nakoniec vo svojej argumentácii skĺzol k tomu, že viac-menej popiera svoju tézu. A to vedy, keď začal poukazovať na istú dávku iracionality a "thymu", ktoré sú potrebné k ľudskému sociálnemu rozmeru. Rovnako negatíva, ktoré so sebou liberálna demokracia nesie, nie sú zanedbateľné (ekologické krízy, nezamestnanosť, vykorenenosť, nárast kriminality a drog, etnická a náboženská neznášanlivosť atď.). Autor skĺzol k tomu istému egocentrizmu ako katolicizmus, ktorý videl koniec dejín v príchode Krista. Taktiež chiliasti očakávali koniec dejín na prelome tisícročí. Marxisti zase vnímali koniec dejín v nastolení komunizmu a beztriednej spoločnosti. Tretia ríša mala pretrvať tisícročie a pod. Čiže podobných výmyslov ako nám predkladá F. Fukuyama tu už bolo viac než dosť. Napriek tomu knihu odporúčam a odporúčam aj siahnuť po Huntingtonovom "Strete civilizácií".


Cinik
22.06.2019odpad!

Šílená slátanina, která se pokouší čtenáři vnutit představu o liberální demokracii jako nevyhnutelně finálním a dokonalém stadiu vývoje společnosti. Prostě blbost.

roso.mak
26.10.2017odpad!

Pozor, toto je filozofická kniha (lze také vyslovit jako s*čka, jsem si jistá, že každý porozumí).

Autor na 400 stránkách onanuje nad vlastnoručně vymyšleným naprosto nelogicky pojmenovaným termínem, aby z něj nakonec vypadla myšlenka velká jak zlatý exkrement: Lidstvo spěje do ráje zvaném liberální demokracie a až tam dospěje, tak nastane konec dějin (myšleno historiografie, ale autor si zřejmě myslel, že tohle zní víc cool - hodinky nebo holinky, že?), protože pak budou všichni žít tak šťastně a spokojeně, že se přestanou vyvíjet a nebude o co zaznamenávat.

Lidi nečtěte to, akorát se rozčílíte, že si vás tato kniha dovolila připravit o čas.

hanak_v_exilu
22.08.2017

Na konci devadesátých let stála tato kniha a Střet civilizací Samuela Huntingtona v názorové opozici. V době publikování se zdálo, že pravdu má Fukuyama. 9.11.2001 se svět změnil a liberální demokracie získala mocného nepřítele. Huntington náhle působil jako vizionář, naopak bájný konec dějin se odložil na neurčito. Přiznám se, že tehdy na mě víc zapůsobila idea zápasu různých civilizačních okruhů. Ovšem jakkoliv se zdá, že ji praxe posledních patnácti let potvrzuje, moje dřívější nadšení z Huntingtonových myšlenek se postupně vytratilo. Pravdu mají nejspíše částečně oba, svým vlastním způsobem. Fukuyama ve filosofické rovině, Huntington v zahraničně-politické. Za přečtení každopádně stojí obě knihy. Pokud ovšem budete mít čas jen na jednu, přečtěte si Střet civilizací.

Lesní_chodec
19.05.2016

Přestože stojím v naprosté názorové opozici s autorem knihy, vřele jí doporučuji. Z myšlenek a postojů, které autor brilantně a metodologicky shrnuje totiž vychází značná část současné politické elity (a to i přesto, že většina z nich tvrdí, že kniha je názorově překonána). Jako povinnost se jeví, přečíst druhou stranu problematiky nesoucí název Střet civilizací.

Benedikt
30.11.2019

Asi úplne najlepšie bude nechodiť okolo horúcej kaše a knihu jednoducho hneď odporučil čitateľom. Ak by bol čitateľ ale zvedavejší a chcel by sa dozvedieť o dôvodoch prečo si túto knihu prečítať skúsim knihu priblížiť. Francisa Fukuyamu veľmi netreba predstavovať. Kniha „Veľký rozvrat“ tohto autora si taktiež zaslúži prečítanie.

Ako krátky úvod poslúžia dve informácie. Prvou je, že samotná kniha bola napísaná v roku 1992, pričom mapovala a snažila sa vysvetliť niektoré okolnosti najmä na pozadí rôznych svetových udalosti (najmä rozpad ZSSR, ako aj ústup socializmu). Ďalšou skôr vedľajšou no podstatnou je skutočnosť že Rybka Publishers vydala aj knihu „odporcu“ či skôr opačného vysvetlenia medzinárodných dejov, "Střet Civlizací" od Samuela P. Huntingtona. Práve dostupnosť týchto dvoch kníh tvorí hodnotu samu o sebe.

Ale späť ku knihe. Fukuyma v knihe zobral na mušku samotnú dejinnosť ľudskej spoločnosti. Vo svojej knihe sa snaží čitateľa presvedčiť, že z hľadiska dejín sociálneho vývoja, sme s liberálnou demokraciou dospeli do svojho konečného bodu, to znamená, že v súčasnosti neexistuje taký ideologický hodnotový systém, ktorý by bol pre liberálnu demokraciu rovným súperom. Nie len rast počtu demokratických štátov svedčí, že najpravdepodobnejšou konečnou formou spoločenského usporiadania bude liberálna demokracia. Táto téza si však nenárokuje absolútnu platnosť. Sám Fukuyama tvrdí, že kým dospejú všetky ľudské spoločenstvá k tejto forme koexistencii nebude bezproblémový a ani hladký. Fukuyama však tvrdí, že tak ako fašizmus, či komunizmus ako ideológie zlyhali, čo môžeme vidieť aj na skutočnosti, že reálny komunistický či fašistický štát sa otvorene nehlási už takmer žiadne signifikantné spoločenstvo. Skôr prežíva v určitých reziduách, či totalitárnych tendenciách s maskou demokracie. Tak alebo onak, len liberálna demokracia podľa Fukuyamu obstála v dejinnej evolúcií a to najmä z dôvodu jej efektivity na poli uspokojovania nie len základných potrieb obyvateľov. Liberálna demokracia spoločne s kapitalizmom vytvorila bezkonkurenčný mechanizmus, ktorý v súčasnosti nemá obdobu. "Ideál liberálnej demokracie nemožno ďalej zlepšovať." Vieme si predstaviť reálne, nie abstraktne lepší model usporiadania spoločnosti? Samozrejme problémy existujú, a existujú aj riešenia avšak z hľadiska politického modelu je možné rozmýšľať nad ukončením rozvoja ľudských spoločenstiev. Vzorom pre lepšie usporiadanie by nám mohli byť Periklovské Atény, avšak tie nebránili systematicky práva všetkých svojich obyvateľov. Obyvateľ súčasných liberálnych demokracií sa v určitom ohľade stáva posledným človekom, ale o tom trochu nižšie.

Túto tézu obhajuje vskutku elegantne a pomerne rozsiahle. Opus je ale pomerne dobre čitateľný. Podľa Fukuyamu je potrebné chápať, že : "Modernita spočíva na kultúrnej základni. Liberálne demokracie a voľný trh nefungujú všade a za každých podmienok. Nelepšie sa osvedčili v spoločnostiach vyznávajúcich určité hodnoty, ktorých pôvod nemusí byť úplne racionálny. Nie je náhodou, že moderné liberálne demokracie sa po prvý krát objavili na kresťanskom Západe, univerzalizmus demokratických práv možno totiž považovať za sekundárnu formu kresťanského univerzalizmu." či "Nie je pochýb o tom, že najvyspelejšie zeme sveta sú zároveň najúspešnejšími demokraciami".

Na vysvetlenie tejto skutočnosti prichádza Fukuyama s pomôckou vo forme rozvoja Hegelovskej filozofie. Ešte Platón vo svojom diele Ústava uvádza, že jedna zložka ľudskej duše nazývaná THYMOS je akýsi vrodený ľudský cit pre spravodlivosť. Ľudia majú za to, že ich život má určitú hodnotu. V prípade ak sa im nedostáva uznania tejto hodnoty cítia hnev, či ak si nevážia sami seba tak hanbu, prípade ak majú túto hodnotu vyššiu, cítia hrdosť. Uvedené možno dať do súvisu aj s Platónovým či Aristotelovím pohŕdaním či odporom k demokracií. Obaja videli v demokracií akýsi prechodný stav k tyranií. Je však potrebné si uvedomiť, že demokracia sama o sebe nekládla dôraz na dôstojnosť človeka a jeho práva.

Hegel podľa Fukuyamu vo svojom historickej filozofií tvrdí, že práve táto túžba byť uznaný, viedla na počiatku dejín k ohromnému boju. Tí, ktorí boli ochotní položiť život za uznanie svojej jedinečnosti sa tak pozdvihli nad ľudí, ktorí radšej ustúpili. Takto vznikol nový historický vzťah pán-poddaný. Z tohto vzťahu sa následne selektovali také skupiny ako monarchovia, tyrani, aristokracia a na druhej strane, poddaný či otroci. Sám Hegel podľa Fukuyamu predpokladal, že demokratické revolúcie vo Francúsku a Amerike zotrú tieto rozdiely na nastolia nový vek ľudstva. To predpokladal už Hegelov učiteľ Imannuel Kant vo svojom diele Myšlienky k všeobecným dejinám vo svetoobčianskom zmysle, podľa ktorého by mali byť konečným cieľom spoločností a teda aj spoločenských usporiadaní je sloboda pod zákonom.

Ako však dosiahol poddaný vyrovnanie svojho postavenia s pánom? Po ukrutnom boji a víťazstve nových pánov, sa poddaný stiahli, plnili príkazy a zabezpečovali život svojim pánom. Z tejto lopotnej práce však vznikli nové vlasnosti ako zmysel pre povinnosť, pracovitosť, usilovnosť, sebaovládanie, skrátka a dobre; pracovná morálka. Nezabúdajme uviesť, že kresťanstvo je podľa Nietzseho náboženstvom poddaného človeka, skôr ako kráľa. Poddanému sľubuje povýšenie a kráľovi poníženie. Z tejto výbušnej zmesy postupne vznikajú prírodené vedy. Poddaný má zrazu silu meniť svoje okolie, určitým spôsobom si ho zlepšiť, pretvoriť. Tu objavuje svoju novú dôstojnosť. Musia prejisť storočia aby si poddaný uvedomili svoju hodnotu a bol opäť ochodný výstúpiť na barikády ako to bolo v rokoch 1776 a 1789 počas Americkej a Francúskej revolúcie. V tom mu pomáhajú ideje, slobody, rovnosti a bratstva. Práve kresťanstvo dalo pochopiť poddanému jeho slobodu a dôstojnosť, preto má kresťanské učenie nenahraditeľné miesto v dejinách liberálnej demokracie.... viac na http://oprave.blogspot.com/

Eldar80
10.08.2016

Před čtením jsem vůbec nevěděl do čeho jdu. Nečetl jsem komentáře ani recenze a dokonce ani anotaci. Pouze jsem věděl, že kniha je známá a často jsem na ni narážel při čtení jiných knih. Myslel jsem, že kniha bude politologickou studií konce vývoje společnosti na úrovni státního zřízení a posledního stavu vývoje společenské osobnosti člověka.
A tak první velké zklamání přišlo, když jsem zjistil, že Fukuyama těží hlavně z filozofie. Prakticky se neopíral o žádný konkrétní sociologický nebo psychologický výzkum. Mě bohužel filozofie příliš nezajímá, protože ji vnímám spíš jako umění myšlenek a idejí a tak filozofická díla prakticky nečtu a ani je většinou nedokážu ocenit. Jako autisticky racionálního člověka mě zajímají spíš myšlenky a koncepty, které lze prakticky použít v životě a nebo které vedou k praktickým výsledkům. Na začátku knihy jsem s velkou částí myšlenek nesouhlasil, ale to jsem nevnímal jako problém, protože jsem předložené myšlenky chápal spíš jako názory k diskusi. Prvních 100 stran tak bylo docela zajímavých, protože vzhledem k častému nesouhlasu, byl člověk nucen hledat vlastní postoje. Bohužel dál se pro mě text stával příliš nezáživným, protože se mi zdálo, že některé samozřejmé věci autor zbytečně rozebírá. Dále nemám důvěru v samotné filozofické myšlenky, na kterých je kniha založená. Zmínění slovutní filozofové na mě nedělají žádný dojem a nevnímám je jako autority, ale jako intelektuály. Za autoritou chci vidět výsledky práce a ne knihy, které se pouze čtou, ale nikdo se jimi neřídí v životě, protože je nelze prakticky využít. Velmi často jsem měl pocit, že sám Fukuyama má víc rozumu než autoři, které cituje. V průběhu čtení jsem se pořád s autorem míjel a bohužel ani nesouhlasím s celkovým postojem knihy. Nízké hodnocení však knize nedávám kvůli jiným názorům, ale kvůli zklamání z příliš rozmělněného textu. Možná je to taky tím, že je dnes kniha zastaralá a některá uváděná fakta se stala samozřejmostí. Stejně suchopárně jako kniha začala, tak i skončila. Pointy jsem si nevšiml.
Osobně nesouhlasím s představou, že liberální demokracie je nutně posledním výhodným státním zřízením a vzhledem k tomu, že jsem se vůbec neztotožnil ani s představou boje o uznání, nevěřím na posledního člověka. Musím říct, že kniha byla dobře vyargumentovaná, ale pouze ve svém vlastním filozofickém prostoru. Kdyby se některé základní filozofické myšlenky ukázaly jako velmi nepřesné, spousta názorů ztratí platnost. Na druhou stranu musím velmi uznat, že v mnoha věcech, které Fukuyama predikoval se skutečně trefil naprosto přesně. Ať už to byl nenásilný rozpad Československa nebo nynější útok levicového extremismu, který se v dnešní době projevuje jako multikulturalismus, LGBT, politická korektnost a někdy je celý tento směr onálepkován pejorativně jako neomarxismus. Marxistické ideje, kterých se tak Fukuyama obával před 23 lety, se vlastně vrátily v mnohem zákeřnější formě kulturního marxismu. Také se trefil v úpadku a dekadenci EU, která nyní pod pláštíkem pseudohumanismu ani nedokáže obránit vlastní hranice, protože iracionální touha po rovnosti neodpovídá tradici liberální demokracie. Myslím, že filozoficky založení lidé budou z knihy naprosto nadšení a takovým lidem určitě knihu doporučuju. Pro čtenáře, které zajímají hlavně historická fakta a z nich plynoucí politologické nebo sociologické skutečnosti, bude kniha možná zklamáním. 65%

1

Doporučujeme

Vladař
Vladař